Nejnovější zprávy: ​Zlínská univerzita podepsala nové smlouvy s těmi na Ukrajině Namísto legendární Slávie bude na náměstí v Kroměříži Česká pošta

Společnost

Sestřička Emilie Šmerdová pracuje ve valašskomeziříčské nemocnici již 45 let

Pokud se řekne, že je někdo spjat s něčím, nebo s někým „pupeční šňůrou“, můžeme směle říct, že je to právě všeobecná sestra Emilie Šmerdová, která pracuje ve valašskomeziříčské nemocnici již 45 let.


Autor: Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí

Pomyslné spojení je o to pevnější, pokud pracuje téměř nepřetržitě na jednom pracovišti, v jejím případě na chirurgické ambulanci. I přes svůj věk 75 let, je „Emilka, jak ji všichni kolegové oslovují, velmi vitální, pozitivní, vždy pracuje s úsměvem na tváři a hlavně je stále nedílnou a nenahraditelnou součástí někdy i o dvě generace mladšího kolektivu.

Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou?

Bylo to více méně náhodou. Chtěla jsem nejdříve pracovat ve školce, ale tehdy jsem neuměla hrát na žádný hudební nástroj, takže to padlo a rozhodla jsem se, že půjdu na zdravotní školu do Hranic. Tam jsem byla velice spokojená, moc ráda na dobu studia vzpomínám a nyní mohu říci, že jsem s rozhodnutím odejít studovat na „sestřičku“ udělala dobře.

Kam jste nastoupila po dokončení školy?

Když jsem dostudovala, tak jsem pracovala ve Zlíně, odkud pocházím. Tam bylo mé pracovní místo na takzvané „špinavé chirurgii“, tedy starost o pacienty s bércovými vředy, nehojícími se ránami a podobně. Následně jsem strávila 4 roky na centrálních operačních sálech.

Co Vás přivedlo do nemocnice ve Valašském Meziříčí?

Jak to tak bývá, tak manžel, který získal místo v rožnovské Tesle. Přestěhovali jsme se tedy do Rožnova pod Radhoštěm. Své nové místo jsem tak našla ve spádové nemocnici ve Valašském Meziříčí, kde tehdy pracoval jako ředitel doktor Leckéši starší.

Od kterého roku pracujete v nemocnici Valašské Meziříčí?

Od roku 1977 nepřetržitě.

Na kterém oddělení či ambulanci jste začínala?

Nastoupila jsem rovnou na chirurgickou ambulanci. Poté jsme se s personálem ale střídali a chodila jsem pracovat na jednotku intenzivní péče, ale jelikož jsme měli malé dítě, tak jsem potřebovala ranní služby. Následně jsem tedy odešla do jeslí, kde jsem byla necelé dva roky. Můj pracovní život byl a je následně po návratu do nemocnice spjat pouze s chirurgickou ambulancí, kde jsem doposud.

Když porovnáte Vašeho začátky před třiceti, čtyřiceti lety a dnešními činnostmi na ambulanci, je to velká změna?

Ano, vše je úplně jinak. Dříve se musel tvořit a dělat obvazový materiál, sádrový materiál, sterilizovalo se, stříkačky nebyly na jedno použití, tvořily se tampony, sušily se rukavice, pro opětovné použití, nebyly sterilní balíky na šití. To vše jsme dělali jako personál na směnách mezi pacienty. Každá doba má však své, ale je fakt, že dnes již nemusíme nic sterilizovat, vše je již předem připravené, usnadní to práci veškerému personálu. Na druhou stranu ale přibylo hodně dokumentace a činnosti spojené s počítačem.

Co pacienti, změnili se nebo jsou stále stejní?

Je pravda, že pacienti byli v dřívějších dobách pokornější, vděčnější, nebrali vše automaticky, ale i mezi nimi se vyskytli lidé, kteří byli nespokojení. Dnes bych řekla, že je více nespokojených pacientů, protože si dokážou stěžovat i na to, že třeba čekají půl hodiny v čekárně, protože je „předběhla“ posádka rychlé záchranné služby s akutním pacientem.

Vzpomenete si, kolik pacientů jste doposud ošetřila?

Počítali jsme to doma s manželem. Pokud si vypočítám průměrný počet pracovních dní v měsíci a průměrný počet ošetřených pacientů v pracovní den a vynásobím to počtem let, které jsem doposud strávila v nemocnici, je to číslo závratné. Zhruba 500 000 pacientů.

Co Vaše práce a covid? Jak jste tuto dobu dvou let snášela?

Bylo to samozřejmě náročné, zvláště pokud chodíte neustále s rouškou, v empírech, ale v tuto dobu jsem nechodila do práce pravidelně, a pokud ano, tak jsem většinou měřila teploty a vypomáhala na odběrových místech.

Zažila jste na své směně nějakou vtipnou historku, či někoho veřejně známého?

Ano, na službě jsem měla jako pacienta známého umělce, zpěváka. V noci přišel, že se pořezal, byl zde na koncertě. Z počátku jsem jej nepoznala, následně jsem byla mile překvapená. Někteří lidé vám svým přístupem dlouho vydrží v hlavě, jak jsou ochotní, hodní, laskaví a někteří jsou naopak negativní a mají výhrady ke všemu a ke všem. Ještě si vzpomínám na jednu paní, která k nám přišla na polikliniku s bolestmi břicha, a nakonec se ukázalo, že je paní těhotná a během vyšetření byl z bolesti břicha akutní porod. Za 20 minut byla holčička na světě.

Zdravotnictví je bohužel i o umírání, jak jste se popasovala s touto nedílnou součástí vaší práce?

To je věc, se kterou se těžko srovnávám i doposud. Po nástupu do Zlína jsem měla jako pacientku velmi mladou paní, maminku malých dětí, která umírala na rakovinu a nebylo jí v té době již pomoci. Strašně to špatně nesla, nechtěla z tohoto světa odejít, bránila se, snažila se žít i kvůli dětem, ale bohužel i ona následně zemřela. To bylo asi pro mě to nejhorší. Naštěstí jsem se se smrtí nesetkávala tak často.

Je něco, co vám vaše práce vzala?

Že by mi něco konkrétně vzala, to nemohu říct, největší problém byly služby, kdy se rodina musela přizpůsobit ohledně dětí, ale nikdy jsme s tím neměli doma velký problém. Děti na to byly zvyklé, že nejsem v neděli ani o svátcích doma, že odcházím na noční službu. Spíš se rodina musela přizpůsobit mému rytmu, za což jim zpětně děkuji.

Jak často vypomáháte na ambulanci?

Tak většinou 80 hodin měsíčně, někdy to překročí, záleží na nemocnosti personálu. Jsem tady ale ráda.

Co vaši kolegové, jak s nimi vycházíte?

Vycházela jsme vždy se všemi velmi dobře, jak před třiceti lety, tak i nyní. Vždy se snažíme navzájem si vyhovět, ať již s lékařským personálem, tak i nelékařským. Myslím, že máme na ambulanci velmi dobrý kolektiv.

Práce se evidentně nebojíte…

Dělám cokoliv, nevybírám si. Bércové vředy, excize, šití, převazování, jakákoliv práce mi nevadí.

Nedávno jste oslavila významné výročí, máte stále chuť pracovat?

Ano, mám. Práce mě nesmírně nabíjí, mám ji ráda, dělám to pro radost a jsem ráda, když jsou pacienti spokojeni. Hlavně je důležité, že se cítím zdravá a mohu nadále vypomáhat.

Co děláte ráda ve svém volném čase?

Ráda pracuji na zahrádce, jezdím na kole, jezdím do Luhačovic na jógu. Dříve jsme s manželem chodili na běžky, nyní jsme už však tuto činnost museli omezit. Nedělá mi ale potíž vyjít na procházku někam do přírody a ujít třeba i 10 kilometrů.