ROZHOVOR: ​Hraní mě nikdy neomrzí, říká legenda zlínského divadla Jana Tomečková

Co ji udrželo v městě cihlových půldomků přes opakované nabídky z Prahy? A kterou roli dostala k narozeninám? Vezmeme to popořádku…

Narodila jste se ve slovenské Prievidzi. Jak a kdy jste se ocitla na Moravě?

To místo narození je spíš trochu dílem náhody – my pocházíme rodově z Moravy. Tatínek pracoval jako stolař a na Slovensku byl za prací a rodina jej následovala. Záhy po mém narození jsme se přestěhovali do Otrokovic – do části Baťov. Dodnes si myslím, že to bylo pro dětství a dospívání nás válečných dětí ideální místo. Baťovské domky, stadion, krásné koupaliště, spousta prostoru a spousta dětí…

Tam to všechno začalo?

Asi ano. Když mi bylo tak sedm, osm let, začaly jsme se sestrou pořádat karnevaly, táboráky, vymýšlely jsme scénky – dodnes si je pamatuju! Nevím, kde se to v nás vzalo.

A kdy došlo k tomu opravdu zásadnímu setkání s divadlem?

Chodila jsem do místního Společenského domu na balet a viděla jsem tam zkoušet ochotníky, které vedl profesionál Sváťa Skopal. Představení Radúz a Mahulena mě úplně okouzlilo… Tak jsem za nimi zašla a dostala jsem roli Šípkové Růženky v chystané pohádce a už jsem byla lapená. K tomuto představení se váže vtipná historka – postavu krále a mého tatínka hrál pan Řezníček. Když po mnoha letech nastoupil do zlínského divadla mladinký, dlouhovlasý kolega Gustav Řezníček, tak jsem se mu pochlubila, že jsem ochotničila s jeho tatínkem. A on mě pěkně usadil slovy: „to byl můj dědeček“.

A první souznění s profesionálním jevištěm?

Ve Zlíně vzniklo Studio při Divadle pracujících a já jsem se tam hned nasáčkovala. A zmíněný Svatopluk Skopal si mě odtud vzal do profesionálního večerního představení Sen noci svatojánské. Svěřil mi roli Elfa, který celé představení otevíral slovy: „Přes hory, přes doly, luhy a les, potoky, obory, hlohy a vřes, kráčím a tančím a hbitější jsem, než měsíček v kole nebeském…“ Druhou profesionální rolí byla Zlatovláska. Oboje se odehrálo ještě ve starém zlínském divadle (dnešní Malá scéna).

Herectví jste ovšem nikdy nevystudovala – jste vlastně samouk. Jaká je vaše původní profese?

Za mé éry bohužel nebyla konzervatoř a já nic jiného, než herectví dělat nechtěla. Tak jsem nakonec absolvovala kurzy těsnopisu a psaní na stroji, což se mi mimochodem dodnes hodí při psaní poznámek do scénáře, a začala jsem pracovat ve Stavoprojektu. Mimochodem jsem se tam seznámila s panem architektem Řepou, který je autorem budovy Městského divadla Zlín, takže některé dokumenty k této mojí domovské scéně mi prošly rukama – třeba konkrétně evidence těchto šuplíků u hereckých stolků v šatnách. Touha hrát byla ale pořád velká a já jsem se z kanceláře hlásila na AMU.

Úspěšně?

Bylo to úžasné, nikdo mě nepřipravoval, ale dávali mi tam krásná zadání, pamatuji si, že jsem se tam u jedné etudy i rozplakala… postoupila jsem do dalšího kola, ale před ústními zkouškami jsem to vzdala… Neznala jsem, co se hraje v pražských divadlech, bála jsem se, co bych tam povídala… No byla jsem nešťastná, když přišlo rozhodnutí, že mě neberou. Tak jsem napsala Vítězslavu Vejražkovi anonymní dopis: „Všichni ti, kteří nebyli přijati na vaši školu, vás budou v noci strašit! Strašidla“.

Tím jste, předpokládám, s AMU skončila ...

Ano. Naštěstí se objevil inzerát, že je konkurz v Divadle Jiřího Wolkera. Tak jsem tam vyrazila s monologem Kateřiny ze Zkrocení zlé ženy. Tam jsem byla úspěšná, chtěli mě, ale u konkurzu byl zároveň Václav Hartl, šéf činohry v Českých Budějovicích a ten si vymínil, že mě potřebuje v Budějovicích. Tak jsem jako dvacetileté trdlo skončila s kufrem v ruce poprvé v životě v Budějovicích a ptala se kolemjdoucích, kde tam mají divadlo.

To se o vás rodiče nebáli?

Maminka, tatínek i sourozenci mě vždycky podporovali a nikdy mi nebránili v ničem. Chceš tam? Chceš to dělat? Tak běž! Držíme ti palce! Jenže byla jsem tam rok a strašně se mi stýskalo po rodině. Tak mi pan Hartl doporučil a předjednal „přestup“ do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Tam jsem vydržela necelé dva roky, když přijeli znovu z divadla od Wolkerů a řekli, že o mě mají pořád zájem. Tehdy jsem už dva roky chodila s úspěšným sportovcem Josefem Odložilem, který tou dobou trénoval v pražské Dukle, tak jsem jim kývla a následovala svou lásku. Nakonec jsem v Praze vydržela krásných sedm let.

A jak jste se ocitla zase ve Zlíně? Z Prahy se přece jen tak neodchází. Herec tam má víc příležitostí k filmování, práci v televizi, dabing…

Změnilo se hodně věcí. Přišel rok 1968. Lidé se změnili, společnost se změnila… A můj chlapec si vzal jinou dívku – úspěšnou gymnastku Věru Čáslavskou. Ale nakonec jsem se i já znovu zamilovala. Do horského doktora na Moravě! Člena Horské služby, sportovce tělem i duší a člověka zcela nepřesaditelného do velkoměsta. Tak jsem si zažádala o výměnu a dostala se zpátky do Zlína, vdala se a založila rodinu. Zase jsem šla za láskou… a nelituju toho!

Přestože byste v Praze měla jistě více hereckých možností?

Jasně, že v Praze bylo víc příležitostí. Ale díky zlínským filmovým ateliérům mě potkalo pár hezkých filmových rolí – zvlášť ve filmech pro děti a mládež (Jana Tomečková hrála např. v seriálu Spadla z oblakov, filmech Nekonečná, nevystupovat, Indiáni z Větrova, Třetí skoba pro kocoura, Chlapi přece nepláčou, Malý velký hokejista a dalších – pozn. autorky). A po revoluci tu pár let fungovalo i docela vytížené dabingové studio… Jasně, že jsem odchodu z Prahy trochu litovala, ale ta láska byla prostě silnější. A i když se nabídka z Prahy pak ještě zopakovala, už jsem zůstala ve Zlíně.

Tou dobou se také o zlínském divadle říkalo, že je to „ostrov normality v moři normalizace“…

To je pravda, přišla jsem zároveň s nastupujícím ředitelem Slavíkem a následovala krásná éra, kdy zde režírovali pánové Hajda, Hynšt… Byli tu skvělí kolegové, kteří mě přijali mezi sebe a já dostala krásné herecké příležitosti. Teď mi u příležitosti kulatin vyjeli soupisku mých divadelních rolí a je jich 240!

Měla jste vůbec někdy pocit vyhoření, že byste dělala něco jiného?

To ne. I když vlastně je něco, co se ani za celá ta desetiletí nezměnilo. S každou novou rolí začínám úplně od začátku. Trápím se s postavou a pravidelně tak v půlce zkoušení přijde krize, kdy si říkám, že jsem nemožná, že to nejde a proč raději nejdu pracovat někam za kasu s čistou hlavou. Ale pak se vždycky stane ten zázrak, všechno do sebe zapadne a já jsem strašně šťastná, že dělám to, co dělám a že se mi to nikdy neomrzí.

Na které herecké partnery ráda vzpomínáš?

Z těch minulých, pokud bych měla zmínit jednoho, tak na Karla Semeráda – s ním mi bylo na jevišti vždycky moc dobře. A ze současných si moc pochvaluji Marka Příkazkého, se kterým jsem se potkala teď v inscenaci Harold a Maude. On je na jevišti skvělý, empatický parťák. Opravdu si to představení i díky němu moc užívám.

Co v divadle oceníte jako divák?

Jednoduše dobré divadlo. Na kolegy se chodím dívat pravidelně – umím ocenit jednotlivé výkony, scénu, kostýmy… Ale konkrétně na Městském divadle Zlín si vážím dramaturgie a toho, že pravidelně zařazují představení, která mají kořeny tady v našem regionu – ať už to byly Žítkovské bohyně, pro jeviště adaptované knihy zlínských autorů Zvlčení (Antonín Bajaja) nebo aktuálně Osobní poplach spisovatele Josefa Holcmana. To považuji za velice důležité počiny pro regionální kulturu a jsem za ně moc ráda.

Máte tip na návštěvu zlínského divadla?

Zajděte si, milí čtenáři, do našeho Studia Z na představení Motýli jsou volní a Dnes večer nevařím – obě se mi moc líbily. A samozřejmě budu moc ráda, když přijdete i na Harolda a Maude. To je role opravdu za odměnu od uměleckého šéfa Patrika Lančariče a navíc pod režijním vedením Petra Michálka! Lepší dárek jsem k narozeninám dostat nemohla!