Roman Kalabus: Návrat do Chile a srdce pouště Atacama

Z jihoamerického centra umění Valparaisa na pobřeží Pacifiku se přesouváme zpět do Santiaga de Chile. Zhruba v polovině cesty se ještě musíme zastavit v místním vinařství. Nádherné údolí Casablanca si v 80. letech minulého století si vybral Agustín Huneeus, průkopník vinařství v Chile, aby zasadil čtyřicet hektarů Sauvignon Blanc, čímž zahájil projekt Veramonte.

Založil tak skvělé rodinné vinařství, jemuž zkušenosti, vášeň pro vinařské řemeslo a oddanost zaměstnanců zaručují nejen výbornou kvalitu vín Veramonte, Ritual, Primus a Neyen, ale i skvělou budoucnost místních vín, která mimochodem sbírají jedno světové ocenění za druhým. Já nevinař jsem fakt záviděl degustaci vín všem členům výpravy, ovšem kromě mě a Andreje, protože na nás zůstal Černý Petr řízení aut. Na všech zaměstnancích vinařství byla na první pohled vidět láska k jejich práci, jejich vyprávění o vínu i mě dohnalo k pokušení aspoň ochutnat.

Letíme směr Calama. Hornické město v severní části Chile působí zajímavě. Nachází se na náhorní plošině v absolutní rovině v regionu Antofagasta. Žije v něm okolo 190 000 obyvatel. Leží v nadmořské výšce 2 260 metrů a je obklopeno pouští Atacama. Město má téměř čtyři tisíce hodin slunečního svitu ročně a spadne v něm za rok pouze třicet pět milimetrů srážek. Zdrojem vody je nejdelší chilská řeka Loa.

Letadlo má zpoždění a tak nestíháme vyzvednout rezervovaná auta v půjčovně. Andrej to ale vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku. Jedeme dodávkama, celá skupina až na mě s Adamem jede dohromady a my dva chvilku za nimi druhou. V podvečer vidí můj syn Adam poprvé zapadající slunce nad Atacamskou pouští. Během sto kilometrů dlouhé jízdy míjíme na silnici desítky běžců v reflexních vestách s čelovkami. Právě zde probíhá běžecký etapový závod napříč písečnou krajinou a já si říkám, co ty borce motivuje zrovna k takovémuto druhu masochismu.

Shledání v našem dočasném domově v San Pedru de Atacama s našimi cestovatelskými druhy proběhne na recepci u našich bungalovů. Na nic nečekáme a vyrážíme do ulic na první seznámení s místními lidmi, životem ve městě a jeho gastronomií. V místě jsem jako jediný člen výpravy podruhé a také si toho z výpravy před dvěma lety dost pamatuju – hned jak jsem do sebe dostal první sousta večerního menu, byl jsem chuťově zpět v minulosti. Bylo to výborné a jako aperitiv opět pisco s citrusem. V bungalovech bydlíme po dvou a já samozřejmě s Adamem. Úplně na něm vidím večer před spaním tu radost z toho, že tady je a jak si to užívá. A to ještě netuší, do jakých jedinečně krásných míst se se mnou podívá.

Ráno budíček před půl sedmou, rychlá snídaně a vyrážíme mrknout do dvacet kilometrů vzdálené vesnice na prohlídku malého parku, který je vysázen pouze z místních typických dřevin. Mnoho z nich právě kvete a některé z nich mají zrovna období, kdy jsou na nich už plody. Je to zážitek už jen jít mezi nimi a být v jejich stínu. Obloha je tak neskutečně modrá a slunce spaluje i přes koruny zelených krasavců. Návštěva to není dlouhá, ale velmi zajímavá, a to i díky řece, která kousek od parku protéká a doslova tančí v zajímavých meandrech. Vrchol dne nás však teprve čeká.

Jedeme totiž do Měsíčního údolí a budeme tam až do západu slunce. S Tomášem jsme si nekonečně působící území užili na kolech poměrně dlouhou jízdou právě v podvečer a bylo to opravdu skvělé. Nyní jsem v pozici průvodce, takže řídím jeden ze dvou teréňáků a tak je pro mě pěší prohlídka trošku komplikovanější. I tak jsem přítomen u všech chvil, kdy ostatní zírají s otevřenou pusou na tu krásu bizarních útvarů, které tady vítr vymodeloval z písku a sopečného prachu do neuvěřitelných tvarů. Po prvním kratším pěším treku přijíždíme do místa zaslíbeného influencerům.

Pod jedním písečným hřebenem se nachází v místě starého dolu vrak autobusu, ve kterém se kdysi horníci ukrývali před nepřízní počasí a měli zde třeba zázemí pro stravování. U vraku je zrovna argentinský pár na motorce, kousek od autobusu stativ s našlapaným mobilem a pohledná slečna v motorkářském oblečení stojí na střeše busu a několik dlouhých minut tvoří příspěvek na své sociální sítě.

My takhle dlouho nefotíme, ale spontánně se jdeme na tohle místo se silným příběhem podívat. Začínají mě zase hrozně bolet záda, a i když jsem nadopovaný léky, těším se, až dostanu večer injekci od bolesti. Přeci jen jsem sem odlétal s dvanácti kapačkami v sobě a doporučením od lékařů, abych neriskoval a nikam nejezdil. Bolest mě na chvilku opustí kvůli výstupu na horský hřeben. Vrcholem dne je totiž výstup na jednu z vysokých a dlouhých dun a pohled na poslední sluneční paprsky prvního dne našeho pobytu v Atacamě. Vítr je opravdu silný, a já vzpomínám, jak mě na kole téměř sundal dolů z hrany duny.

Jsme na nejvyšším místě a máme cca pět minut do chvíle, kdy slunce přestane malovat stíny v krajině. Impozantní pohled. Všichni koukají, fotí, natáčí. Nevím, jak to popsat slovy, musíte kouknout na fotky. Já s Andrejem se vracíme k autům a výprava se přesouvá po pěším trailu zhruba o kilometr a půl dál. Skvělé tady je, že západ slunce můžete o pár stovek metrů vedle prožít znova. Krajina má totiž tak zajímavý reliéf s měnící se výškou horizontu, že o pár minut později je znovu vidět.

Čekáme s Andrejem na plošině, u které se napojuje pěší trail zpět na horskou silničku. Mě čeká opravdová off-roadová výzva, a to velmi prudké klesání. Nic takového jsem autem ještě nejel a trošku mě svazuje odpovědnost za lidi jedoucí se mnou v autě. Než je bezpečně svezu dolů a zpět na ubytování, čekáme u aut, než přijde celá výprava. Nechce se jim dolů. Usadí se v sedle duny ukrytí před větrem a kochají se místem a výhledem, který jinde na světě není. Děláme nádherné fotky, které by každý filtr zkazil. Adama stejně jako mě zajímá, jak je to tady s pozorováním UFO.

Andrej vypráví historky i fakta o pozorování mimozemských úkazů tady v horách, noční obloha plná hvězd v Mléčné dráze doslova vybízí k fantazijním představám o setkání se zelenými mužíčky z jiných planet a když vidíme na obloze padat hvězdy, máme o silné téma na večer postaráno. S Andrejem plánujeme zítřejší den. Chceme jet na altiplano El Tatio. I když si vnitřně říkám, jestli to není příliš brzy, jet druhý den pobytu takhle vysoko. Přeci jen ta aklimatizace na nadmořskou výšku by měla být asi delší.

Ráno vstáváme velmi brzy, před pátou. Našim cílem je zmíněné El Tatio (Los Géiseres del Tatio). Cesta k němu je delší a kolem ní je mnoho míst, která chceme vidět, především pak jezera plná plameňáků, kteří při východu slunce mění barvu z lehce růžové na ostře oranžovou. Právě tady u těchto nádherných ptáků se zastavujeme a fotíme a fotíme. El Tatio je vulkanická a gejzírová oblast v severní části Chile, v nadmořské výšce okolo 4 200 m. Je to nejvýše položené gejzírové pole na světě, počtem gejzírů největší na jižní polokouli a třetí největší na světě – po Yellowstone v USA a Údolí gejzírů na Kamčatce. I když je počet gejzírů vysoký, jejich výška je poměrně malá, průměrná výška je sedmdesát pět centimetrů. Pohled na gejzíry je opět úchvatný. Adamovi ale začíná být špatně a přidává se k němu i Ivan, následně já. Je mi fakt hrozně blbě, dokonce zvracím. Ty prášky od bolesti a injekce mi nedělají dobře. Takhle blbě mi z výšky ještě nikdy nebylo. Jsem úplně vyřízený, cestou zpátky je mi tak zle, že musím požádat o vystřídání za volantem. Prakticky nevím, co se děje kolem mě, jen vím, že potřebuju být rychle zpátky v San Pedru.

Uvědomuju si, že jsem kvůli svému zdravotnímu stavu zkomplikoval ostatním cestu, a tak se snažím nekafrat a přežít. Adamovi s Ivanem je naštěstí už lépe a tak po příjezdu zůstávám jako jediný na ubytování, zatímco ostatní jsou do ulic chilského Špindlerova Mlýna – San Pedra de Atacama. Zatímco se oddávají místní gastronomii, já do sebe narvu nějaké léky a nabírám sílu na další den uprostřed pouště. Je neuvěřitelné, jak funguje to rychlé sestoupení do nižší nadmořské výšky na zdravotní stav. Ležím a vím, že tohle jsme udělali špatně a měli jsme na Tatio jet až ke konci pobytu tady. Jsou věci, které zpět nevezmete, a tak poučen z dnešního dne plánuju zážitky pro ostatní na další den.

Duhové údolí je tím místem, které navštěvujeme po rozednění brzy ráno. Název této geologické horské formace plně koresponduje s tím, co vidíme. Je to jako když vidíte duhu nad horizontem u nás, akorát že tady se ty barvy zhmotňují a můžete si na ně doslova sáhnout nebo po nich chodit. Až takhle se dá prožít toto úchvatné místo. Už jsem to psal výše, v Chile opravdu není potřeba používat jakékoliv filtry pro úpravu fotek. Je to tu zase těžko popsatelné slovy. Fotíme, fotíme, točíme videa, pozorně posloucháme výklad o vzniku barevných horských útvarů, pěšky zdoláme kousek duhy. Zážitek přebíjí další zážitek. Jdeme k suchému vodopádu, dalšímu unikátnímu místu Atacamy. Cestou z Duhového údolí zastavujeme u skalních útvarů a jdeme po stopách rytin ve skalách. Obrysy alpak, postav a jiných objektů se nacházejí vyryty ve skalách podél staré kupecké stezky a je velmi snadné podlehnout představám, jak probíhal život před mnoha a mnoha staletími v těchto místech. Slunce neskutečně pálí a zažene nás zpět do aut. Odjíždíme první a při nájezdu na asfaltovou silnici špatně odbočím. Naštěstí zastavím kvůli pokochání se výhledem na Likankabur, dominantní sopku celé oblasti a k ní směřující silnici. To prostě musí také skončit v našich fotoalbech.

Čeká nás poslední den v okolí San Pedra před odjezdem do Bolívie. Prochází můj návrh vyzkoušet, jaké to je koupat se v solném jezeře. Nechat se nadnášet hustotou vodní směsi se solí pod námi. Voda je šíleně studená, tak se udržujeme splýváním na povrchu jezera, které prohřívá teplo slunečních paprsků. Je to zase zážitek a i já jsem něco podobného vyzkoušel poprvé.

Po hodině v jezeře se přesouváme na půldenní volný program zpět do San Pedra. Necháme si doporučit na pozdní oběd jednu z místních vyhlášených restaurací. Hlad je velký, spěcháme na výběr menu. Jídlo bylo vynikající a bylo i rychle na stole. Jediné, co mi nechutnalo, to byl dezert. Zauzený puding opravdu není to, co bych musel jíst každý den. Dělíme se do skupinek a já s Adamem a Ivanem projdeme snad všechny obchůdky v městečku a užíváme si pohody turistické destinace. Nabíráme síly na další dny. Čeká nás několik dnů v Bolívii, kdy budeme oscilovat kolem výšky pět tisíc metrů nad mořem. Když si vzpomenu na to, jak zle mi bylo druhý den na El Tatio, nemám z toho dobrý pocit. I proto, že bez injekcí a léků od bolesti na záda nemůžu přežít.

O Bolívii v dalším díle.