Nejnovější zprávy: Aquapark Uherské Hradiště má po rekonstrukci: vyšší komfort a nové atrakce Od fanouška po šéfa festivalů. Jan Svoboda dnes stojí za čtyřmi velkými hudebními akcemi

Společnost

Roman Kalabus a jeho unikátní projekt pro Českou televizi. Tentokrát zamířil do Chile

Jaké to je jezdit na kole v nejsušším místě na planetě Zemi, rozkvetlou pouští nebo sjíždět na kole z hor vysokých 5 600 metrů? Na tyto a mnohé další otázky odpovídá vsetínský biker a dobrodruh Roman Kalabus. S parťákem Tomášem Tóthem projeli při natáčení unikátního cyklu České televize Světem na kole řadu exotických destinací.


Autor: Roman Kalabus

Tentokrát vsetínský cestovatel přiblíží výpravy do jihoamerického Chile. Byla to velká anabáze.

Andrej tam byl. Myslím na letišti v Calamě. Spadl mi ze srdce balvan velikosti Pražského hradu. Máme vypůjčené auto a vydáváme se ze 140 tisícového hornického města do městečka San Pedro de Atacama, které bude několik následujících dní naší základnou.

San Pedro je takový chilský Špindlerův Mlýn. Je plné infrastruktury pro turisty, restaurace, různé typy ubytování, obchůdky se suvenýry, průvodcovské kanceláře. Městečko je díky své nadmořské výšce 2 450 metrů ideálním místem na aklimatizaci před cestami do výšek kolem 5 000 metrů. Necelé čtyři tisíce obyvatel se v plné turistické sezóně změní na několikanásobek. Prostě mumraj jak v Paříži. Cestovatelé z celého světa, kterým vévodí turisté z USA a Německa.

Ubytujeme se v menším bungalovu. Je skromně vybavený, na zahradě za ním je menší bazén a za ním majitelka pěstuje místní bylinky. Celým prostorem zahrady vede síť zavlažovacích kanálů plná malých stavidel. Zavlažuje ji jednou za čtrnáct dnů, kdy jí soused otevře stavidlo a celá zahrádka je pak cca dvě hodiny zaplavena až do výšky dvaceti centimetrů. Pak otevře stavidlo paní majitelka a propustí vodu sousednímu farmáři. My jsme tohle na vlastní oči viděli až při našem odjezdu ze San Pedra a měli jsme to v plánu vidět na cca čtyřicet kilometrů vzdálené farmě, což nevyšlo z důvodu neplánovaného uzavření farmy.

Nevyšlo toho podle našich plánů mnohem víc. Večer jsme si dali schůzku nad logistikou přesunů celé expedice. První část máme absolvovat v Atacamě, druhou polovinu pak v Ohňové zemi a Patagonii. U panáků místní národní pálenky Pisco v jedné z mnoha hospod čekáme na Andreje. Ten přichází a s naprostým klidem nám říká, že máme menší problém. Nebyl to úplně malý problém, ale problém „jak sviňa“.

V den našeho příjezdu totiž začala stávka pracovníků národních parků za zvýšení jejich mezd. To je pro nás neskutečný problém. Veškeré plány na druhu polovinu expedice padají a my musíme řešit náhradní program. Veškerá práce na přípravě expedice bere za své!! Mě porazí. V noci zkoušíme vymyslet nějaká náhradní řešení. Jestli jsem v něčem fakt světová jednička, tak je to schopnost improvizace v krizových situacích. Dáme hlavy dohromady, vymyslíme nové lokace ve střední části Chile a jdeme spát s myšlenkami, že alespoň tady na severu v nejsušším místě světa máme program, který platí.

Ráno zjišťujeme, že ani první část expedice nebude úplně bez problémů. Ráno totiž začali pro jistotu stávkovat řidiči kamionů. To by se mohlo na první pohled zdát jako informace, která nás nemůže ovlivnit, ale není tomu tak. Náš problém spočívá v tom, že mezi těmi stávkujícími řidiči jsou i ti, kteří rozvážejí pohonné hmoty.

Tržní ekonomika se tady ukazuje v praxi rychlostí u nás nevídanou. Když se u nás zdraží benzín o dvě koruny, tak skoro padá vláda. Tady? Během dne stoupnou pohonné hmoty o desítky procent, další den je skoro dvakrát dražší. Což o to, to bychom ještě asi nákladově ustáli. Horší je, že je reálná hrozba jejich nedostatku a tvoří se fronty. Každopádně jsme měli plnou nádrž, což by nám mělo na tři dny ježdění tady vydržet, tak vzhůru do neznáma.

Druhý den začínáme pěkně zostra. Kola na terénní pickup a vyrážíme do ďáblova údolí nedaleko San Pedra. Vybíráme si jízdu pouštním trailem, který začíná u kostelíku barvy čerstvě napadlého sněhu u indiánské usedlosti. Než se vydáme na ďábelskou jízdu peklem, montujeme ve stínu pod skalou kola. Zjišťuju, že mám bike po letu trošku poškozený, největší problém je kotouč přední brzdy. Než ho alespoň trošku narovnáme, tak uběhne dost času. Na trail tak přijíždíme před polednem.

Tady pochopíte, co to je jízda ďáblovým údolím. Je to fakt peklo. Výheň je o teplotě nad 40 °C, stín neexistuje. Do toho natáčíme a musíme se sem tam vrátit a vytlačit kolo zpět do kopce. Úplně vyprahlí přijíždíme k autu a na chvíli se položíme do horské říčky, abychom se ochladili. Zážitek nemusí být pozitivní, stačí že je intenzivní, aby sis ho pamatoval celý život. Tohle byl právě jeden takový.

Třetí den vyrážíme na nejvýše položenou gejzírovou pláň na světě, jmenuje se El Tatio. Jedeme před pátou ráno, abychom gejzíry stihli ve vysokých vývěrech horké vody, než se oteplí zemský povrch. Jenomže. Jenomže to bychom ráno nesměli objevit francouzskou pekárnu a kavárnu. Ty croissanty a výborné kafe nás zdržely poprvé. Pak po cestě bylo jezero plné růžových plameňáků, kteří začali se svitem slunka doslova hořet v nádherných barvách. Podívaná jak s National Geographic. Za chvilku stojíme znova, protože ta vyhlídka na sopky v dálce je v ranním oparu neskutečná. A tak až kolem půl desáté kupujeme lístky a jdeme do země gejzírů na návštěvu.

Je to opravdu jako z nějakých fantasy filmů, těžko popsatelná krása. A to i přesto, že dosahují výšky kolem dvou metrů. Neuvěřitelné je, že se v těch horkých vodách pohybuje místní zvěř. Říkáme si, že když to vydrží tahle zvířata, tak musíme i my. Po více než třech hodinách opouštíme El Tatio a jdeme zkusit najít místo na koupání. Jen pár kilometrů níže pod geotermální plání, která se nachází v nadmořské výšce 4 200 metrů, odbočujeme z hlavní silnice k termální říčce. Než tam vlezeme, zkoušíme kousek od pramene uvařit vejce. Daří se to docela dobře. Voda je fakt horká a tak postupujeme dál po proudu a řešíme, kde se ponoříme sami. Po několika stovkách metrů jdeme na to. Voda má ale pořád přes 40 °C a tak i naše těla jsou za chvíli skoro uvařená.

Večer ještě nahlédneme do Kaktusového údolí. Nádherný pěší trek kolem říčky obklopené velkými kaktusy nakonec navštívíme v dalších dnech, protože bych to nebyl já, abych neuklouzl a nevzal do dlaně kaktusovou „větvičku“. Tom mi vytáhne tak čtyřicet bodlinek a rozhodujeme se vrátit do San Pedra.

A jak to bylo dál? Čtěte v dalším čísle Patriotu.