RITUÁL
DĚDA (rozuměj dědek, starouš, dědeček, kmet, dědula, dědouš)
Uspávání vnučky se postupně mění v tradiční rituál. Proč měnit něco, co funguje. Nač inovace, když máte garantovaný postup. Nemám problém se o svůj „vynález“ podělit, rádo se stalo, nemáte zač.
První krok je samozřejmě koupání. Vodu Izabelka miluje, takže když ji nalákáte do malého bazénku pod sprcháčem, je spokojená jak želvička. Pozor, nesmíte ji vytáhnout předčasně. To se pak celý rituál zadrhne, protože začne řvát.
Z vody nechce nikdy, takže přichází na řadu první malá lest. Po cca deseti minutách jí naznačte, že dneska jí budete umývat a sprchovat také vlásky. To nesnáší, takže sama dobrovolně z vody rychlostí blesku vysmahne. První malé vítězství je vaše.
Potom je velice důležité ji nestresovat okamžitým oblékáním. To je další „past“, která vysmáté děťátko může rázem proměnit v zuřící saň. Takže zatímco připravuji večeři, nechám Izi v klidu pobíhat po kuchyni a obýváku nahatou. Ona září štěstím. Netuší, že je součástí sofistikovaného plánu, jak ji v klidu dostat do peřin. Je spokojená, že dědu přesvědčila, aby ji nenutil oblékat pyžamo. A já jsem spokojený, že jde všechno podle itineráře.
Následuje krátká fáze čtení knížky. To sice Izi nikdy moc dlouho nevydrží, nicméně je to velmi důležitý moment. Vždycky se při tom trochu zklidní, takže můžeme bez obav plynule přejít do další fáze. Jasně, vím, bio a ezo matky na mě budou v duchu posílat OSPOD, ale přichází televizní chvilka. Holt jsem stará škola, klidná hudba ještě nikdy žádnému dítěti neuškodila. Písničky z Ledového království jsou na zklidnění dítěte ideální. A Izabelka už po mnoha našich společných večerech pochopila, že jakmile slyší Moniku Absolonovou, postel se blíží. Neprotestuje, protože Annu zbožňuje.
Finále je tu. Jakmile dohraje Ráda sněhuláky stavíš, přichází kritická chvíle. A další milosrdná lež. „Televizka už jde spinkat Izabelko. Podívej, teď se sama vypne. A my už půjdeme taky spinkat, jo?“
Pokud jsem do tohoto momentu všechno udělal správně, následuje nejlepší možná reakce. „Dobže“, říká vnučka a poslušně sama odchází do ložnice. Už s dudlíkem v puse.
Tam si sama lehne do své postýlky, přitáhne si moji ruku k sobě, aby mě mohla při usínání štípat (jo, bolí to) a disciplinovaně poslouchá Červenou Karkulku. Usíná zpravidla někdy ve chvíli, kdy se myslivcem osvobozená dívenka drápe vlkovi z břicha ven. Dokonáno jest, povedlo se.
Závěrem krátká odbočka. Francouzský spisovatel Charles Perrault byl podle všeho jemně perverzní. Pohádka pro děti prý. Pojídají se tam lidi, sadistický myslivec bez milosti rozřízne vlkovi břicho, pak mu dovnitř s pomocí babičky a nevinné Karkulky naskládají k bránici šutry a následně se všichni zúčastnění a zachránění kochají, kterak se zvíře utopí ve studni.