​PUSTEVNY

Bylo to spontánní rozhodnutí. 27. prosince pojedeme na Pustevny. Huráááá. Izabelka v hlavní roli, stafáž jsem dělal já, babička a teta Alexandra (moje druhá dcera) se svým tureckým manželem (a skvělým houslistou – v podstatě je to virtuos, věrná imitace Paganiniho) Erenem.

Porada nad itinerářem byla kratičká. Vyjedeme v půl deváté, v deset jsme na hřebeni, v půl jedenácté u Radegasta, ve dvanáct na obědě v Libušíně, po jedné povozíme Izabelku na saních, ve dvě vyjíždíme, doma jsme po třetí právě tak, abych stihl vánoční fotbalový turnaj veteránů.

OK, plán nemá chybu, bude hezké počasí, to bude krásný výlet. Co by se asi tak mohlo pokazit? Snad postačí jen heslovitý výčet všeho, co se onen památný den podělalo.

Sašenka si trochu přispala, vyjeli jsme o hodinu později.

Izabelka nám v autě usnula, na což jsme byli upozorněni, že by se nemělo stát. Neprobudila se právě s nejlepší náladou.

Pod kopcem nás zastavila značka Zákaz vjezdu, parkoviště na Pustevnách bylo od osmi hodin plné. Museli jsme se vrátit na záchytné parkoviště dole a čekat na autobus.

Čekání se protáhlo asi na hodinu, právě když měl autobus přijet, tak se Izabelka posrala. Tudíž zpátky k autu, rychle přebalit a zpátky na zastávku. Autobus mezitím samozřejmě odfrčel, stejně všechny čekající nepobral, protože byl přeplněný.

Chvilku jsme zvažovali rezignaci a potupný odjezd domů. Ale já se nevzdávám. Jedeme zpátky do Rožnova, abychom měli jistotu, že místo v autobuse budeme mít. Máme.

Na Pustevnách vystupujeme v jednu hodinu, skluz jen cca tři hodiny. Je tam zima, což nese Izi docela nelibě. Ještě víc jí vadí tisíce lidí, kterými se proplétáme. Vnučka obecně nemá ráda velké davy a tady to vypadá, že někde nahoře asi rozdávají máslo zadarmo. Blázinec.

Cesta k soše bájného Radegasta nám trvá snad hodinu a půl. Izabelka se totiž odmítá vézt na saních, permanentně sbírá kusy zledovatělého sněhu a háže je po své tetičce a tureckém strejdovi. Baví ji to náramně, ovšem kvůli tomu jsme na hřebeni z celé masy lidí suverénně nejpomalejší. Rychleji by ten kilometr zvládla i seniorka po výměně kyčle s chodítkem.

Další patálie nás čeká u sochy. Izi se Radegasta bojí. Uklidňování, že ten velký strejda jenom stojí a nemůže chodit, nepomáhá. Brečí, musíme pryč.

Zpáteční kiláček jsme zvládli sjet na saních. Fotbalový turnaj právě začínal, když jsme po třetí hodině zasedli k pozdnímu obědu. A konečně jsme si užili i trochu veselí. „Kde je ta svíčková, já chci svíčkovou,” volá Izi na celou restauraci, turisté u vedlejšího stolu padají smíchy ze židle. Číšník pochopí, že nejkrásnějšímu hostu dne musí vyhovět, a jídlo je na stole během pár minut.

S plnými žaludky se všechny patálie hodnotí lépe. Nakonec jsme se všichni shodli, že to byl krásný výlet, že si ho někdy zopakujeme. Izi nadšeně hltající omáčku s knedlíkem souhlasí.