​PRVNÍ NOC

Už dlouho jsem nebyl tak nervózní. Izabelku čekala po necelých třech letech jejího života první noc mimo domov. Ve své krásné dětské postýlce tentokrát výjimečně spinkat nemohla. Důvod byl prostý.

Na svět totiž přišel její malý bráška Vašík (sám teď ještě netuším, jak pozornost mezi své dva vnoučky v tomto seriálovém fejetonu rozdělím) a slušnost samozřejmě velí budoucího kanonýra fotbalové přípravky TJ Sokol Valašská Polanka, Vsetína, Zlína, Slavie a následně ideálně Manchesteru United pořádně zapít. Asi těžko by mohla v klidu spát, když se před dveřmi ložnice tvoří fronta čekající na záchod.

Černého Petra jsem dobrovolně vzal na sebe. Ona by Izi ostatně asi s nikým jiným celou noc přečkat nezvládla – nic proti babičkám, obě jsou skvělé, starostlivé a pečlivé, ale hlídat caparta celou noc, to už je „vyšší dívčí”, na to úplně každá babička nemá. Sorry, Irenko, sorry, Moniko.

Postýlku mám pro Izabelku doma dávno připravenou, už mi mockrát slíbila, že přijde přespat. Den D je konečně tady. Přebírám Izi v sedm hodin, welcome párty pro Vašíka se zdařile rozjíždí, přišla ho zapít celá rodina i kamarádi, je evidentní, že to bude dlouhý večer. Pro mnohé pak ohromně těžké ráno.

Izabelka vůbec neprotestuje, když balíme pyžamo, pár plyšáků a figurek Tlapkové patroly. Doma ji přebalím, pod pyžamo dám raději ještě tričko s dlouhým rukávem a jdeme to zalomit. Tedy já jsem si myslel, že to tak bude. Nebylo.

Dědo, budeš si se mnou hlát? Co chcete na takto krásně položený dotaz odpovědět jiného než: samozřejmě, že budu.

Takže jedeme schovku. Doma se schovává pořád do skříně nebo koupelny, u mě má mnohem víc možností. Nicméně pořád dokola ji nacházím za křeslem. Asi děvče spoléhá na to, že patřím mezi padesátníky s Alzhaimerem. Ještě zatím naštěstí nepatřím a navíc se vždycky při počítání mezi prsty dívám, kam se schovává. Já vím, podvod, pardon.

Po schovávané je na řadě Tlapková patrola. Krátké edukativní okénko – jde o kreslený seriál, jehož hrdiny jsou záchranářští pejsci, každý se specializací a vlastním dopravním prostředkem. Ryder, Chase, Marshall, Skye, Rocky, Rubble, Zuma, Everest, Tracker, Rex, Liberty, Al. Izabelka je zná všechny dokonale. Takže společně s vnučkou postupně zachraňujeme tatínka, maminku, Haničku, plyšáky, dinosaury, žirafu i medvěda.

Asi po hodině Izi docházejí baterky. Mně už tedy došly dávno, ale zdařile předstírám, že jsem pořád ve formě. Nicméně jdeme spát. Pro sichr zabarikáduju dveře obrovským křeslem, aby ji náhodou nenapadlo se jít v noci projít, zatímco já budu tvrdě zařezávat.

Bohužel jsme trefili dobu, kdy nebyla úplně zdravotně fit. Rýmečka, trochu chraptí, tak trochu tuším, že to nemusí být úplně pohodová noc. Nebyla.

Co pět minut se Izi kroutí, co deset minut se probudí, několikrát zapláče, naštěstí vždycky jde jen o pár sekund a pak zase usíná. Až do druhé ranní je to trápení, převalování, vzdychání, kňourání, naříkání, smrkání, utěšování, zpívání ukolebávky, povídání pohádek. Holt babysitter tvrdý chleba má.

Krátce po druhé konečně Izi zabírá. Natvrdo. A já taky. Noční strasti jsme si oba vynahradili. V 8:48 mě budí ranou do hlavy a pozitivním hlášením: dědo, vstáváme, už je ráno.

Zvládli jsme to.