PROJEKT X: Madagaskar, peklo i ráj II

Vzpomínáme na pokusy o napodobení místních domorodých tanců a nakrmení malých madagaskarských dětí když jedeme autem pod zmíněný masiv Andringitra. Auto je trošku jako mučírna. Díra v podlaze je přímo nad další dírou, která je ve výfuku. Diesel dodávky, která úplně moc nepruží a chybí jí kousek okna v zadu, vyfukuje svoje plyny přímo do kabiny. Kouř v kombinaci s jedním pivem s námi dělá svoje. Do auta postupně naskakovali a vyskakovali místní lidé a tak vlastně fungujeme jako menší autobus veřejné dopravy.

Tomáš musel lenivého chameleona sundat z ráfku předního kola větvičkou. Pěší trail se v jednom místě rozdvojuje a ptám se Tomáše, kterou linku zvolíme k výstupu. Tomáš volí směr vpravo, kluci se k němu přidávají. Už začátek výšlapu byl složitější, než jsem předpokládal. Trail vede pod úrovní terénu a ještě k tomu je kolem něj vysoká tráva, která bude znemožňovat „čtení“ trailu při sjezdu a činit ho tak o to více nebezpečným. Poměrně často jsou ve stezce volné větší kameny, k tomu místy od vody vymleté koryto a mezi balvany mezery na zastrčení celé nohy až po tříslo.

V nádherném počasí s vyhlídkou na stovky metrů vysoké skalní masivy vynášíme kole pod jejich úpatí. Chvilku sedneme a koukáme dolů do údolí až k vesnicím. Paráda. Z rozjímání nás vyruší pokyn Milana, kamery jedou, dron je ve vzduchu, můžete jet. Tak jo. Jedeme. Jízda není plynulá a je fakt technicky těžká. Cestou se musím vypnout a vrazím nohu zrovna do díry mezi balvany, ani nevím, jak jsem v setině sekundy nohu vytáhl v té rychlosti a po dojezdu tam mám „pouze“ bouli o velikosti dvou rohlíků vedle sebe, kupodivu bez bolesti.

Bylo to těžké ježdění, ale bavilo. Plácneme si s celým týmem a ukecáme je, že na kolech pojedeme dalších několik desítek kilometrů až do vesnice. Milan vytáhne dron a zkouší nás natáčet. Jedeme rychleji než auto, což je vlastně logické. Jsme tady trošku za exoty, ale fandí nám místní i farmáři, jedna farmářka pro mě dokonce asi má sympatie větší než obvykle a z auta mi dává e-mail a fotí si mě několikrát za jízdy. Věru mi to dělá dobře.

Cesta je to nádherná, panoramata a barvy, které se mění díky západu slunce, dělají z krajiny kolem nás obrazy Vincenta van Gogha. Naše stíny jsou dlouhé jako štětce malířovy a na fotkách pak vypadají impozantně. Ve druhé vesnici se stmívá a tak dáváme do našeho MHDéčka 4Every a necháme ze sebe vytřást zbytky sil. Prach v puse přelijeme pivem a dojedeme na ubytování. Naštěstí spíme ve stejném místě dvě noci.

Ráno vstáváme brzy, vzbudili mě komáři a mám pár bodanců na noze a na krku. Brzkého vstávání využíváme s Milanem a Tomášem k prochajdě po městečku. Ranní život v městečku je kouzelný, vycházející sluníčko zvýrazní své paprsky v rozvířeném prachu od smetáků holek zametajících ulice. Ranní trh je magický jako z dokumentů National Geografic. Čas je neúprosný a Damoklův meč povinnosti natočení dvou dílů dokumentu nad námi visí poměrně nízko. Vyrážíme dál.

Naším cílem je Baobabí les. Bude to výpad na celý den. Baobaby mají pro mě zvláštní význam, uzavře se u nich můj „cestovatelský kruh“. Splněný sen. Než se k nim dostaneme, zjistíme, že naše ranní modlitby o lepších silnicích se nenaplňují. Jedeme o hodinu déle. Haja z ničeho nic řekne: „Jsme v lese“. Koukáme kolem sebe a hledáme ten les. V mapách určitě figuruje, nicméně v reálu je to složitější, je tu řada osmi kusů ve vzdálenosti cca osmdesát, sto metrů po jednom dvou stromech. Je vidět, že země opravdu nemá žádné plánování ochrany těchto vzácných stromů, které vlastně až tak úplně stromy nejsou. Jsou to dužnatce a Haja říká, že fungují růstově jako banánovníky.

Přijíždíme na kolech kolem aleje ke dvěma baobabům. Je nás u nich sedm a ani nás sedm obvod kmene neobejme. Je nádherný a já se dojímám do kamery. Kupodivu to pak dává i smysl a je to vlastně pěkná řeč. Čerpám energii a přemýšlím nad tím, co všechno kolem těchto tisíciletých velikánů proběhlo za události. Naše cesta však nekončí u těchto stromů. V plánu máme ještě prvosjezdy po skalních blocích některé z nepojmenovaných hor. Na ty dojde tři dny před naší cestou zpět do Antananariva. My máme ještě před prvosjezdy v plánu navštívit některý z národních parků a vychutnat si tak krásu místní přírody, okusit něco lokální gastronomie a navštívit domorodce přímo u nich v kamenných příbytcích.

Vyrážíme opět velmi brzy ráno a naším cílem je národní park Anja rezerv. Je plný lemurů a chameleonů různých druhů. Přijíždíme na kolech po místních pěších trailech a jeden z nich vede přímo do rýžových polí. Vůbec jsem netušil, že Madagaskar patří mezi největší producenty rýže na světě. Políčka jsou nádherná, barevná, chůze po jejich hrázkách z hlíny je prověrkou našich balančních schopností. Natáčíme, fotíme, pecka dopoledne. Lemuři nám pózují, chameleoni ukazují, jak mrštně v setině sekundy vystřelí jazyk několik desítek centimetrů daleko, aby na něj přilepil hmyz, který poté pozřou.

Cestou na ubytování řešíme problém. Ada nemůže najít telefon, tak jsme pojali podezření, že ho někdo ukradl. Trošku jsem pěnil, trošku víc, protože s ním má pořád problémy, tedy jako že ho pořád hledá. Když jsem se trošku vyřval, uklidnil, tak jsme vyjeli zpět na „dálnici“. Haja zkouší telefon neustále prozvoňovat, když tu najednou někde z útrob dodávky je slyšet jeho zvuk. Pokorně se omluvím. Ach jo, ta moje impulzivnost, jako bych zrovna já byl příkladem neroztržitého občana. No nic, takových ještě bude a není čas řešit malichernosti.

Stavujeme se do domorodé vesnice. Pastevci zrovna zahánějí dobytek domů. Jdeme v průvodu mezi kravami zebu. Jsme vpuštěni do dvou kamenných chatrčí se střechami z listů, v jedné z nich místní žena ve velkém šeru plete z větví misky a koše. Dovolí nám to natáčet. Venku pak kluci hrají fotbal s budoucími reprezentanty Madagaskaru ve fotbale. Jednomu z kluků říkám česky „kde máš kopačky?“ a on se toho chytne a opakuje slova kopačky několikrát za sebou.

Toho se zase chytnu já a řeknu jim, ať po mně opakují následující slova. Téměř třicítka malých špuntů ve mně má dobrého učitele a tak nemají problém vykřičet do světa památnou větu „Roman je Bůh!!!“. Aniž bych to tušil, Milan po dobu konání fotbalového zápasu učil děti větu obdobnou, jen s tím rozdílem, že místo Boha jim vložil do úst to, že Roman je zebu, tedy místní dobytek.

Další den máme v plánu pěší túru po dalším národním parku. Ten se pyšní specifickým mikroklimatem, které je v jeho různých částech rozdílné. Park se jmenuje Isalo. My v něm viděli mnoho druhů ptactva, hmyzu, lemury, bizarní skalní útvary; v kaňonu plném života pod skalami je klima připomínající tropický prales a v jednom místě je možné se i okoupat pod vodopádem. To jsem vždycky chtěl. Hraju si na hrdinného valacha a do vody o teplotě kolem deseti stupňů vlezu. Tím přinutím i Toma se vysvléci do plavek a přidává se i Max. Parádní to bylo. Spokojení jdeme dál na skály nad kaňonem, tam je krajina úplně jiná, subtropická, mnohem sušší.

Vidíme hady, dokonce škorpiona, kolem palem s mokřinou se spouštíme dolů zpět do kaňonu. V úzkých žlebech se míjíme natěsno s lemury. Jejich množství se zvětšuje s naším příchodem do místa, kde nám místní nachystali parádní oběd pod dřevěným přístřeškem v blízkosti skal. Připravili jej ve starých nádobách a bylo k němu množství ovoce a zeleniny. Mňamka největší. Park byl opravdu super zážitek, večer však už máme v hlavách zahájení přesunu zpět na sever a utrpení z cesty v autech. Na to se opravdu nikdo z nás netěší. Brzy ráno ještě chceme zdolat plánované dlouhé skalní bloky jízdou na našich kolech. Tento druh ježdění nám ještě na našich cestách po planetě chyběl.

Vzbudím se se začínající rýmou a trošku se mi zdá, že mám teplotu. Přikládám to ochlazení venku, přeci jenom je červenec, což je tady vlastně jako konec ledna u nás. Hodinu jízdy od ubytování dorážíme do sedla mezi dvěma horami. Vybíráme si tu vyšší, oblékáme teplejší věci, i čepice na šišky dáváme. Dost fouká, což může ohrozit bezpečnost jízdy. Po hodině nesení kol jsme nahoře na hoře. Dáváme jednu zajímavou linku, záběry s ní budou určitě dechberoucí. Dole se rozhodneme, že chceme ještě zdolat dlouhý skalní blok. Takže kola na záda a znovu nahoru. Utrpení výšlapu s horečkou a kapkami soplíku v mém rypáčku je nahrazeno extází při sjezdu na skalách. Fakt zlatý hřeb našeho výletu za hranice všedních dnů. Nic podobného jsme nikde nezažili a ani jsme nemohli. Tohle je tu totiž jedinečné. Proto jsme tu.

Máme splněno. Zbývají tři dny přesunu k letišti. Pro mě tři dny pekla. Postupně nakazím ještě oba mé syny. Průjmy, horečka, rýma. Až doma zjistíme, že to byla horečka dengue. Tu jsem ještě neměl, takže další cestovatelská zkušenost.

Madagaskar je ostrov kontrastů jak v běžném životě, tak v přírodních zajímavostech. Je tu neskutečná chudoba, nepořádek, nejtěžší práce na světě v podobě tzv. štěrkařů, kteří kladívky drtí kameny na štěrk, děti spící v příkopech plných odpadků, žebrající ženy v kontrastu s bohatými lidmi, kouř ze spalování plastových lahví, bohaté trhy plné barev, chutí, prořídlé lesy baobabů, nádherné přírodní parky. Prostě jiný svět, kterému tak lehko na chuť nepřijdete.

Celá naše televizní cesta za dobrodružstvím tady končí. Byla to jízda. Já ale nekončím a plánuju další pokračování. V příštím čísle se těšte na aktuální off-road expedici do Chile a Bolívie. Byla super.