Projekt X: Madagaskar, peklo i ráj
Vsetínský biker a dobrodruh Roman Kalabus s parťákem Tomášem Tóthem projeli při natáčení unikátního cyklu České televize na kole největším ostrovem Afriky.

Autor: Archiv Romana Kalabuse
Hrozně to uteklo, čtyři roky od nápadu a je před námi poslední expediční výjezd na můj vysněný Madagaskar. Na jeden z největších ostrovů světa se neskutečně těším, mám od něj velká očekávání.
Těším se na lemury, na jejich vtipné grimasy, těším se na nádherné národní parky, na jedinečné skalní bloky, které podle zdrojů nemají obdobu nikde jinde za hranicemi ostrovní republiky. Nejvíc se ale těším na majestátné a starověké baobaby.
Vždycky jsem je chtěl vidět a podle nich jsem nazval svůj cestovatelský deník, svůj cestovatelský projekt BAOBABtrails a samozřejmě web www.baobabtrails.com, na kterém si můžete všechny příběhy přečíst a mrknout na fotky a odkazy na videa. Na Madagaskar nás jede víc než obvykle. Celou výpravu doplňuji o členy rodiny, začínají letní prázdniny, tak proč ne.
Asi vás může zajímat, jak vlastně takovou expedici plánuju. Zatím jsem to nikde nepsal. Po výběru země vyberu místa, která by mohla být vhodná na ježdění. Snažím se, aby byla neznámá, v různých zdrojích hledám, jestli tam už někdo na kole byl. Na Madagaskaru jsem vytipoval dvě taková místa, která vám představím níže.
Když mám vybrána místa, začíná plánování cesty, která propojí letiště, cílové destinace a možné zajímavosti na trase mezi nimi. Úplně přesný program a plán trasy se ale mnohdy nedá úplně naplánovat, viz. zkušenost z chilského dobrodružství. Místa jsem tak nějak vytipoval, zjistil, co bylo možné zjistit o pronájmu aut, cenách ubytování, o jídle, o nebezpečí ze strany zvířat a hmyzu.
Madagaskar je fakt výzva. V Čechách je dost lidí, kteří jej navštívili, nicméně drtivá většina z nich byla na severu ostrova nebo přímo v národních parcích. Tam jsou luxusní ubytovací resorty, nádherné pláže a výborné služby. Těch, co projeli ostrov a dali nějaké tipy a rady, jak se tam pohybovat, čeho se vyvarovat a podobně, těch zase tak moc není. A když jsou, tak úplně v pozitivech o této zemi nemluvili. Zpětně už vím proč. Tak pojďme ještě na začátek příběhu.
Plán cesty tedy máme, teď to chce sehnat nějakého průvodce znalého místních poměrů. Zatím nám vždycky absolutní náhody přihrály týpky, kteří byli naprostí profesionálové ve svém oboru. Nebylo tomu jinak ani v případě Madagaskaru. Mluví se tam totiž mnoha kmenovými jazyky, nejvíce však malgašsky. Malgaši jsou největší kmenovou skupinou obyvatel na ostrově. Úředním jazykem je tam mimo zmíněnou malgaštinu francouzština.
Ano, přemýšlíte dobrým směrem. Madagaskar byl dlouho kolonií země galského kohouta. Francouzsky nikdo z našeho týmu nevládne a těžko předvídat, jestli řeč kmene Valachů, ke kterému se hrdě hlásím, bude tím správným komunikačním kanálem. Jako už mnohokrát předtím, i teď s průvodcem pomohla šťastná náhoda.
Měl jsem svoje auto polepeno logem projektu BAOBABtrails, oranžově vybarvené logo, kterému dominuje právě velký baobab, bylo docela viditelné a s takto polepeným autem prostě dodržujete dopravní předpisy, i když kolikrát dost spěcháte. Každý prostě věděl, že v tom autě sedím já. No a jednou, když jsem jel z práce, tak mi volá neznámé telefonní číslo. Na druhém konci se ozve: „Ahoj, tady Honza, tvůj soused z Jasenky, když jsme byli ještě mlaďoši.“ Chvilku přemýšlím a hned mi to seplo. „Ahoj Honzo, copak naháníš?“ říkám. No a pak už jsem se dozvěděl zásadní informaci pro naši závěrečnou expedici.
Honza mi říká, že mě chtěl už delší dobu kontaktovat. Viděl několikrát moje baobabem polepené auto a zeptal se mě, jestli třeba neplánuju expedici na Madagaskar. Málem mně praskla žilka, když to vyslovil. Pokračuje, že má ze studií na vysoké škole kamaráda, který tady za „komančů“, studoval teologii. Trošku absurdní záležitost, ale o to teď nejde. Haja, tak se jmenuje, umí jak česky, tak malgašsky a samozřejmě i francouzsky. Slovo dalo slovo, na oznámený kontakt jsem napsal e-mail a pak jsme už přes různé aplikace domlouvali plán expedice. Někdy jako zarytý ateista uvažuju, jestli přeci jen nemám někde tam na hoře někoho, kdo mi pomáhá.
Na poslední cestovatelský trip nejedeme jen ve třech. Přidává se ke mně Ada a oba naši kluci. I když je to dost finančně náročné, říkám si, že tady se asi znovu nepodíváme a bude fajn, když borci uvidí, jak se žije v takhle chudé zemi. Zpětně vím, že to určitě bylo správné rozhodnutí vzít je s sebou.
Všechno nachystáno, kufry sbaleny, kola rozložena, jedeme směr vídeňské letiště. Ethiopian airlines jsou špičkou mezi africkými leteckými společnostmi, už jsem s nimi několikrát letěl. Na trase máme jedno mezipřistání v Etiopii, v Addis Abebě. Město založené v roce 1886 se třemi a půl miliony obyvatel disponuje letištěm, ze kterého jsem měl při poslední návštěvě více než smíšené pocity. Když jsem tady byl před několika lety, tak bylo letiště v rekonstrukci. V malé letištní hale bylo lidí jak ve Frankfurtu nad Mohanem, spali doslova ve stoje, všude hluk, stánky jak na tržnici, dost nečisto. Odbavení bezpečnostními rámy bylo opravdu dost divné, úplně jsem neměl při nástupu pocit bezpečí. Tehdy nebyl problém do letadla pronést třeba láhev s benzínem apod. To se teďka naštěstí změnilo. Opatření se dostala do mezinárodních standardů, a tak alespoň tato cesta za dobrodružstvím byla ve srovnání s tím, co nás čekalo na ostrově samotném, naprostý ráj.
Přistáváme v Antananarivu, hlavním městě zeleného ostrova. První stres ze mě vždycky na letišti spadne, když tam čeká nasmlouvaný průvodce. Rána dopadnuvšiho balvanu z mého srdce na asfalt parkoviště s přistavenou dodávkou musela být slyšet až na pražské Náplavce. Haja nás opravdu vřele přivítal a jeho hodné oči a sympatický výraz ve tváři mě přesvědčil, že z hlediska průvodce se nemusíme ničeho bát. Ten „kluk“ byl fakt profík.
Naložíme do menší dodávky všechny věci a vyrážíme směr hotel Slunce v centru metropole. Už jen cesta v tom chaosu byla sama o sobě zážitek. Haja nám jen tak na okraj říká, že mimo hlavní město jsou silnice horší. V tom okamžiku jsem si vzpomněl na pořad Top Gear nebo vlastně na jeho nástupce Grand Tour. Nevím, který ze třech slavných moderátorů tam tenkrát v díle z Madagaskaru řekl: „Na Madagaskaru jsou údajně nejhorší cesty na světě, a je to pravda“. Já musím Hammondova slova zpětně také potvrdit. Ale k tomu se dostanu.
Na hotelu se ubytujeme ve dvou pokojích. V posledním patře je pak restaurace se střešní terasou a tak si dáváme kousek hovězího a kluci zkouší místní pizzu. Já měl kávový deficit a tak si dávám, aniž bych to tušil, na dlouhou dobu poslední espresso s mlékem. Prohlídka města je zážitek sám o sobě. Velké množství lidí, z nichž snad každý druhý žebrá o peníze. Čistotou město moc neoplývá. Předpisy se zde také úplně nedodržují a tak musíte mít pořád oči v pohotovosti. Jak před dopravou, tak před kapsáři.
Wikipedie o městu uvádí toto: Antananarivo (Město tisíce) je hlavní město a s 1 391 433 obyvateli (2023) také největší město Madagaskaru. S aglomerací má téměř tři miliony obyvatel a je to administrativní centrum provincie. Nachází se zde sídlo prezidenta, Národní shromáždění, Senát a Nejvyšší soud, dvacet dva diplomatických misí a ústředí mnoha národních a mezinárodních podniků a nevládních organizací.
Dle Haji je ale celý Madagaskar prolezlý skrz naskrz korupcí, povinnou školní docházku nikdo nevymáhá a od doby, kdy se podařilo zavést některá povinná očkování, se populace geometrickou řadou zvětšuje. Průměrný věk je zde hluboko pod dvaceti lety a pravdou je, že průměrný věk dožití je podle zdrojů cca padesát sedm let. Náš průvodce má padesát tři, ale rozhodně nevypadá jako někdo, komu zbývají poslední roky života. Sám nám říká, že se snaží žít evropským stylem, zdravě se stravovat, kvalitně bydlet, mít dobrou práci a vydělat peníze, které zabezpečí s rezervou jeho i jeho rodinu.
Haja měl vlastně jak se říká „z prdele kliku“ v tom, že měl možnost s rodiči odjet před mnoha lety do Československa. To mu změnilo život a otevřelo cestu k podnikání na ostrově. Průměrná mzda tady je dva dolary za den. To si mnoho lidí vyžebrá na bohatších nebo na turistech a nemají tak motivaci, aby sami pracovali. Madagaskar (zastarale Malgašsko) je republika ležící na stejnojmenném ostrově v Indickém oceánu při jihovýchodním pobřeží kontinentální Afriky a na nejbližších přilehlých ostrůvcích.
Samotný Madagaskar je největší ostrov v Africe a čtvrtý největší na světě. Kousek od něj se nachází profláknuté luxusní turistické destinace jako je Reunion, Seychely a Mauricius. Než bude turistická infrastruktura na tomto ostrově podobná té na Mauriciu, musí lidé a vláda udělat opravdu obrovský kus práce a mohu s jistotou říct, že já se toho určitě nedožiju.
Po večeři nám Haja říká, že bychom si měli vyměnit peníze. Máme prý dvě možnosti. Buďto oficiální směnárna nebo chodící „neoficiální“ směnárna. Ta neoficiální už čekala na chodbě. Během deseti minut se z nás stali poprvé v životě milionáři. Jeden malgašský Ariary je totiž 0,0051 české koruny. Za našich tisíc korun tady dostanete téměř 200 000 Ariary. Mám v rukou téměř dvanáct milionů v místních bankovkách. Je toho fakt dost a s Tomášem si peníze dělíme. Tomáš už víceméně žije v Praze a tak se jal rozdělit peníze tak, jak jsme zvyklí. Nejdřív většina do Prahy (jemu) a co se nevleze do kapes, má putovat na Valašsko (mně).
To jsme samozřejmě jen zahráli do kamery, ve skutečnosti se našim bankéřem stala Ada, která dohlížela na ekonomické parametry naší výpravy. Ráno po snídani rychle dáme do kupy kola a jdeme je umístit na dodávku. Tady jsme trošku udiveni informací, že zapůjčené auto nesmíme řídit sami a musíme mít půjčovnou dodaného řidiče. Údajně zde na ostrově nejde půjčit auto bez řidiče. Prý je to kvůli cestám a jejich špatnému technickému stavu. Zpětně vím, že to bylo moc dobře, že jsme ho měli. Týpek, který byl dvojníkem, věrnou kopií amerického herce Dwayne Johnsona, se nám stal věrným ochráncem na našich cestách a velmi příjemným a neuvěřitelně emočně vyrovnaným společníkem. Někoho tak klidného byste opravdu jen tak nenašli.
Dáváme kola na střechu dodávky, tedy nejdříve se je tam kluk z hotelu snažil na ležato přivázat špagáty tloušťky tkaniček od bot. Zcela evidentně zde moc cyklistů na expedice nepřeváželi. Ujímám se toho sám a Dwayn mi asistuje s klidem anglického gentlemana. V dodávce se poměrně tísníme, ale dle Haji pojedeme snad jen něco kolem sta kilometrů. Nikdo z nás ani v nejmenším netušil, že sto kilometrů na madagaskarských silnicích pojedeme první den přes osm hodin. A to jsme údajně jeli ještě po dobrých cestách. Opravdu, kdo trpí mořskou nemocí, neměl by jezdit ani autem po Madagaskaru. Sotva se rozjedete, musíte brzdit, nezřídka téměř zastavit.
Na silnici je takové množství výtluků a děr, že je nemožné je projet plynule. Když se pak stane, že se před vámi pokazí náklaďák, čekáte i hodinu na jeho předjetí. Jestli mě něco ničilo fyzicky, tak to byla právě doprava mezi místy, která jsme chtěli navštívit. Tím prvním byly skalní monumenty – masiv Andringitra nebo Pic Boby (2 658 m. n. m.) a na jihozápadě masiv Isalo s národním parkem. V těchto nádherných místech má Česko svou vlastní stopu v podobě těžkých prvovýstupů na lezecké skalní klenoty, kterým nevládne nikdo jiný než Adam Ondra.
My si vybrali ke sjezdu pěší trail, který vede na úpatí skalního masivu Andrigitra. Než jsme se dokodrcali k pěšímu trailu, absolvovali jsme v jedné z vesnic na trase tanec s místními ženami. Vždycky jsem chtěl být takhle blízko nějakým domorodým kmenům kdekoliv na světě a tady se to podařilo hned několikrát a velmi intenzivně a bohužel i s negativními následky. Bylo ráno kolem půl desáté, když ženy ve vesnici u domů postavených z hlíny začaly tančit. Jejich dětem jsme chtěli rozdat několik balíků bonbónů, což nás téměř stálo život. Málem nám utrhaly ruce. S takovou reakcí jsme se nikde jinde nesetkali. Nakonec jsme vyvázli se zajímavou zkušeností a se zážitkem, který se vryl do paměti ne jako úplně pozitivní, ale jako velmi intenzivní. Po dalších dvou hodinách jízdy jsme konečně na místě. Sundáváme kola, oblékáme chrániče. Na Tomově kole se na chvilku usídlil ostře zelený chameleon. Mně zase ukradl z ruky banán lemur. To bude teda jízda!!!
Další povídání z Madagaskaru v následujícím díle Patriotu.