Přes solné jezero na hřbitov vlaků: Dobrodružná výprava Romana Kalabuse napříč Chile a Bolívií

Cesta z chilského San Pedro de Atacama do bolivijského Uyuni je jednou z nejúchvatnějších tras v Jižní Americe. Prochází náhorními plošinami Altiplana, pouštěmi, sopkami, kolem jezer neuvěřitelných barev a geotermálními oblastmi. Většina trasy vede přes národní rezervace a parky v Bolívii, často v terénních vozech s průvodcem. To je samozřejmě i naše volba.

Dva velké terénní off-roady plné lidí a zavazadel v jednom z nejkrásnějších míst planety. Jak jsem psal v minulém díle Patriotu, už začátek naší bolívijské poutě byl úchvatný. Z nadmořské výšky 2 400 metrů, kterou disponuje naše základna v chilském San Pedru, jsme se vydali na 600 kilometrů dlouhou cestu. V další části naší výpravy přijíždíme na naše první ubytování v horské vesničce ve výšce zhruba 4,5 kilometru nad mořem. Přijíždíme za svitu hvězd do údajně nejlepšího ubytování, kterým tato víska disponuje.

Velmi vstřícný nás vítá, dovede nás na pokoje. My s Adamem spíme v naší „cele“ ještě s Andrejem. Zbytek spí po dvou v pokojích, řidiči spí v autech. Jídlo nám přichystal majitel nemovitosti, která je nová, velmi čistá, nicméně extrémně skromná. Postele jsou palandy, na pokojích nic víc není. Jedna sprcha pro všechny, záchody dámské a pánské. Trošku jako ve vězení. Ne že bych v něm někdy byl, ale takhle nějak to vypadá v detektivních seriálech. Na večeři dostáváme instrukce, že teplá voda moc neteče, že nemáme pít vodu z kohoutku a ani si nevyplachovat touto vodou pusu po mytí zubů. Určitě to nemáme s Adamem v plánu, jen náš milý Ivan to trošku podcenil. Už tak mu nebylo moc dobře z nadmořské výšky, k tomu si právě vypláchl pusu vodou z kohoutku, což se mu postaralo o „zábavu“ na zbytek pobytu v Bolívii. Usneme jak mimina, každopádně jsem na noc dostal další injekci od bolesti zad. Ráno budíček ve čtyři, ve 4:40 odjezd. Žádná rekreace to tady tedy není a ještě víc obdivuju Ivetu s Mirkou, jak to všechno zvládají. A to mě ještě překvapí poslední den našeho jihoamerického dobrodružství. O tom až úplně na konci.

Vyjíždíme ještě za svitu hvězd. Naší další zastávkou je Laguna Colorada (Červené jezero). Je to intenzivně rudé jezero díky pigmentům řas a minerálům. Zároveň je domovem stovek plameňáků andských, čilských, Jamesových. Pohled na ně je divadelní hra a obraz Salvadora Dalího v jednom. Cestou od auta do menší vyhlídkové věže s „kavárničkou“ se snažíme fotit a fotit. Ty barvy, bože, to je nádhera. Na pláni u jezera je šílený vítr. Do našich péřových bund se opírá vítr tak silný, že když roztáhnete ruce, můžete se do něj položit a nespadnete. Samozřejmě to musíme vyzkoušet.

Kochačka jezerem končí a jedeme dál. Naším dalším cílem v rezervaci Eduarda Avaroa ve výšce mezi 4 300–4 500 m n. m. je „kamenný strom“ v oblasti zmíněného Salvadora Dalího. Bizarní skalní útvary nás provázejí celou cestu Altiplanem. Zase stojíme a fotíme a fotíme. Jediný, kdo z toho nemá radost, je Ivan, kterému fakt není dobře. Trpím s ním. Když si vzpomenu na moje zvracení v chilském Tatiu, dovedu si představit, jak je jemu. Jedeme kolem dalších lagun se jmény Honda, Hedionda, Caňapa. Jsou to méně známá, ale nádherná jezera s různými odstíny, často s plameňáky různých druhů. Tenhle den jsme pořád nad čtyři kilometry vysoko. Žádná velká úleva to není, ale je to lepší a lepší. Přes další a další krásná místa přijíždíme při západu slunce k jednomu z vrcholů naší cesty.

Čeká nás návštěva solné pouště, jež nese název Salar de Uyuni. Je to pecka!! Mimo to, že je to tedy opravdu neuvěřitelné místo, tak je to také největší solná pláň světa. Její rozloha je neuvěřitelných 10 500 km². Natáčíme zábavná videa a víme, že východ slunce tady bude něco. Jako velká zajímavost je oprávněně považováno místo našeho dnešního noclehu. Jedná se o Hotel ze soli. Ano, čtete dobře. Celý hotel je postavený ze solných kvádrů, včetně stolů, křesel, recepce atd. Mazec.

Chceme jít brzy spát, protože na ráno máme plán, kterým je pozorování východu slunce nad ostrovem Isla Incahuasi (Ostrovem ryb). Než zalehneme, donese nám náš indiánský průvodce zajímavou věc. Je to papír velikosti výkresu A2, na kterém je cosi napsáno. Čísla a nějaké slova za každým z nich. Jedná se o indiánská jména, která přísluší všem dnům dle data narození. Samozřejmě nás zajímají s Adamem ta naše. Mé datum narození mi přiřkne dle místních indiánů jméno Sněhová kosmická bouře. Říkám si, že někdy tak fakt můžu navenek pro ostatní působit, uvnitř mě to určitě souhlasí. Nic silnějšího jsem tam nenašel až na jednu výjimku. Tou je právě jméno připadající na datum narození mých synů. Adam se tak dozvídá, že jeho indiánské jméno je „Hlas vyvoleného“. Zasním se a na chvíli se pasuju do božské role, než mě Ivan se Zbyňkem vyvedou z omylu, že ne já, ale oni jsou vyvolení. Každopádně si tuhle historku ukládám k sobě do paměti a budu tajně doufat, že to tak doopravdy je.

Ráno zase budíček po čtvrté ráno. Zbyňa dřív. Šel totiž fotit noční oblohu. Fotky z toho rána měl opravdu úchvatné. Sedáme do aut a vzhůru dolů na Ostrov ryb. Jsme tady první. Vyrážíme za svitu hvězd na vrchol ostrova a v tichosti čekáme, až nás ozáří sluneční záře. Mezitím na vrch dorazí další cestovatelé. Máme ovšem privilegium nejlepších vyhlídkových míst. Horizont narušuje pohled na kaktusy před námi. Divadlo začíná. Kombinace světla, stínů a solné pláně rozehrávají podívanou, na kterou se nedá jen tak zapomenout. V úžasu sedíme a koukáme na tu nepopsatelnou krásu. Rád bych vám to lépe popsal, ale nejde to, to se musí prostě vidět. A to jsem ještě netušil, že tohle ranní představení je vlastně jen předehra k něčemu ještě mnohem většímu. Tím je pobyt na solné pláni a neskutečné množství možností, jak si na ní sami hrát. Být v hlavní roli videí a fotek, které na solné pláni bílo bílé barvy v souvislosti s vrstvičkou vody rozehrává opět hvězda hvězd, Slunce. Fotíme, točíme, blbneme. A tak furt dokola. U toho se ještě s Andrejem bavíme o ranní návštěvě ostrova a krátké zastávce u jeho jediných dvou obyvatel. Manželský pár starších domorodých indiánů na něm bydlí a provozují na něm zařízení cestovního ruchu. Menší hladové okno s občerstvením, prodej suvenýrů, v jednom objektu je i expozice s místními artefakty.

Na Salar de Uyuni by se dalo blbnout dlouho, my však bohužel musíme dál. Čeká nás další cesta. Tentokrát do místa zvaného Hřbitov vlaků (Cementerio de trenes). Opuštěné parní lokomotivy u Uyuni – připomínka doby rozkvětu těžby stříbra. Těžba před mnoha desítkami let skončila a vlaky zde zůstaly napospas svému osudu. Je to místo předurčené pro cestovatele influencery, kteří zde pořizují další z mnoha příspěvků na své sociální sítě. Velmi zajímavá turistická atrakce, fotogenické a melancholické místo. Kousek od něj je také barevná mohyla připomínající, že zde před lety vedla jedna z etap nejtěžší rally na světě – Dakaru. Kousek odtud je město Uyuni. Jeho výška 3 650 m n. m. z něj dělá jedno z nejvýše položených měst v Jižní Americe. Není to žádná architektonická hitparáda, nicméně hlavní pěší zóna není špatná a v jedné z restaurací si dáváme konečně dobré kafe. Po obědě trávíme čas právě v kavárničce a čekáme na doplnění zásob do aut. Čeká nás totiž dlouhá cesta zpět do Chile.

Jedeme zprvu jinou cestou přes další krásná místa. Abych se ale pořád nerozplýval nad tou zvláštně nádhernou krajinou, naše cesta je fakt náročná. Libor má pořád teploty, Ivan se ještě nedostal úplně do pohody po požití místní vody a moje záda, no škoda psát či mluvit. Dobře mně tak. I zbytek výpravy je už dost unavený, jen Adam je v cajku a hltá každé slovo našich průvodců. V Bolívii cestou zpět do San Pedra de Atacama ještě jednou přespíme v místě našeho prvního noclehu. Ráno vyrážíme opět velmi brzy, už jsme utahaní jako koťata. Přes stejný hraniční přechod se přemístíme po rozloučení s našimi bolívijskými kamarády do přistaveného mikrobusu a sjedem po asfaltu zpět do San Pedra. Postel v bungalovu a sprcha je nám největší odměnou. Jsem hrozně unavený, ty tablety od bolesti a injekce mi daly v kombinaci s horskými cestami ve stísněném prostoru auta fakt zabrat. Odpoledne jdeme na pivo a nakonec v městečku a víru jeho nočního života zůstaneme až do večera. Padáme do postele. Ráno ještě dobrovolníci z výpravy mohou s Andrejem zdolat sopku ve vysoké nadmořské výšce. Já zůstávám na bungalovu s Ivanem, jinak všichni vyrazí vstříc poslednímu dobrodružství tady v Chile. Říkám si, jen ať si jedou, já mám dost. Mě beztak nepřekonají. Světe, div se. Překonali a Adam je vedl. Byli vysoko 5 700 metrů. Jsem na něj pyšný!!

Chile a Bolívie byly pecka!