Petra Hermanova přijede z Berlína do Zlína představit sólový debut

Valašské Meziříčí dalo hudebnímu světu nejednu výraznou osobnost. Jednou z nich je i Petra Hermanova. Po rozpadu své kapely Fiordmoss si dlouho myslela, že se k hudbě už nevrátí. Soustředila se na tvorbu videoklipů, animací a projekcí ke koncertům. Vše se změnilo, když zemřel její otec.

Novou sólovou desku In Death's Eyes na pomezí sakrální hudby a folku přijede z Berlína, kde žije, představit 9. října i do Zlína. Koncert se zvukem unikátních autoharf se bude konat ve výstavě Libuše Jarcovjákové & Vladimíra Jarcovjáka: MAKE SOME SPACE v prostoru Kolektiv.Haus a zve na něj Živý Zlín ve spolupráci s Vinylou.

Petro, pocházíte z Valašského Meziříčí. Jak dlouho jste tady žila a vracíte se někdy na Valašsko? A ráda?

Na Valašsko se vracím několikrát ročně. Je to místo, kde jsem vyrostla a odkud pochází celá moje rodina, tak na něj vždycky budu nějakým způsobem napojená.

Vystudovala jste FaVU VUT v Brně. Co vás nasměrovalo k výtvarnému umění?

S tvorbou Václava Stratila, v jehož ateliéru Intermédií jsem studovala, jsem se seznámila přes Petra Šestáka, který tehdy působil na valašskomeziříčské ZUŠ. Učarovaly mi jeho velké tušové kresby z 80. let a pak také to, jak pracoval s textem — s nahledem a poeticky. Petr jednou zorganizoval plenér spojený s exkurzí na obhajoby klauzur na FaVU, kde jsem se s Václavem seznámila, a v okamžiku bylo rozhodnuto. Kromě něj mě během studií velice inspiroval také Filip Cenek, který působil v ateliéru po boku Václava, a to skrze nadčasovou práci s pohyblivým obrazem a svým citlivým přístupem nejen k umění, ale i ke studentům.

A k hudbě?

První písničky jsem začala skládat ve čtrnácti letech po setkání s hudebními projekty irských hudebníků jako jsou například Nina Hynes nebo The Frames.

Hned svou diplomkou Spal to, co netvoje je jste zaujala a získala nominaci na cenu StartPoint 2012. O čem tento krátký film byl?

Spal to, co netvoje je byla video instalace, v níž jsem pracovala s nespolehlivostí paměti. Byl to krátký příběh, v němž se protagonista konfrontuje se vzpomínkami, které nejsou jeho, a přitom si na ně vzpomíná. Video jsem natočila v prostředí Google Street View, které v té době bylo ještě docela nové, fungovalo pro mě jako zdroj obrazu, který je zároveň pohyblivý i zastavený. Český text jsem nechala namluvit cizincem, aby jej nemohl přednesem emočně zabarvit, což byl odkaz na text-to-speech programy, které jsem v té době často využívala jako zvukovou složku obrazu.

Tyto dva vaše světy, hudební a výtvarný, spíš se prolínají, nebo střídají?

Nedá se to moc dobře rozdělit, protože se často prolínají a hlavně se také navzájem informují. Je pravdou, že moje umělecká praxe prochází cykly, v nichž se střídá to, ze kterého média vychází konkrétní veřejné výstupy. Ale i v době, kdy nevydávám hudbu, se má vizuální tvorba vztahuje k tvorbě jiných muzikantů nebo je vytvářena přímo pro ně, a naopak teď, když se primárně věnuji hudbě, paralelně přemýšlím o jejím vizuálním doprovodu, i když pro jeho tvorbu pak oslovím další umělce.

Se spolužákem z FaVU jste založili kapelu Fiordmoss a hned bodovali jako Objev roku hudebních cen Vinyla, získali jste Anděla... Jak vzpomínáte na tyto své hudební začátky?

Kapelu jsme založili už během studií a mohli jsme se jí věnovat i díky hudebnímu studiu, které na škole bylo. Nakonec jsme tímto projektem žili skoro celou dekádu, během které jsem se hodně naučila. Samozřejmě na ni vzpomínám moc ráda, bylo to velmi intenzivní období.

Už tehdy vás to ale táhlo za hranice. Ze všech možných míst to vyhrál Berlín. Proč?

V tu dobu jsme v Brně byli již několik let, a byl to tedy správný moment na to změnit prostředí. Berlín bylo jediné místo, odkud bylo realistické se vracet hrát do Česka, což pro nás bylo důležité. Já jsem do Berlína jela poprvé až v den stěhování, takže jsem nevěděla, za čím přesně jedu a proč.

Významnou částí vaší tvorby jsou videoklipy. To je specifická forma výtvarného projevu, propojuje obraz a zvuk, tedy to, co je vám blízké. Jak takový váš videoklip vzniká?

Několik let jsem se intenzivně věnovala animační technice, kterou jsem používala jak ve videoklipech, tak v projekcích pro audiovizuální představení. Inspirovaly mě surrealistické postupy Jana Švankmajera, slit-scan a jiné současné metody destrukce obrazu, které jsem vytvářela ručně pomocí kancelářského skeneru. Tím jsem snímala materiály a objekty v obrovském rozlišení, abych pak z fragmentů těchto skenů postprodukčně vytvářela obrazy, v nichž se vrství a deformuje čas.

Skvěle umíte experimentální videa pro elektronickou scénu, ale i klasické videoklipy, třeba pro Markétu Irglovou, další rodačku z Valašského Meziříčí. Asi se znáte dlouho, mám pravdu?

Ano, známe se od dětství, tak jako naše maminky, které bydlely ve stejném domě. Točené videoklipy pro mě byly rozšířením práce v pohyblivém obrazu mimo galerijní formát a hodně často i způsobem, na kterém jsem se učila a experimentovala s různými přístupy.

Neláká vás větší audiovizuální formát, delší než pár minut? Film? Nebo naopak minimalističtější? Fotka?

Všechny výrazové prostředky, které ke své tvorbě používám, pracují s rozměrem času, proto jsem asi k fotografii nikdy nenašla cestu. Film mě ale láká, je to skvělý formát a zajímalo by mě s ním více pracovat, v tento moment však nejraději na jeho hudební stránce. Měla jsem možnost pracovat na hudbě pro první celovečerní film režisérky Pauly Ďurinové Lapilli, který jsme uvedli minulý rok na festivalu v Karlových Varech. Bylo velmi zajímavé vidět, jak takové dílo vzniká.

Kde berete inspiraci? Je společná pro muziku i videoart, nebo přichází odjinud?

Všechna témata, se kterými pracuji v hudbě, mě nacházejí sama. V tomto smyslu často pracuji s osobní zkušeností, ze které se snažím destilovat univerzální skutečnost. Skrze tuto esenci pak své osobní prožitky mohou zpracovávat ostatní lidé, čímž zviditelní naše vzájemné propojení. To samo o sobě je inspirující energie. Odjakživa jsem měla potřebu něco dělat, v době vzniku díla ještě nemusí existovat přesná představa proč. Mezi mé konkrétní zdroje inspirace patří úplně jednoduše knihy. V berlínské části Tiergarten, kde bydlím, mám tři oblíbené knihovny, kde jsem teď velmi často.

Kapela Fiordmoss už sice aktivní není, ale vydala jste se na velmi zajímavou sólovou dráhu. A byl to vlastně takový dvojnávrat – jednak k muzice, jednak díky koncertování po letech i do Česka. Který byl náročnější?

Hudba v mém životě je tak trochu jako fénix, který mě na určitou dobu úplně pohltí a pak se zničehonic spontánně vznítí. Co se týká tohoto návratu k hudbě, tak ten byl rozhodně dost náročný, já jsem neměla v plánu se k hudbě vracet a dlouho jsem si to rozmýšlela, protože vím, jak je to pro mě intenzivní médium. Vnímám, že se v Česku v posledních letech hodně posílil komunitní rozměr hudební scény, takže se teď kvůli koncertování vracím ráda.

S debutovým albem In Death’s Eyes jste v roce 2023 opět figurovala v nominacích na Vinylu, ale i na cenu Apollo a Anděl. Červenou nitkou celého alba je ale těžké téma – smrt…

Práci na albu předcházela intenzivní zkušenost se ztrátou mého otce. Měla jsem silné nutkání toto zničující období přetavit do něčeho jiného, něčeho, co by za sebou nezanechalo jenom nekonečnou prázdnotu. Takže v tomto ohledu je to album naopak pozitivní energií — nepřináší žádnou novou temnotu, je způsobem, jak se vyrovnat s tou existující. Vnímala jsem velmi silně, jak jako společnost přistupujeme ke smrti, nebo spíše nepřistupujeme: hodně lidí se tomuto tématu vyhýbá, jako by se jich netýkalo. Mluvit o smrti ale znamená, že tím zmírňujeme pocit izolace, osamělosti a beznaděje u lidí, kteří touto zkušeností aktuálně procházejí.

Dalším výrazným prvkem je zvuk autoharfy. Jak jste se k tomuto neobvyklému nástroji dostala? Jak ho vnímáte?

O autoharfě jsem věděla už delší dobu, ale v kapele pro ni nebylo místo. Nedlouho po zániku kapely také odešla moje babička a za dědictví jsem si koupila klavír a autoharfu. Chtěla jsem, aby se její absence stala přítomností něčeho, co mi může nějak změnit život. Několik let jsem se autoharfě věnovala jenom sama pro sebe, hudba pro mě byla intimní prožitek, který jsem původně neměla v plánu nijak zveřejňovat. Hodně jsem si četla o komunitě, která kolem tohoto nástroje funguje dodnes, o její historii a možnostech tohoto nástroje. Tak jsem je nakonec začala sbírat.

Kolik jich máte?

Už jich bylo i více, ale teď jich mám šest. Každá je v něčem jiná, takže jich lze mít daleko víc. Na koncerty s sebou ale vozím dvě.

Na albu slyšíme kromě autoharfy i varhany, chór. Vynikne muzika ve funkcionalisticky minimalistickém prostoru původní jídelny ve zlínském kolektivním domě? Už jste v podobném prostoru vystupovala? Pojďme čtenáře pozvat na říjnový koncert do Zlína…

Tohle album jsem představila v nejrůznějších prostorách: od středověké bergenské katedrály přes mauzoleum ve Štýrském Hradci a sklepení chomutovského kostela sv. Kateřiny až po secesní Památník Bitvy národů v Lipsku. Hudba z alba se tak vždycky přizpůsobuje prostoru, jeho akustice a dostupným nástrojům nebo i hudebníkům, kteří mě doprovázejí na varhany nebo na bicí. Ve Zlíně se bude jednat o sólové vystoupení, kde budu hrát jenom za doprovodu svých autoharf. V této komorní verzi se dostávám k samotnému jádru skladeb v jejich introspektivnější podobě.

Hrajete na koncertech i písně Fiordmoss?

Aktuálně ne.

Prozradíte, na čem právě pracujete?

V posledních měsících jsem se věnovala převážně rešerším pro práci na nové desce, také jsem ale byla na dvou uměleckých rezidencích v Malmö a ve Stockholmu. Kromě toho ještě do konce roku stihnu odehrát pár koncertů.