Otrokovický fotograf Karel Ševčík: Dvojexpozice jako cesta k vnitřnímu klidu
Fotí od dětství. Nejdříve jen momentky z výletů, později portréty, akty a experimentální snímky. Otrokovický fotograf Karel Ševčík dnes patří k autorům, kteří se nebojí hledat nové způsoby, jak obrazem vyjádřit pocity. A to i za cenu toho, že výsledek nebude dokonale ostrý.
Autor: archiv Karla Ševčíka
V jeho rodině všichni aspoň krátkou dobu fotili, a protože se vzory přebírají, tak si práci s fotoaparátem vyzkoušel i Karel Ševčík. A drží ho to dodnes.
„Nakonec jsem se po asi dvou obyčejnějších digitálních fotoaparátech dostal k digitální zrcadlovce Nikon D80, kterou mi v roce 2009 prodalbr atr i s několika objektivy a tím odstartoval mé serióznější začátky. Tehdy jsem se snažil naučit pracovat se složitějším přístrojem a zároveň pochopit samotné principy focení různých témat,” říká otrokovický fotograf.
Jaká témata ve svých fotkách nejčastěji prezentujete?
Jako relax fotím i věci, jako je různý hmyz anebo třeba jen oprýskané zdi. Nicméně k prezentaci to nepoužívám. Mým hlavním zájmem jsou větrné mlýny České republiky a portrétování lidí. Portrét a akt žen a občasně i mužů je to nejčastější téma, kterým se zaobírám. Aby to bylo jiné a pomohlo mi to vyjádřit mé myšlenky a pocity, tak jsem se naučil dvě staré fotografické techniky, které se v moderní fotce používají už jen jako trendová věc. Dvojexpozice se vídají opravdu málo a spíš je autoři dělají v editoru, než že by někdo zkoušel možnosti fotoaparátů. Toužil jsem dělat figuru co nejabstraktněji, a proto jsem si začal pohrávat s expozicí pomocí dlouhého času. Ta dokonale rozmaže obraz. A když při exponování ještě trhnu foťákem, tak mi dost často například zdvojí obraz. Výsledek je podobný dvojexpozicím, ale přesto je znatelný rozdíl. Zjistil jsem, že takto se mi fotí nejpříjemněji, protože vyjádřím nějaké aktuální rozpoložení.
Jak se vaše tvorba postupem času proměnila?
Prvním rokem jsem fotil, co se dalo, ale hned jak jsem si vyzkoušel portrétovat dvě kamarádky, které projevily zájem o pár takových fotek, bylo jasné, kam se cesta ubere. Jediná změna v mé tvorbě za tu dobu se stala v tom, že ostrý portrét je pěkný, ale nestačil mi. Proto čím dál víc těch dvojexpozic a neostrých snímků.
Na co se soustředíte aktuálně?
V poslední době hledám ve fotografii duševní klid. Proto se zaobírám tématy, které mě nějakým způsobem trápí, jako jsou třeba mezilidské vztahy. To se snažím pak projektovat do podoby výsledných obrázků.
Je pro vás focení jen koníčkem, nebo třeba i částečně obživou?
Focení mám výhradně jako koníček. Sice zcela výjimečně nějakou fotografii prodám, ale líbí se mi víc možnost tvořit, když je mi to příjemné a ne, kdy je to kvůli finanční potřebě nutné.
Kterou fotku z vlastní tvorby byste označil za průlomovou? Která prostě vaši tvorbu odstartovala nebo nasměrovala? Která rozhodla o tom, že se focení věnujete dlouhá léta?
Zásadní rozhodnutí, které téma budu fotit, proběhlo ve chvíli, kdy jsem v roce 2010 nafotil první portréty. Studoval jsem dálkově i kurz fotografie, tam jsem se potkal s informacemi o spoustě úžasných fotografů. Někdy v tomto období se také zrodily první pokusy s neostrou fotkou. To považuji za něco, co se do té doby v české fotografické kotlině mnoho let vůbec nefotilo a nezkoušelo. Myslím, že to by mohlo znamenat ten hlavní zlom. Mluvím o triptychu portrétů s jednou brněnskou modelkou, které vznikly na zmíněném fotografickém kurzu na zámku v Lednici. Poprvé jsem se začal zabývat pocity, jako je strach, deprese a podobně. Setkal jsem se s tím, že spousta mých kamarádů na nějakou dobu vyhořela, já ale myslím, že právě to, že mám potřebu ventilovat některé pocity, mě u toho focení drží a zatím jsem neměl potřebu přestat. Druhá věc je, že tím, že nemám vlastní prostory pro focení, je každým rokem zimní období pro mě ve znamení přestávky, než se zase oteplí a můžu s modelkou někam ven.
Které své fotky si ceníte plně nejvíce? Dá se takto vypíchnout jen jedna jediná? Nebo třeba nějaká série fotek?
Vlastně nevím, asi by se dala najít spousta fotek, ke kterým mám nějakou osobní vazbu nebo třeba ve formě získaného ocenění v soutěžích a tak dále, ale každý rok mám oblíbenou nějakou fotku nebo více fotek a postupně to vyprchá a nahradí se novými čerstvými snímky.
Které vaší fotce se dostalo největší pozornosti od diváků, fanoušků, lidí, prostě od veřejnosti?
Tato otázka mě zaskočila, vůbec netuším, která fotka by to mohla být. Vždycky mě překvapí, že si myslím, že tahle fotka kdoví jak nezaujme a je to přesně naopak. Tam, kde vkládám naději, se nedočkám skoro žádného zájmu.
Jak momentálně vnímáte výběr analog – digitál?
Kvůli mým zdravotním komplikacím a snad i kvůli finanční stránce věci mě dnes analog zajímá, ale jen jako diváka, fotím výhradně digitálně nebo na polaroidy. Občas mě do určité míry mrzí nezájem galerií o digitální fotografii, ale ani tak to není důvod fotit analogově. Bylo nějaké krátké období, kdy jsem přemýšlel, že bych své digitální snímky tiskl a třeba nějak domalovával, ale zatím jsem se k těmto pokusům neodhodlal.
Máte něco, někoho, co byste si přál fotit, ale pořád jste se k tomu nedostal?
Je pár motivů, které bych si rád vyzkoušel, je i pár žen, které kdyby mi stály modelem, tak bych si toho cenil. Na druhou stranu hledám i nějakou stálejší múzu, protože nejsem úplně extrovertní typ a potřebuji trochu čas na komunikaci a seznámení. Takzvaně si zvyknout na nového člověka před objektivem. Abych nemluvil jenom obecně, tak za Zlínem jsem našel v jedné obci plot vytvořený jen z lyží. To jsou takové ty momenty, kdy si řeknu: to bych si chtěl vyfotit, tady by stála ta nahá modelka v lyžařské helmě nebo aspoň brýlích a případně s hůlkama a já bych si udělal pár obrázků. Jenže to pozdvižení asi žádnou modelku nezláká, protože je to bohužel u hlavní cesty.
KAREL ŠEVČÍK
