Nejlepší žena českého freedivingu dál posouvá hranice. Jarmila Slovenčíková míří ke 100 metrům

Ponořit se do hlubin bez jediného přístroje, spoléhat jen na dech a vůli – to je svět Jarmily Slovenčíkové. Zlínská freediverka s rekordními výkony otevírá čtenářům okno do fascinující sportovní disciplíny.

Co vás v pětačtyřiceti motivuje k tréninku a vrcholovému sportu?

Tak to se v poslední době ptám sama sebe, jestli pokračovat nebo se potápět třeba jen s delfíny nebo velrybami. Ale freediving mě prostě baví, má ohromné rozměry, být ve vodě, to je moje přirozenost. Patří to ke mně. Je s tím spojené cestování, protože u nás podmínky samozřejmě nejsou ideální. A při závodech se dějí zajímavé věci, potkáte spoustu inspirativních lidí. Při závodě musíte vystoupit ze své komfortní zóny.

Před lety jste se stala mistryní světa, to už je ale dlouho a vy pořád na vrcholné podniky jezdíte.

Medaile nebo přední místa pro mě dávno nejsou na prvním místě. Nemusím být první. Úplně stačí, když dokážu posunovat své vlastní hranice, když jsem zase o něco lepší než vloni. Z toho mám dobrý pocit, to mě žene dopředu.

Freediving je jedním z mála sportů, ve kterém vůbec nepomáhá sportovcům adrenalin, je to tak?

Předstartovní nervozita u freedivingu samozřejmě je, ale není to adrenalinový sport. To mě taky na freedivingu baví, ta práce s emocemi a se sebou sama nejen na fyzické úrovni, ale na té mentální. Potřebujete sebevědomí, ale nesmí ho být moc, vždycky mám trochu strach, že něco pokazím nebo nezvládnu, ale nesmím mu podléhat. Příliš velké ego může člověka poslat za hranu, kde hrozí „blackout“ (ztráta vědomí), nebo jakákoli jiná chyba, která ohrozí výkon nebo i zdraví. Ponor do hloubky je myslím tak z 60% výkon mentální a jen 40% nebo i míň výkon fyzický.

Co přesně se v těle sportovce při takovém blackoutu odehrává?

Jde o stav, kdy freediver ztratí vědomí pod vodou nebo těsně po vynoření, protože v těle dojde ke kritickému poklesu hladiny kyslíku. Zároveň se ztrátou vědomí jde většinou tzv. „laryngospasmus“, který nedovolí vodě, aby natekla do plic. Pak může trvat několik sekund ale i několik minut, než dojde k reflexnímu nádechu. Pár nádechů pak stačí na okysličení krve a potápěč zpátky nabude vědomí. Z toho je zároveň jasné, že není dobrý nápad potápět se sám, a to podle mě ani rekreačně. Nikdy nepoznáte dopředu, že se blackout blíží. A když se to náhodou stane, tak je dobré mít někoho, kdo pohlídá, aby vaše pusa a nos byly nad hladinou, když dojde k reflexnímu nádechu, pokud zůstane potápěč ležet na hladině obličejem ve vodě, utopí se. Sama jsem měla blackout jen na závodech a to asi 6x za těch dvacet let.

Jaká jsou vaše aktuální maxima?

Můj nejhlubší ponor je z letošního šampionátu, kde jsem v disciplíně CWT, která je považována za královskou disciplínu freedivingu (potápěč provádí ponor pouze s monoploutví), o metr posunula český rekord na devadesát čtyři metrů.

Jak je to při freedivingu s bezpečností? Přece jen, jde o extrémní disciplínu, spojenou s dlouhým časem pod vodou, překonávání tlaku a podobně.

Současné výkony, kdy se ti nejlepší potápí do hloubky kolem 130 metrů, se blíží limitům lidských možností. Takže bezpečnost je na prvním místě. Dnes má každá soutěž přísný dohled, několik safety diverů, lékaře i kameru, sonar a systém protizávaží, který závodníka dostane k hladině do dvou minut.

Přesto k nehodám dochází.

Ano, ale jsou to ojedinělé případy. Ve srovnání s jinými sporty je procento naprosto marginální. Třeba cyklistika eviduje mnoho smrtelných nehod závodníků, jen v historii Tour de France zemřelo snad sto lidí. V našem sportu je těch smutných příběhů s fatálními konci opravdu minimum.

Nějaký konkrétní případ?

Ty fatální jsou opravdu ojedinělé. V roce 2013 se odehrála tragédie na Bahamách, kdy Američan Nicholas Mevoli na prestižním podniku Vertical Blue ve volném potápění zemřel nedlouho po nezdařeném pokusu o překonání rekordního výkonu v disciplíně volného ponoru bez ploutve. A byl to tehdy úplně první takový případ v tehdy dvacetileté historii freedivingu. Dobře jsme ho znali, protože krátce žil v Brně.

Co při ponoru vlastně vnímáte, co se odehrává pod vodou ve vaší hlavě?

Ideální je, když se podaří nemyslet na nic, jen na váš výkon. Na přemýšlení není prostor, cesta dolů je totiž docela náročná v tom, že přesně v dané hloubce musím něco konkrétní dělat.

Povídejte.

Ze začátku pár prvních metrů do toho musím pořádně kopnout, aby překonala vztlak (když freediver klesá, roste tlak vody – každých deset metrů se tlak zvyšuje o jednu atmosféru - pozn. red.). Potom už nemusím tak moc kopat, musím vnímat i vlastní rychlost. Pak mám nastavený alarm na hloubku kolem pětadvaceti metrů. Tam přichází mouthfill, neboli poslední naplnění vzduchu z plic do pusy. Tlak ve větší hloubce už potom plicím výdech nedovolí, protože v hrudníku vzniká podtlak. Od této chvíle už dýchací cesty mezi plícemi a ústy zůstanou zavřené. Tento vzduch pak držím v ústech a nosohltanu jako malou zásobárnu, kterou používám k vyrovnávání tlaku v uších při dalším sestupu. Od asi třiceti pěti metrů už člověk dolů jen padá, samozřejmě musíte se pořád soustředit, musíte mít správně nastavenou pozici hlavy, protože když ji třeba jen trochu víc zakloníte, změníte tvar dutiny naplněné vzduchem a napětí svalů, které otvírají Eustachovu trubici.

A když zásoba vzduchu v ústech dojde, freediver už dál nevyrovná a musí zastavit sestup?

Ano, to je konečná, pak už musíte nahoru.

To zní všechno jako ne úplně snadný proces.

Člověk se musí maximálně soustředit v každé vteřině ponoru. Nesmí si do hlavy pustit žádné negativní myšlenky.

Cesta nahoru už je následně asi jednodušší, že?

Mentálně určitě ano. Víte, že se jdete zase nadechnou, zároveň se těšíte do tepla, protože voda v osmdesáti metrech bývá někdy studenější než nahoře. Po cestě zpět už potkáváte jisticí potápěče, což je také příjemné. Ale ve skutečnosti po cestě dolů 35m plavete a 60m padáte, zpátky musíte uplavat 85m, to je fyzika.

Jak moc váš sport „bolí”?

Po cestě nahoru je cítit bolest ve svalech stejně jako při každém jiném sportu. Navíc je tam velká mentální zátěž. Horší jsou v tom asi bazénové disciplíny, nohy i ruce už bolí a tuhnou, do hlavy už se tlačí myšlenky na nádech a hladina je metr nad Vámi. V hloubkových disciplínách je to podobné, ale po otočce už se vlastně jdete vynořit, i když to vynořování je výrazně delší.

Na světovém šampionátu potkáváte závodnice třeba o dvacet let mladší. Věk v tomto sportu evidentně velkou roli nehraje.

Já si v pětačtyřiceti připadám mentálně ve výhodě. Z bezpečnostních důvodů se v těchto hloubkových disciplinách závodí až od osmnácti. Zdraví a bezpečnost je prioritou. Závodí se do padesáti, až od této věkové hranice jsou „veteránské” kategorie, kterým v našem sportu vznešeně říkáme „masters”.

Má svět diverů nějakou sportovní ikonu?

Takovou byla Ruska Natalia Molchanova. Ve svých třiapadesáti letech byla držitelkou světových rekordů ve všech disciplínách. Před deseti lety se nevrátila z ponoru u pobřeží Španělska u ostrova Formentera. Zkoušela zde ponor bez ploutví, když ji vtáhl silný podmořský proud. Nikdy ji nenašli. Byla to první žena na světě, která se ponořila do hloubky sta metrů.

Stalo se vám, že vás z vody vytahovali v bezvědomí po blackoutu?

Spočítala bych to na prstech jedné ruky, ale ano, stalo se to. Můj názor je, že do tohoto stavu bychom se dostávat neměli, přece jen každá taková chvíle pár neuronů v mozku zabije. Naštěstí se mi to vždycky stalo až na hladině a vlastně pokaždé při závodech, kdy se člověk opravdu snaží překonat své vlastní limity. A při závodech je všechno jištěné naprosto špičkově.

V čem hledáte motivaci dál závodit, dál trénovat?

Já motivaci hledat nemusím. Freediving mě baví. Jsem sportovně založený člověk, vyrostla jsem jako plavec, k vodě jsem měla vždycky blízko. Mám ráda lyžování, skialpining, treking, chodíme po horách, je toho spoustu. Trénink na potápění není tak fyzicky náročný jako je to například o cyklistů nebo vytrvalostních běžců. Partner tyto sporty dělá a naše tréninkové dávky jsou nesrovnatelné. Já jsem proti němu flákač.

Ještě k tréninku. V Česku vlastně asi moc možností nemáte.

Hloubkové ponory v Česku moc možné nejsou. I když je třeba nádherná Hranická propast, ale tam mohou jen techničtí potápěči. To je úžasné místo, viditelnost perfektní. Z osmdesáti procent se můj trénink odehrává v bazénu, převážně jde o plavání se zadrženým dechem. Hloubkové ponory trénuju v zahraničí, vždy před závody jedeme na místo kvůli adaptaci a tréninku s velkým předstihem. Samozřejmě, pokud žijete na Sardinii nebo ve Španělsku, máte tréninkové možnosti lepší.

Jak jste vlastně dopadla na nedávném mistrovství světa v Řecku?

Překonala jsem dva české rekordy, s monoploutví to bylo 94 metrů, se dvěma ploutvemi 88 metrů. Závody freediverů jsou specifické v tom, že už před závodem musíte nahlásit, do jaké hloubky se chcete ponořit. A nesmíte jít níže. Tato hloubka je závazná – rozhodčí podle ní nastaví lano s talířem a lístkem, který závodník musí dole utrhnout, aby potvrdil, že dosáhl deklarované hloubky. Takže freediver musí dobře odhadnout, co jeho tělo a hlava zvládnou — nejde jen o odvahu, ale o zkušenost a sebekontrolu.

Co sto metrů? Je dosažení takové mety pro vás reálné? Myslíte na takový rekord?

Ve světě už se to povedlo osmnácti ženám. Já věřím, že to jednou zvládnu také. Po narození dcery jsem přece jen opatrnější, cítím zodpovědnost. Životní priority se po jejím příchodu na svět změnily, víte, že nemůže riskovat, protože vás potřebuje.

Myslíte si ještě na nějaké medaile z velkých závodů?

Stát se to může, ale moc pravděpodobné to už asi není. Konkurence je velká, aby se něco takového podařilo, musela bych mít velké štěstí. Ale to je úplně to poslední, co by mě trápilo. Mě tento sport baví, naplňuje mě překonávat vlastní limity.

Jak populární sport freediving je?

Když jsem v roce 2007 mistrovství světa vyhrála, byla jsem překvapená, kolik lidi to v Česku sledovalo. Ale samozřejmě naše závody nejsou pro fanoušky atraktivní, když se všechno odehrává pod vodou. Na některých závodech se ale fanoušci objevují.

Jak dlouho ještě plánujete, že i freedivingu vydržíte?

Asi dokud mě to bude bavit, dokud se mě to dovolí zdraví a čas. Do padesátky bych asi chtěla. Myslím, že to klidně můžu dělat celý život, jen samozřejmě ne na soutěžní úrovni. Ale prostě potápění je můj život, šnorchl budu mít doma pořád.

Freediving není sportem, ve kterém se točí peníze. Vy se živíte jako fyzioterapeutka. Jak se vám v ambulanci daří?

Pracovala jsem v nemocnici, teď mám několik let vlastní praxi tady ve Zlíně Malenovicích. Jsem spokojená, práce mě baví a naplňuje. I když je fakt, že třeba v nemocnici člověk častěji viděl velký progres u pacientů, se kterými jsem pracovala po velkých úrazech a podobně. Ve vlastní ambulanci je to více o prevenci nebo třeba pomoci po menších úrazech, takže ten progres není na první pohled občas tak patrný jako když jsem se v nemocnici starala o ležícího pacienta, který po osmi týdnech intenzivní práce odešel s jednou hůlkou. Poslední dobou se snažím ponořit do tajů čínské medicíny, který se s mým oborem v mnoha ohledech zajímavě prolíná a propojuje. Čtvrtým rokem jezdím do Brna k panu Petru Mokrému, který tam vede školu čínské medicíny a v příštím roce mě čeká i praxe v nemocnici v Číně, se kterou tato škola spolupracuje.

Máte třináctiletou dceru? Půjde ve vašich stopách?

Zatím se Anička potápí do třiceti metrů, ve vodě je jako doma. Ale určitě na její sportovní kariéru nikdy tlačit nebudu. Je to chytrá a skvělá holka, učí se španělsky, japonsky a čínsky, studuje. Jako matka budu ráda, když si najde svoji vlastní cestu a pokud jí třeba sport a plavání pomůže k lepší mentální odolnosti, tak to bude jen dobře.

JARMILA SLOVENČÍKOVÁ

●Narodila se 10. července 1980 ve Zlíně.

●Vystudovala bakalářský obor fyzioterapie na lékařské fakultě v Brně, magisterský obor na lékařské fakultě v Olomouci.

●Jako fyzioterapeutka pracovala v Lázní Kostelec, několik let v traumatologickém oddělení fakultní nemocnice v Brně, poté i ve Fakultní nemocnici v Olomouci a v ambulanci ve Zlíně.

●Od roku 2019 se věnuje vlastní praxi v Malenovicích.

●Ze světových šampionátů ve freedivingu má čtyři medaile. V roce 2007 zlato v disciplíně konstantní váha bez ploutví - výkon 50 metrů, v roce 2009 bronz v disciplíně konstantní váha s monoploutví – výkon 74m, v roce 2011 stříbro v disciplíně konstantní váha s ploutví - výkon 86 metrů, v roce 2022 bronz v disciplíně konstantní váha s ploutví - výkon 79 metrů.

●Ve volném čase se věnuje sportu, má ráda pohyb a také četbu. Dovolenou v tradičním resortu si dokáže představit, ale třeba jen na dva dny. Potřebuje být aktivní.