Nechci, abychom měli všichni stejný názor, říká ředitel Městského divadla Zlín

Nacházíme se ve zvláštních časech. Jak jinak to nazvat, když jde o rozhovor s ředitelem divadla v době, kdy divadla nehrají. V první covidové vlně bylo Městské divadlo Zlín prvním divadlem v republice, kde se začaly šít roušky potřebným. Jak na tu dobu vzpomínáte a co vám osobně tato zkušenost dala?

Pamatuji si to stále živě. Mám rád ty momenty, kdy se něco podobného rodí. Je to cítit ve vzduchu a vy ještě nevíte, co to bude. Pár dní jsme se v divadle dost intenzivně bavili o tom, jak pomoci. Tohle v tom baráku zaplaťpánbůh nějak je. Že sám sobě nejvíc pomůžeš, když nabídneš pomoc druhému. Skočili jsme tehdy do divoké řeky. Bylo těžké se nadechnout. Co tři minuty mi někdo volal a nabízel divadlu pomoc. Bylo to na jednu stranu únavné, ale zároveň tak povzbuzující - chtělo se zapojit tolik lidí! Mimochodem, zpětně si myslím, že naším největším úspěchem nebylo samotné ušití roušek, ale spíš skutečnost, že se kolem té výzvy propojilo mnoho lidí, kteří si sami mezi sebou darovali látku, gumičky a filtry. Vytvořili jsme facebookovou skupinu, kde lidé mohli sdílet materiál, know how, zajišťovat distribuci - což bylo zásadní, protože jsme měli poptávku desetkrát vyšší než byly naše možnosti. Skupina měla k tisícovce členů. Chci ale dodat, že podobných center bylo ve Zlíně víc. Skvělou práci odvedli například zlínští skauti.

Teď prožíváme druhý nápor zákeřného viru. Kdy a jak se to začalo projevovat v provozu divadla?

Jakmile Vláda omezila počet osob v divadle, bylo zle. To bylo na konci srpna a prodej se v téměř zastavil. Pak ale lidi naštěstí pochopili, i díky prohlášení hlavní hygieničky Jarmily Rážové, že návštěva divadla je v podstatě bezpečnější než návštěva obchodního centra. Byly to krásné reprízy. Velmi slušná návštěvnost a hlavně mimořádná intenzita dialogu mezi jevištěm a hledištěm. Diváci na konci tleskali vestoje, čímž v podstatě porušovali vládní nařízení - ale to samozřejmě říkám v žertu.

Prognózy ohledně počtu nemocných nejsou vůbec optimistické. Nejen divadla jsou zcela zavřená… Jak jste si poradili s touto situací? Zase budete šít roušky?

To už, doufám, nebude potřeba. Naši aktivitu proto směřujeme do zcela nového obsahu, do každodenního podcastu jménem Hladový Kašpárek. Nechceme opakovat celorepublikové jarní pokusy o nejrůznější streamy, které se - obávám se, že marně - snažily kouzlo divadla přenést na obrazovky počítače. To není cesta. Hledali jsem přitom platformu, ve které jsme dobří - dramaturgie, vzdělání, herectví, režie, schopnost vést rozhovor, nabídnout nějaký přesah. A to všechno se nám překvapivě slilo do nevizuálního zážitku - do audio záznamů, rozčleněných do několika různorodých rubrik. Budeme natáčet rozhlasovou verzi Čapkovy Bílé nemoci, fejetony, kabarety, improvizace - no bude to, doufám, pestré. Víme, že audio není v dnešní době tak atraktivní, ale chceme nabídnout trošku niternější, soustředěnější obsah.

Mohl byste trochu vysvětlit laikům, co znamenají takové dlouhé pracovní pauzy pro herce? Mnozí musí dlouhodobě nosit v hlavě celou řadu rolí?

Herci mají jiný druh paměti. Je to otázka tréninku. Chápu, že si lidé mohou myslet, že když herec nehraje, válí se doma na kanapi, ale on se musí udržovat ve formě. Musí cvičit. Trénovat. Zatímco hráč na basu má basu, herec má jen své tělo - hlas, motoriku, rytmus, paměť. Kdyby netrénoval, jeho návrat na prkna by mohl být až příliš ostrý. Znám případy, kdy se po letech někdo snažil vrátit a nebylo to úplně jednoduché - to je stejné třeba ve fotbale. Z mé předešlé odpovědi navíc vyplývá, že na nějakou regeneraci navíc nebude úplně čas.

Jak moc dopředu se v divadle plánuje a jak ta současná situace ty plány bourá?

V srpnu jsme měli hotový každodenní program do konce prosince a hlavně byl hotov plán premiér na celý rok 2021. Tzn. zasmluvnění režiséru a jejich týmů - scénografů, autorů hudby atd. Už teď pro nás Martin Františák píše novou hru o osudech vizovické likérky. To všechno se teď zboří jako domeček z karet. Postavíme ho znovu, to je jasné. Ale bude to bolet.

Co říkáte na řeči, že „umělci zase brečí“ a dobré rady, ať jsou „pořádně makat“?

Vnímám to. Má to u nás historickou tradici. Herec je jeden den na piedestalu adorován jako někdo, kdo je bohem obdarovaný, a když ho potkám na ulici nebo se s ním dokonce vyfotím, stávám se někým lepším i já. A druhý den je ten samý herec ta největší špína, nemakačenko, alkoholik a někdo, kdo nemá právo ani na svůj názor. Tak to prostě je. Divadlo je v mnohém esence podobných kontrastů, a i to ho dělá tak přitažlivým. Navíc, kdyby umělci nepracovali, čím by se bavili lidé v karanténě bez možnosti pustit si film, cédéčko oblíbené kapely, televizi, bez knih…

Jak vy osobně vnímáte náladu ve společnosti? Myslím tu názorovou rozpolcenost, relativizování nebezpečí?

Já miluju názorovou rozpolcenost. Nechci, abychom měli všichni stejný názor. A chci zažívat ten pocit, kdy v diskusi změním ten svůj, protože se mi zkrátka otevřou nové dveře. Dokonce takové situace vyhledávám. Je to těžké, protože tím člověk dost riskuje, ale snažím se o to. Pravdou ale je, že u lidí vnímám tu rostoucí neochotu se do něčeho takového pouštět. Je to tím, co zmiňujete - relativizací úplně všeho. Z toho logicky plyne nejistota, frustrace. A frustrace vás zavře. Má to jen dvě řešení. Dospělým vysvětlovat, že ta relativizace je organizovaná a má jediný cíl: aby to lidé vzdali. Aby nad tím mávli rukou. Protože „bůh ví, jak to je, že jo“. V tomto smyslu mi dovolte připomenout repliku z Havlovy Žebrácké opery - „Kdo neví, že slouží, slouží nejlépe“. A druhé řešení je změnit systém vzdělávání. Chyba není důvod k trestu, ale k radosti, protože jen díky chybám se mohu něco naučit.

Kromě ředitelování v divadle jste také městský zastupitel a skončil jste v letošních volbách do senátu třetí v pořadí. Jenže to je souboj, kde se bronzové medaile nerozdávají. Berete tuto zkušenost jako úspěch nebo neúspěch? Co vám tohle dalo do života?

Prohrál jsem, a přesto to beru jednoznačně jako úspěch. A to hned z několika důvodů: 1. V kampani se mi povedlo říct to, co jsem říct chtěl a způsobem, za kterým si stojím. 2. V podstatě nic bych na kampani neměnil. 3. Ten výsledek v kombinaci s preferenčními hlasy do kraje opravdu není špatný, resp. kdybych to převedl na sport, má smysl dál makat. A já jsem takový „politik z přesvědčení“, což se možná moc nenosí, ale já tomu věřím a ten výsledek mě v tomto smyslu vlastně povzbudil. A navíc, abych to odlehčil, pořád je tu ten chytrý pán, který se jmenuje Dalajláma, který řekl, „Že nedostanete v životě vždy to, co chcete, je někdy obrovské štěstí.“

Na zlínském jevišti jste kromě satirických kabaretů Ovčáček čtveráček a Ovčáček miláček realizoval svou hru Jednou budem dál – o naší třicetileté cestě za svobodou od Sametové revoluce do současnosti. Anebo, jak jste zmínil v jednom z rozhovorů, od komunistů ke komunistům. Ještě to tak vnímáte?

Rozhodně ano. Přestože příběh v něčem rámcuje reálná postava policisty Zdeňka Ondráčka, který v listopadu 1989 mlátí na Národní ženy, a v roce 2019 coby poslanec vítá všechny na oslavách výročí Sametové revoluce, pořád jde především o symbol. Pan kardinál Vlk kdysi v devadesátých letech napsal výborný článek o „komunismu v nás“. To je podle mne jednak výborný pojem, ale hlavně je to trefa do černého. A podle mne to bohužel platí i v roce 2020. Možná ještě více než tenkrát. Padající preference komunistů na tom nic nemění.

Zkusme si zavěštit – jak bude vypadat kultura v ČR v roce 2021?

Bude to křehká, subtilní a lehce nakloněná dáma jak od Olbrama Zoubka. Ale jak víte, ty jeho sochy jsou ve své podstatě dost pevné.

Do čeho má teď smysl investovat energii?

Do poznávání. Sebe. Druhých. Kdo ztratí zvědavost, jako by nebyl.