​NE!

V předchozích dílech tohoto fejetonu jsem si dovolil nabídnout pár drobných rad, které mohou prarodičům při péči o vnuky usnadnit život. Tentokrát bych sám potřeboval pomoc. Dlouhé měsíce se snažím naučit Izabelku, aby se uměla s druhými o něco dělit. Moc jí to nejde. Přesněji řečeno, nejde to vůbec. Ani trochu. A já si s tím nevím rady. Nic nefunguje. V praxi to vypadá až komicky.

To si třeba Izabelka vezme do hopíku (dětské centrum) malého ptáčka. Milá hračka, když ptáka pohladíte po zádech, začne cvrlikat a zpívat. Uvnitř si ho Izi odloží a na hodinu zapomene, že ho tam má. Jenže když ho najde jiná holčička, je problém. Najednou se ve velké místnosti ozve ptáčkovo cvrlikání a Izi zbystří, jako když jelen při pastvě navětří myslivce.

Malá okamžitě pochopí, že ptáčka někdo našel. Trvá jí asi dvě vteřiny, než zjistí, odkud zvuk vychází, a rychlostí blesku tam vyráží. Drží ho milá holčička. Ta stačí sotva jednou mrknout a už ptáčka nemá. Následný totální amok a asi deset minut trvající zoufalý pláč a křik „drzé cizinky” Izi netrápí ani trochu. Až se mi skoro zdá, že si vnučka její utrpení vychutnává. Stojí nad ní s vítězoslavným výrazem ve tváři.

Podobné příběhy opakovaně zažíváme, když si někam vezme postavičky Binga a Flopa z televizního seriálu pro děti. Možnost, že by je někomu třeba jen na chviličku půjčila, je zcela vyloučena. Úplné sci-fi. Ve společnosti malých kamarádů preventivně drží obě postavičky co nejdál a nejvýš, aby na ně ostatní děti nedosáhly. A aby hned všechny pochopily, že to nemají ani zkoušet.

Samostatnou kapitolou jsou pak setkání s dcerkami od mého bratra Májou a Andělkou. Holky se sice mají rády, vždycky se krásně obejmou a vítají. Jejich vřelé vztahy ale trvají zpravidla pár minut. Pak se někde záhadně objeví hrající telefon, nějaká panenka, kočárek, dětský mikrofon, prostě cokoliv. A ony tu jednu konkrétní hračku právě teď potřebují. Nutně.

Konec příběhu si jistě dokážete představit. Vždycky jsou to slzy a křik minimálně jedné z nich. Nezřídka se stává, že brečí všechny tři, protože se vytočí některý z dospělých a hračku, o kterou se právě hádají, jim vezme. A to je pak slzavé údolí rozměrů záplav ve Valencii.

Asi ne úplně náhodou se stává pravidlem, že když nás můj bratr vidí s Izabelkou ve dveřích, vždycky mě s úsměvem přivítá a pak jen suše oznámí, že má rozdělanou práce na zahradě kolem dřeva něco něco musí kutit v garáži. Ať se nezlobím, že to dodělá a přijde za námi. Trochu ho podezřívám, že… Nezlobím se, chápu ho.

Asi tisíckrát jsme zkoušeli Izabelku přesvědčit, že se musí umět rozdělit, že musí hračky půjčit i druhým, že jí je vrátí. Neplatí na ni nic. Pokaždé dostáváme stručnou odpověď. NE!

Co s tím? Poradíte?