Nadšenci vdechují život zapomenuté železnici v Rajnochovicích

Naproti areálu pily v Rajnochovicích, malebné valašské vesničce sevřené v údolí Hostýnských vrchů, leží několik stovek metrů úzkorozchodných kolejí s výhybkami, nástupištěm a přístřešky pro železniční vozidla.

Koleje, které tam postupně v uplynulých letech položila parta kamarádů a železničních nadšenců, připomínají svým způsobem unikátní projekt z počátku minulého století, Arcibiskupskou lesní železnici, která sloužila v letech 1905 až 1921 k dopravě kulatiny z lesů okolo Kelčského Javorníku na parní pilu v Rajnochovicích. Revír Podhradní Lhota, ve kterém neobvyklá vlaková souprava jezdila, byl majetkem olomouckého arcibiskupství a byl pod správou ředitelství arcibiskupských statků v Kroměříži.

S myšlenkou vybudovat lesní železnici a svážet dřevo z lesů za pomoci vlaků přišel olomoucký knížecí arcibiskup Theodorus Kohn. Projekt na výstavbu lesní železnice přitom původně uvažoval s délkou dvaceti kilometrů. Zpracoval jej vrchní inženýr Nagy povolaný z Pešti v roce 1902.

S budováním železnice začali stavaři v roce 1903. Nebyla to ale vůbec jednoduchá práce. Trať totiž vedla v obtížném terénu a tak museli dělníci vybudovat řadu umělých staveb, zejména propustků. Na jejich výstavbě se podíleli italští kameníci. Značnou komplikaci představovalo také podmáčené podloží. Výsledná délka trati tak byla nakonec lehce přes devět a půl kilometru, část trasy nahradila silnice.

Za zmínku také stojí, že původní návrh počítal s tím, že vagony se dřevem potáhnou zvířata, koně a voli. A to konkrétně z pily na příslušná nákladiště a odtud měly vagony naložené dřevem sjíždět vlastní vahou s doprovodem brzdaře.

Tento plán se však záhy změnil. Už v době dokončení stavby se totiž ředitelství statků zajímalo o zavedení lokomotivního provozu – ještě v roce 1905 zakoupili parní lokomotivu o výkonu šestatřiceti koní. Na trať vyrazila poprvé v nadcházejícím roce.

KONEC ŽELEZNICE

Tehdy také schválili přísná bezpečnostní pravidla. U sjíždějících naložených vozů nebo samostatné sjíždějící lokomotivy byla povolena nejvyšší rychlost deset kilometrů za hodinu, na přejezdech a v obloucích s malým poloměrem pak pouze šest kilometrů za hodinu.

Přibližně do roku 1918 byl provoz na lesní železnici bezproblémový. Postupem času však docházelo čím dál častěji k vykolejování lokomotivy, zřejmě v důsledku zanedbání údržby tratě a také v důsledku extrémně lehké konstrukce železničního svršku, který nebyl pro tamní těžký terén vhodný. Pravděpodobně v důsledku závažnější nehody byl v červnu 1921 provoz na lesní železnici definitivně zastaven. Lokomotivu, vozy a kolejivo následně odprodali arcibiskupskému lesnímu úřadu v Ostravici pro lesní železnici v Bílé. Zajímavý byl způsob přepravy mašiny na nádraží v Rajnochovicích, kdy před ni stavěli koleje a za ní je zase odebírali, mezitím ji popotahovala zvířata.

Zpátky do současnosti. Uplynulo téměř sto let a o rajnochovickou železnici se začíná zajímat parta nadšenců okolo Tomáše Hegara. „Úplně poprvé jsem se o zdejší úzkorozchodné železnici dozvěděl, když jsem byl členem Společnosti historických kolejových vozidel Valašské Meziříčí a pořádali jsme různé tematické výlety. Jeden z nich byl právě do Rajnochovic a to na popud článku badatele Jiřího Joachymstála, který arcibiskupskou lesní železnici dostal do širokého povědomí,“ vzpomíná Hegar.

PRVNÍ LOKOMOTIVA Z CIHELNY

Píše se rok 2007 a vznikají základy budoucí Rajnochovické lesní železnice. „Naskytla se nám tehdy možnost získat z cihelny v Malenovicích zanedbanou, ale provozuschopnou lokomotivu BN 30U, výsypné vozy a kolejový materiál, tak se postupně a ve zkratce zrodil tento projekt,“ vypráví Tomáš Hegar. Záhy připouští, že sehnat dnes podobné mašiny je čím dál obtížnější. Většina provozů, které je využívaly, totiž už dávno zanikly. Jinak tomu není ani s vozíky.

Skupina kamarádů později založila Společnost pro obnovu Rajnochovické lesní železnice a od roku 2010 začali její členové s budováním stávajícího areálu stanice naproti pile, kde nechybí depo, nástupiště ani výhybky.

Jde o svým způsobem obdivuhodný úkaz. Celou trať totiž železniční nadšenci budují vlastními silami. Výjimkou jsou pouze odbornější, kupříkladu tesařské, práce. A navíc při tom všichni mají svá civilní zaměstnání. „Počet našich členů se vyvíjí. Fungujeme na opravdu dobrovolné bázi, nikoho nenutíme. Jednou se nás sejde více, jindy méně. Momentálně je nás všeho všudy do patnácti lidí. O podobné dobrovolnictví je dnes čím dál menší zájem. Velmi nám také schází mladí, těch bychom pár potřebovali,“ líčí Hegar.

K železnici jako takové mají všichni členové blízko. Pracují na ní nebo je už od dětství jejich koníčkem. „K vlakům mě to táhlo odmala. Železnice, auta a bagry, to je moje,“ říká s úsměvem na rtech. „Později jsem několik let dělal strojvedoucího, dnes se ale věnuji jinému oboru a zdejší železnice je mým koníčkem,“ dodává.

BOD NULA

Budovaná rajnochovická železnice má ještě jedno specifikum: narozdíl od jiných obnovených úzkorozchodných železnic, které prakticky nikdy nezanikly v celém svém rozsahu a některé spolky tak doslova vykopaly v hlíně pohřbené koleje, tady začínali od bodu nula. Neexistují totiž téměř žádné pozůstatky původní železnice.

Prvotním záměrem spolku tak bylo položit kilometr a půl kolejí, které by vedly přesně po původní trase. To se však později ukázalo jako nereálné. „Majetkově je to totiž velmi složité,“ přiznává Hegar. Nynější trať tak místy vede podél historické trasy a jinde ji křižuje. Její aktuální stavební délka je téměř sedm set metrů. Úsek, na kterém se mohou návštěvníci svézt, měří asi čtvrt kilometru. Ze stávajícího areálu vede k místnímu Hostinci Ve Dvoře.

POJEŽDĚNÍ PRO VEŘEJNOST

Právě akce pro veřejnost, nazývané jako poježdění, jsou neodmyslitelnou součástí fungování spolku. „Ročně organizujeme čtyři hlavní akce. Kromě toho ale ještě vyhlašujeme v průběhu roku takzvané provozní dny. Navíc se na nás mohou lidé obrátit napřímo a je možné si individuálně domluvit návštěvu areálu a svezení vláčkem,“ říká Hegar s tím, že zájem mají také školy či tábory.

Poježdění nevzniklo jen jako zábava pro nejmenší návštěvníky, ale také s cílem připomínat právě zaniklou arcibiskupskou železnici. „Zároveň je to také ideální příležitost pro náš spolek, abychom se sešli a společně strávili čas. Těmito akcemi si navíc vyděláváme na další budování a údržbu,“ přiznává Tomáš Hegar.

V ceně vstupného mají návštěvníci dvě zhruba desetiminutové projížďky. Žádné šourání ale nečekejte. Zdejší lokomotivy totiž dokáží vyvinout rychlost až ke dvaceti kilometrům za hodinu. „My ale provozně jezdíme zhruba poloviční rychlostí. Ono se to nezdá, ale rychleji v tomhle vláčku jet nechcete,“ usmívá se. „Naše trať je navíc zčásti v poměrně značném stoupání. V jednom místě je to pětapadesát promile, což je na vlak hodně. Bohužel, kdo chce Pendolino nebo něco podobného, má u nás smůlu,“ dodává.

DVĚ SOUPRAVY, PĚT LIDÍ

Během provozních dnů jezdí zpravidla dvě soupravy, které se křižují na stanici a opačném konci trati. Zájem o svezení je značný nejen mezi malými návštěvníky. „K provozu dráhy je potřeba, aby nás bylo alespoň pět – dva strojvedoucí, dva brzdaři a dispečer, který určuje vjezdy na jednotlivé koleje a hlídá přejezd. Hned při výjezdu z areálu totiž křižujeme hlavní silnici,“ popisuje Hegar.

Kromě jízdy si ve zdejším areálu mohou návštěvníci pořídit snímek ve fotokoutku nebo se dozvědět více o železnici z informačních tabulí Stezky poznání, které přibližují zajímavosti z historie zejména lesních úzkokolejek. „Když je dostatek personálu, tak tady ještě po kousku trati v depu jezdí sólo mašinka, ve které se mohou děti povozit. Kromě jízdy ve vozíku se tak mohou svézt i přímo v lokomotivě,“ láká.

A co kromě akcí pro veřejnost chystají v Rajnochovické lesní železnici do budoucna? „Nějaké plány máme, ale zatím si je necháme pro sebe. Pracujeme na nich,“ uzavírá tajemně Tomáš Hegar.

Jisté však je, že Rajnochovická lesní železnice i nadále poslouží jako nevšední atrakce, která v nejbližším okolí nemá obdoby, a také jako připomínka původního odvážného projektu Arcibiskupské lesní železnice.

TOMÁŠ HEGAR

• Narodil se v únoru 1980.
• Vystudoval dopravní management Univerzity Pardubice.
• Za své profesní úspěchy považuje projekt obnovy lesní železnice v Rajnochovicích.
• Pracoval jako strojvedoucí a nyní podniká.
• Žije s manželkou Michaelou, má dva syny, třináctiletého Tomáše a jedenáctiletého Vítka.
• Mezi jeho koníčky patří Rajnochovická lesní železnice.

AKCE NA RAJNOCHOVICKÉ LESNÍ ŽELEZNICI

• 19. a 20. července – Prázdninové poježdění
• 11. a 12. října – Podzimní poježdění
• 31. prosince – Silvestrovské poježdění