Na trému pomáhá zhluboka dýchat, říká herečka zlínského divadla Petra Králová

Je tváří komediální novinky Společenstvo vlastníků, po boku svého hereckého i životního partnera Radovana Krále zkouší muzikál Donaha!, v divadelním klubu Dílna společně pravidelně zvou na vlastní pořad Procházka slavnými muzikály. Občas si Petra Králová z divadelních prken odskočí ráda i k filmu. Letos ji například čeká natáčení snů pod vedením režiséra Larse von Triera. Hrát by v něm měla po boku slavného Ashtona Kutchera.

Rodačka z Opavy přijala Zlín za svůj a Zlín přijal za svou ji – dvakrát se s přehledem stala vítězkou divácké ankety Aplaus v kategorii nejoblíbenější herečka.

Před chvílí vám skončila zkouška muzikálu Donaha!... Já si ani nepamatuju, že by Městské divadlo Zlín uvedlo v poslední době muzikál a vy v něm nehrála. Je to žánr, ve kterém jste se našla?

V době lockdownu, když byly zavřené školy a my jsme se s Radovanem střídali doma u dětí, jsem vynechala muzikál Šakalí léta. Ale jinak asi ano. Hudební divadlo miluju, ale mé povolání je herečka v činoherním souboru. V tom je mi dobře. Právě žánrová pestrost se mi na angažmá našeho typu divadla moc líbí, takže když si mohu občas zazpívat v muzikále či jiném hudebním žánru, beru to jako další mně velmi příjemný rozměr a naplnění. Dávat písním svou vlastní tvář, mít svou interpretaci a pokoušet se jít za hranice očekáváného, mně na tom baví nejvíc. Zpívání je pro mne i určitá forma relaxu, svobody a předávání energie.

Lásku k hudbě sdílíte i s Radovanem a to natolik, že jste před rokem rozjeli vlastní hudební pořad Procházka slavnými muzikály. Prozraďte o něm něco.

Toužili jsme mít nějakou společnou výzvu, zkusit něco těžšího, než se běžně dělá v divadlech repertoárového typu. A taky víc zpívat spolu. Celý pořad jsme spolu vymysleli, mohla jsem si vyzkoušet napsat nějaké texty, což mě strašně bavilo. A jde to krásně ruku v ruce i s tím, že oba moc rádi cestujeme a máme rádi výlety. Díky Procházce slavnými muzikály se každé léto podíváme na hrady, zámky a spoustu hezkých míst po celé republice, kam bychom třeba jen tak nezavítali. Hráli jsme v Opočně, Třeboni, v Lednici… Letos o prázdninách nás čeká například zámek Kuks, Ostrava, Brno nebo Kroměříž. Procházku slavnými muzikály máme v takové naší pomyslné kolébce a můžeme si ji opečovávat a chovat.

V muzikálu Donaha! hrajete s Radovanem taky oba, ale manželský pár tvoříte každý s někým jiným. Nemrzí vás to?

My spolu hrajeme moc rádi. Třeba Prodanou nevěstu jsme si spolu jako Mařenka a Jeník moc užili a rádi a často na to vzpomínáme. Árii Věrné milování jsme si zapamatovali navždy a rádi si ji občas někde zazpíváme. Nezapomeneme nikdy na Šumaře na střeše, či Bio Ráj... A třeba nás ještě něco spolu čeká… V Donaha! má Radovan krásnou hlavní roli Jerryho, muže, který přišel o práci, o manželku, ale bojuje celým srdcem o svého syna. A já tvořím pár s Gustavem Řezníčkem, což mně velmi těší. Je to role energetické a milující manželky Georgie, která v pravý čas dodá sílu. Navíc se skvělými songy.

V nové komedii Společenstvo vlastníků vás diváci mohou vidět jako předsedkyni Paní Zahrádkovou, které se moc nedaří ukočírovat schůzi vlastníků bytových jednotek. Zažila jste někdy něco podobného?

Já jsem na žádné schůzi vlastníků nikdy nebyla. Pocházím z domku, žijeme v domku a snad stále i budeme. Ale podobných schůzí bylo v mém životě dost. Třídní schůzky, schůze v práci či hromadné zájezdy jsou vděčné a věčné studnice inspirace. Společenstvo vlastníků je hra napsaná životem, proto jako komedie tak skvěle funguje. Teď si díky této roli ale více uvědomuji, jaké nás s manželem potkalo štěstí, že máme tak milé sousedy. Navzájem si pomáháme. Je v tom pro mě naděje. Jsem životní optimista. I schůze může být přece velmi veselá a přínosná záležitost. O sousedství musíme pečovat, vnímat ho. Manželství také nemusí být vždy hádavé jenom proto, že jde o manželství. Přátelská sousedská komunita ve Zlíně mezi baťovskými domky je pro mě přírodní úkaz. Říkám tomu venkov uprostřed města. Živé ploty a blízkost. O obojí je potřeba pečovat. Z našich sousedů se stali naši přátelé.

Zatímco ve Společenstvu vlastníků vás diváci mohou vidět „ve sportovním“, v inscenaci Pýcha a předsudek oblékáte nádherné večerní šaty. Co vám sedí víc?

Jako herečka mám ráda výzvy typu protiúkol, kde nemusím být vždy nalíčená, ve slušivém kostýmu, kde můžu diváky překvapit, kde herecky rostu. Dokážu mít nadhled. Která žena by si však jednou za čas s potěšením neoblékla krásnou historickou róbu a nenechala si vyčesat vlasy? V Pýše a předsudku dokonce několik takových šatů střídám. Výtvarník David Janošek měl úžasné návrhy a ty se pak nosí na jevišti za odměnu.

Míváte před představením trému?

Lhala bych, kdybych tvrdila, že ne. Je to i přirozený a zdravý pocit. Ale nesmí jí být příliš, aby člověku nesvazovala ruce. Na mě tréma funguje jako takový dobrý hec, adrenalin. Ale vždycky si řeknu, že nejde o život, že jsem si toto povolání sama vybrala, že nejdůležitější je si to tedy užít. Trému zažívám většinou jen před premiérou a občas v pár prvních reprízách. A když mě čeká opravdu velká a těžká role, snažím se předtím jenom zhluboka dýchat. S věkem cítím větší odpovědnost vůči sobě i vůči divákům.

Daří se vám s Radovanem nenosit si práci domů? Po zkoušce, po představení divadlo odstřihnout a odejít z šatny s čistou hlavou?

Snažíme se o to. Ale když jsme té práce plní a baví nás, občas si ji přineseme domů. A pak je dobré říct s čistou hlavou „dost“. Navíc naše děti ty divadelní řeči nerady poslouchají. Jsou takový náš lakmusový papírek. Hned díky nim poznáme, když doma „pracujeme“ moc.

Jak nejraději odpočíváte?

Moc ráda trávím volno se svou rodinou. Děti nás vždycky dokáží z té umělecké bubliny vrátit tak hezky zpátky na zem. Kluci hledají dobrodružství, jezdíme na kola a pod stan. V zimě lyžujeme i běžkujeme. Milujeme cestování, takže v létě míříme dál a učíme syny poznávat kulturu a lidi jiných zemí. S mužem pravidelně vyrážíme na pár dní bez dětí na „rande“, jak tomu stále říkáme. Já osobně si od práce nejvíce odpočinu v místech, která jsou úplně bez lidí, v nedotčené přírodě. Cíleně je hledám. Miluju ticho.

V Opavě jste vystudovala gymnázium. Proč jste si vybrala zrovna herectví? A měla jste nějaká zadní vrátka, kdyby to nevyšlo?

Vždycky jsem zpívala a hrála na klavír. Ráda jsem chodila na koncerty a do divadla, ale brala jsem to jako radost, další rozměr mého studentského života. Gymnázium nabízí tolik možností co dál a vy dlouho nevíte… Tíhla jsem i k některým technickým předmětům, hlavně k astronomii, to mě vyloženě bavilo. Jezdili jsme na noční výpravy do vysokých hor za pozorováním. Viděla jsem na obloze neskutečnou nádheru, ale i to, co už není. Trávili jsme dny na místech bez světelného smogu. Dokonce můj profesor fyziky si myslel, že tímto směrem půjdu dál, třeba k meteorologii. Vzpomínám si, jak se strašně divil, když jsem mu řekla, že jdu k divadlu.

Ty obory se možná i trochu podobají…

Snad, že je to také něco neuchopitelného. Jen u divadla se nic předem vypočítat nedá a v tom je jeho tajemství. Dodnes ale ráda koukám na nebe a vyhledávám u nás i ve světě absolutní tmu, ať těch hvězd vidím co nejvíc.

Vaše angažmá v Městském divadle Zlín se datuje od roku 2000. Neláká vás změna?

Byť nejsem rodačka ze Zlína, přijala jsem ho za svůj a je nám tady dobře. V mládí jsem hostovala a zahrála si krásné role v různých divadlech, poznala jiné lidi i města. A podle vlastní zkušenosti vím, že regionální divadla se od sebe zase až tolik neliší. Buď děláte divadlo dobré, nebo špatné. Tak je to i s lidmi. Z dalekých cest, z natáčení nebo z hostovaček se do Zlína vždycky ráda vracím. Jsem tady doma. Miluju okolí města, baťovskou atmosféru, architekturu. Máme tady spoustu přátel. Naše dvě děti jsou už Zlíňani a jsou tady šťastné. Myslíme tedy i na ně a nabídky, které se objevují, zatím odmítáme.

Zlín vás taky přijal za svou. Dvakrát jste vyhrála diváckou cenu Aplaus v kategorii „nej“ herečka a když se to nepovedlo, vždycky jste figurovala v první trojici. Jak vnímáte tato ocenění?

Je to milé. Divadlo hrajeme přece pro lidi. Děkuju za tu přízeň a moc si jí vážím. A nejde jen o nějaké sošky. Když jdu po ulici a cizí člověk mě jen tak zastaví, aby pochválil naše představení, jen tak obyčejně to řekne… To je pro mě nejhřejivější pocit.

Na televizních obrazovkách jste se objevovala v oblíbených seriálech Znamení koně nebo Rozsudek. Uvidíme vás brzy zase v nějakém seriálu, filmu?

Těším se na nové a nepoznané vody. Letos bych měla natáčet kvůli covidu odložený americký film ve dvojici s Ashtonem Kutcherem v režii Larse von Triera.

O čem film bude? Kde se bude točit? A jak se stane, že taková herecká šance přiletí do Zlína?

Nabídka mně potěšila a velmi překvapila. Prozrazovat toho zatím moc nemůžu. Snad jen to, že bych měla hrát roli milenky a zároveň zpěvačky. Teď piluju angličtinu. Nezbývá než vše pro štěstí zaťukat na dřevo, protože v době odložených divadelních i filmových premiér a mnoha zrušených představení i natáčení je vše, co se opravdu podaří, takový malý zázrak.

Petra Králová

Za svobodna Petra Domžalová se narodila 8. listopadu 1978 v Opavě.

Vystudovala gymnázium a Zlínskou soukromou vyšší odbornou školu umění.

Od roku 2000 je jednou z největších hereckých opor uměleckého souboru Městského divadla Zlín.

Hostovala v Národním divadle moravskoslezském v roli Manon Lescaut, ve Slezském divadle v Opavě v roli Eržiky v Baladě pro Banditu nebo například ve Východočeském divadle v Pardubicích.

V roce 2016 a 2017 získala cenu diváků Aplaus.

Ze svých rolí ráda vzpomíná například na Irinu ve Třech sestrách, Mařenku v Prodané nevěstě nebo Smrt v muzikálu Malované na skle.

Spolupracuje s Českou televizí a rozhlasem. Co se týká filmové a televizní tvorby, objevuje se ve studentských filmech (např. film Kočky z roku 2010).

Ztvárnila také role v oblíbených televizních seriálech Znamení koně (2011 a 2015), Rozsudek (2014) a Vraždy v kruhu (2015).

Jejím manželem je Radovan Král, taktéž herec Městského divadla Zlín. Mají dva syny.