​Na fojtství U Boráků nikdy nezapomenu, říká Eliška Balzerová

Patří mezi nejobsazovanější české herečky, úspěšně dabuje, zahrála si v řadě televizních seriálů a filmů, populární se stala díky legendárnímu seriálu Nemocnice na kraji města a zapsala se do paměti diváků také nezapomenutelnou rolí v komedii století S tebou mě baví svět.

Je nositelkou prestižní filmové ceny Český lev za nejlepší ženský herecký výkon ve snímku Ženy v pokušení.

Zcela bez nadsázky patří Eliška Balzerová mezi legendy českého filmu. Zlatý střevíček, který ve Zlíně osobně převzala v loňském roce, rozhodně doma schovávat nebude.

Natáčela jste někdy ve Zlínském kraji? Pokud ano, utkvělo vám něco v paměti z takového natáčení?

Bohužel, ve svém rodném kraji jsem nikdy nenatáčela. Jen jsem asi před čtyřmi lety provázela svým hlasem film Marty Gerlíkové, absolventky zlínské filmové školy, nazvaný Tehdy spolu. Byl to příběh židovské dívenky schované na Valašsku před nacisty. která prožívá rok života na valašském venkově. Krásná kamera Jiřího Novotného zaznamenala řadu valašských lidových tradic a zvyků. Ve filmu si zahrál učitele i nedávno zesnulý František Segrado.

Jak významné místo má Zlatý střevíček mezi dalšími oceněními, které jste ve své herecké kariéře obdržela? Máte tuto „sošku“ v šuplíku nebo někde na „čestnějším“ místě nad krbem?

Krb v bytě nemáme, ale pošlu vám fotografii knihovny, na které mají všechny moje ceny své místo. Vážím si všech stejně. Původně jsem myslela, že Zlatý střevíček bude vzhledem k místu konání festivalu – Baťově Zlíně – opravdu botka, a že bude mou první cenou neživého rodu. Jsou tam totiž samá zvířátka, torza lidského těla, mluvící hlavy – za dabing nebo zářící slunce. Říkala jsem si, že tam s nimi bude zlatá botička. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem cenu vzala do rukou – a ona je to dívčí postava, které na rameni sedí ptáček. Takže zase soška znázorňující dvě živé bytosti. Ještě tam chybí Křišťálová růže, kterou jsem dostala letos v červnu v Poděbradech. Je opravdu z křišťálového skla a vypadá taky jako živá.

Natočila jste řadu filmů, v nichž hrály důležité role právě děti. Vzpomenete si konkrétně na nějaké zážitky z natáčení s dětskými herci? Zážitky ať už v pozitivním nebo klidně i negativním smyslu?

S dětmi jsem se při natáčení setkávala často. Někdy to bylo těžké, jindy zábavné. Vzpomínám na grázlíky z nemocničního pokoje z filmu Městem chodí Mikuláš, na kluky ze Zlatých úhořů, ale taky na nedávné setkání s dětskou představitelkou mé vnučky ve filmu Příliš osobní známost – Valentýnkou Bečkovou. Byla radost s ní natáčet.

Někteří z herců se na natáčení s dětmi ne úplně těší, protože přece jen práce se školáky před kamerou asi není tak úplně snadná (jako s profesionály). Jak to vnímáte vy?

Samozřejmě, že práce s malými dětmi je namáhavá. Ale pro obě strany. Teď zrovna natáčím film Srdce na dlani, kde hraje malý chlapec. Je pro něj nesmírně vysilující neustálé soustředění, které i nás, profesionály, unavuje. Nedávno jsem ho ve společné scéně obdivovala. Měl slzy na krajíčku, ale nevzdal to. Talent!

Nelze nezmínit S tebou mě baví svět? Když jste film natáčela, tušili jste s kolegy herci, že právě vzniká legendární rodinná komedie?

S dětmi z filmu S tebou mě baví svět jsme se setkaly všechny tři „rodiny“ po dvaceti letech a ještě mi říkali „ahoj mami, já jsem Dáša a já Míša“. Už bych je nepoznala, ale rodinné vztahy zůstaly. Tenkrát samozřejmě nikdo netušil, že se z filmu stane komedie století. Ale stalo se, diváci si ji velmi oblíbili.

Máte dosud nějaké vazby na rodný Vsetín? Odstěhovala jste se v pěti letech, zůstaly vám v paměti vůbec nějaké vzpomínky?

Moře vzpomínek! Nemyslete si, že pětileté dítě si nic nepamatuje. Mohla bych vám nakreslit náš dům, kde jsem se narodila, dům naší babičky na náměstí, který už neexistuje. Pamatuju si všechna jména sousedů a svých kamarádů, i toho, co mi zlomil nohu, asi z lásky, na zahradní houpačce. Pamatuju si dodnes i básničku, co jsem o té zlomené noze složila.

Je pravda, že jste odmítla nabídku Čestného občanství ve Vsetíně?

Já jsem pouze za nabídku poděkovala s vysvětlením, že je rozdíl mezi tím, jestli je člověk občanem a rodákem. Já se cítím být rodákem, jsem na své valašství hrdá a hlásím se k němu celý život. Ale být občanem, to je něco jiného. Čestným občanem je člověk, který ve městě alespoň nějakou dobu žije, který pro město a jeho občany něco významného udělá, na co mohou být pyšní. Já jsem se v tomto městě pouze narodila a v mých pěti letech jsme se odstěhovali. To vskutku není zásluha hodná čestného občanství. Čestné občanství by si byla zasloužila moje maminka, která byla na Vsetín totálně nasazená, bylo jí devatenáct let, po celou dobu války hrála divadlo s místním divadelním souborem, zpívala a v těch těžkých válečných letech dělala lidem radost. Vdala se tam, měla dvě děti a žila tam téměř patnáct let.

Máte na Východní Moravě nějaké ať už rodinné nebo osobní přátelé, známé, příbuzné? Jezdíte tady občas? Pokud ano, tak jaká místa navštěvujete?

Na Vsetíně mám ještě malou část rodiny, a přátele mám v širším okolí. Marušku Chovanečkovou v Karolince, kam jezdíme hrát divadlo, ve Zlíně samotném mám také část rodiny.

Máte v paměti třeba nějaké konkrétní místa Zlínského kraje, se kterými vás pojí nějaké důležité životní prožitky a vzpomínky?

Důležitý prožitek to asi nebyl, ale krásná vzpomínka ano. Můj muž natáčel ve Velkých Karlovicích film Stíny horkého léta s Františkem Vláčilem. Přijela jsem za ním na natáčení a strávila na fojtství u Boráků nezapomenutelné chvíle. Ten film je pro mne pořád jeden z nejkrásnějších.