Muzikant Radek Bednařík léčí mystickými zvuky

Didgeridoo, bansuri či tibetské mísy jsou hudební nástroje pocházející z dalekých zemí. Jejich magické zvuky mají léčivou moc, dokáží zklidnit mysl a také dostat člověka do jiné dimenze.

Své umění předvádí Radek Bednařík na relaxačních akcích, které nazývá Hudbou ke zklidnění těla a mysli. Stačí zavřít oči, podvolit se okouzlujícím melodiím a rázem se ocitnete v jiném světě. Rezonance tibetských mís vás přenesou do buddhistického chrámu. Při vibrujících tónech didgeridoo se objevíte na australském kontinentu uprostřed rituálních tanců domorodých obyvatel. Podmanivý zvuk fujary vás odnese do Tater, kde mezi kopci bača hlídá stádo ovcí.

Nejdéle hraje Radek Bednařík na saxofon, s nímž koncertuje s různými kapelami a v mládí s ním procestoval kus Evropy. Kromě hudby je mu velmi blízké také výtvarné umění.

Kdy jste v sobě objevil lásku k hudbě a jaký byl váš první hudební nástroj?

Bylo to v první třídě, když jsem začal chodit do hudebky na flétnu. Později na otcovo přání jsem začal hrát na klarinet, ale to mě nebavilo, chtěl jsem hrát na klávesy. Navíc mě na klarinet učil hobojista a ten má jinou techniku hry než klarinetista. Hlásil jsem se na konzervatoř, ale tam mi řekli, že mám špatný nátisk, tak jsem klarinet opustil.

Vaším hlavním nástrojem se nakonec stal saxofon...

Ano, nakonec jsem zvolil saxofon, protože se dost podobá klarinetu. Koupil jsm si jej v patnácti letech a naučil se na něj hrát jako samouk. V devatenácti jsem byl první mladý saxofonista v okrese, takže jsem hrál se spoustou kapel. Občas se stalo, že jsem hrál na jednom festivalu třeba ve třech různých kapelách.

Jaké další nástroje ovládáte?

Hlavní jsou pro mě dechové nástroje, okrajově hraji i na klávesy a kytaru. A protože mě někdy v devadesátých letech uchvátily všelijaké zvláštní zvuky, začal jsem se zajímat o exotické hudební nástroje pocházející z rozmanitých částí světa. Takže jsem si postupně sehnal různé flétny, například japonskou shakuhachi, indickou bansuri, taky didgeridoo, koncovku nebo fujaru. Postupně přibývaly další cizokrajné nástroje – tibetské mísy, sundrum, kalimba, koshi, deštný sloup nebo gong.

Máte je všechny spočítané?

Celkem vlastním kolem čtyřiceti nástrojů. Jeden kytarista mi říkal, že mám doma malé hudebniny (směje se).

Některé názvy zní skutečně exoticky, jaké vydávají zvuky?

Jsou to mystické zvuky, které svými vibracemi a rezonancemi působí na lidský organismus. Proto se používají k meditaci a relaxaci. Mám to vyzkoušeno také v rodině. Když máme doma nějakou potíž, zahraju na tibetské mísy, didgeridoo nebo gong. Moje děti to zbožňují.

Máte některý z nástrojů vyzkoušený i na vlastním těle?

Dobré zkušenosti mám třeba s tibetskými mísami. Pokud mám nějaký problém, tak si přiložím mísu na bolavé místo na těle, začnu hrát a pomáhá to. Funguje to i tak, že se mísa položí přímo na hlavu, rozezní se a zvuk prochází celým tělem. Je to úžasný zážitek. Po sedmi minutách hraní prý začíná léčivý účinek.

Jaké techniky používáte při hraní?

Na mísy se hraje krouživým pohybem, používám různé dřevěné paličky. S holou dřevěnou paličkou zní vyšší tóny, které dlouho doznívají. Paličky potažené kůží umožňují zase hluboké tóny. Někde jsem četl, že tibetští mniši si svoje kolegy vybírali hrou na mísy. Pokud byl člověk nějak negativní, mísa hrála špatně nebo vůbec. Říká se také, že zvuky mís čistí místnost. Sám jsem to vyzkoušel.

Povídejte...

Zkusil jsem hrát v ložnici a mísa na jednom místě prostě nehrála. Byl jsem z toho hodně překvapený, zopakoval jsem to znovu a až po třetím pokusu se mísa najednou rozezněla.

Z jakého kovu jsou tibetské mísy?

Originály jsou ze slitin sedmi kovů. Svoje mísy jsem vybíral asi ze třiceti kusů, musel jsem všechny vyzkoušet, aby ladily mému uchu. Nejsou originální, takže mě jako puntičkáře hodně zajímalo, z kolika kovů jsou vyrobené. Nechal jsem si je otestovat u kolegyně v práci, kde máme laboratoř s rentgenem. Zjistila, že jsou slité maximálně ze čtyř kovů. Přesto znějí perfektně.

Co umí další jmenované instrumenty?

Například zvonkohra koshi nebo tibetský šeng vyluzují zvonivé zvuky, které prý otevírají čakry. Deštný sloup může uspávat, má uvnitř rostlinná semínka, která propadávají mezi těsnými přepážkami a vytvářejí zvuk podobný dešti. Čím je sloup vyšší, tím zní déle, můj hraje asi sedm minut. Hra na sundrum neboli sluneční buben je složitější, protože každé místo má jiný tón a je potřeba vědět, kam sáhnout. Hraju na něj většinou intuitivně, vymýšlím si melodie nebo dvojzvuky, nechávám tóny dlouho doznívat. Ale dá se na něj zahrát třeba i skladba od Led Zeppelin.

Nejtěžší z vaší sbírky bude nejspíš gong, je to tak?

Ano, můj gong váží asi osm kilo. Ale na jednom koncertě jsem viděl obrovský těžký gong, který měl v průměru dva a půl metru a museli ho tahat asi čtyři pomocníci. Visel na konstrukci, díky které se při hře otáčel, byl to fantastický zážitek. Zaujal mě také poznatek z historie Číny, kde prý vlastnictví gongu v rodině znamenalo určité postavení, takže čím víc gongů rodina měla, tím byla na vyšší společenské úrovni.

Který z těch neobvyklých nástrojů vás zaujal jako první?

Didgeridoo, což je nejstarší dechový nástroj na světě, který pochází z Austrálie od původního obyvatelstva, Aboriginců. Používali ho při rituálních tancích. Je to dutá dřevěná trubice, která při rozeznívání vyluzuje hluboký basový tón zvaný drone s bohatými rezonancemi. Originální didgeridoo z Austrálie je větev eukalyptu vyhlodaná termity.

Vaše didgeridoo je krásně zdobené...

Jsou to typické aboriginské motivy vyznačující se barevným tečkováním. Zdobil jsem si ho sám akrylovými barvami párátkem a špejlí a pak nalakoval. Pracoval jsem na něm asi tři měsíce. Je ze všech mých nástrojů nejdelší, měří 160 centimetrů.

Je těžké na něj hrát?

Technika je celkem náročná, musí se používat cirkulační dech. Spočívá v tom, že naberu do úst vzduch, ten při výdechu vpustím do nástroje, ale současně se musím nosem nadechnout, takže tón pak vychází nepřetržitě. Musel jsem se zkrátka naučit oblbnout mozek, protože není fyziologické se při výdechu zároveň nadechnout. Učil jsem se to na obyčejné novodurové trubce, trvalo mi to asi měsíc.

Zmínil jste léčivé účinky magických zvuků. Jaké zkušenosti máte s posluchači?

První zkušenosti jsem získal díky známému, který cvičí tai-chi. Pozval mě mezi ostatní cvičící, zahrál jsem jim na tibetské mísy a didgeridoo a byli nadšení. Pak jsem pokračoval u jogínů a o hraní začal být čím dál větší zájem. Pořídil jsem si víc nástrojů, hrával jsem v jógovém studiu i učitelům ve škole. Pozvali mě také mezi pacienty s Alzheimerovou chorobou, kteří už ani nemohli chodit. Jejich pečovatelka byla úplně v šoku, protože jakmile hraní skončilo, někteří se zvedli a odešli po svých.

To máte určitě další pozoruhodné zážitky...

Kdysi jsem hrál na didgeridoo individuálně pro jednu kamarádku, která se zrovna rozváděla. Zvuk a vibrace na ni tak působily, že se rozbrečela. Jiná paní se najednou začala chovat, jako by dostala elektrické šoky. Radši jsem hraní nechal, lekl jsem se, jestli třeba nemá infarkt. Ale ona se pak úplně rozplývala, že to na ni mělo neuvěřitelný účinek. Další z účastnic mi popsala, že se při poslechu jakoby odpoutala od země, vyletěla nad oblaka a dívala se shora na sebe. Ve všech případech šlo o „masáž“ didgeridoo, kdy se konec nástroje přiblíží co nejvíc k tělu, například k nohám či zádům, a vibrace tak prostupují do těla.

Mohou zvuky působit i na zvířata?

S tím mám spojený taky jeden zajímavý zážitek. Hrál jsem pro jednu ezoterickou ženu, která se hodně zabývá buddhismem a propojuje se s vesmírem. Když jsem začal hrát na didgeridoo u jejích bosých nohou, za malou chvilku přišel jejich starý, už hluchý a slepý pes. Hlavu si položil přímo ke korpusu didgeridoo a vydržel celých dvacet minut hry. Druhý den mi její manžel volal, co to s tím psem udělalo. Prý najednou ožil, začal běhat, jako by byl zase mladý a zdravý. Pes pak asi za týden umřel, ale možná jsem mu tím zařídil šťastnější konec života.

Napadá mě, že jste skoro jako šaman...

To určitě ne, před hraním vždy upozorňuju, že nejsem žádný léčitel, ale hudebník, který hraje intuitivně. Dá se ale říct, že se jedná o „šamanské“ nástroje, protože skutečně působí na lidský organismus. To pozitivně vnímají především lidé, kteří jsou tomu nakloněni, umí pracovat s energií nebo se zajímají o východní léčebné systémy. Hodně vnímaví jsou právě ti, kteří cvičí tai-chi, jógu a podobně. Zpětně mi popisují, že když hraju, tak se ocitají v různých koutech světa a mají při tom různé představy.

Pořádáte také hudební relaxační akce, jak probíhají?

Konají se většinou v jógovém studiu, kde si návštěvníci nejdřív zacvičí jógu a potom relaxují při mém hraní. Může to být i samostatně. Většinou mají karimatky, polštářky, deky nebo spacáky a uvelebí se na zemi. Já už mám všechno připravené a postupně začnu hrát, kombinuju hru na jednotlivé nástroje. Třeba deštný sloup umístím doprostřed mezi lidi a hraju na shakuhachi v rohu místnosti, takže to vytváří jakoby stereo efekt. Nebo se zvonkohrou chodím mezi lidmi a rozeznívám ji pohybem. Posluchači se uvolní, meditují, srovnají si myšlenky a někteří i regulérně spí.

Některé nástroje sám vyrábíte, co vás k tomu vedlo?

Kdysi jsem toužil po fujaře, královně píšťal, ale nemohl jsem si ji z finančních důvodů dovolit. Sehnal jsem si proto větev černého bezu s vyvrtanou dírou a vyrobil z ní svoji první fujaru. Moc se ale nepovedla, neměl jsem tehdy dostatek informací o tom, jak se dělá zobec. Pak jsem si pořídil druhou fujaru, kterou jsem si sám zdobil. Nejdřív jsem nakreslil šablonu s různými květy popínavých rostlin. Tyto vzory jsem nejprve obrysově vypálil a pak vyleptal kyselinou dusičnou, čímž se změnila barva dřeva, takže nástroj má dvoubarevný efekt. Ale můj úplně první výrobek byla příčná flétna, což byla obyčejná novodurová trubka, do které jsem vyvrtal otvory podle zobcové flétny a doladil. Vyrobil jsem jich spoustu, některé jsem i rozdal.

Pod vašima rukama vznikl dokonce jeden kuriózní nástroj.

Vyrobil jsem originální nástroj, zřejmě je jediný na světě. Zaujal mě monochord, což je dřevěná deska s nataženými strunami naladěnými na jeden tón. Můj monochord je otočný, pohání ho motorek z grilu, struny má z kytary, žíně ze smyčce, ladicí kolíky z klavíru a zní buď sám nebo se na něj hraje paličkou na cimbál.

Ani výroba kytar pro vás není problém.

Nedávno jsem dokončil repliku kytary Davida Gilmoura z Pink Floyd z roku 1955. Byla to zakázka pro kamaráda, který mi propůjčil svoji starou kytaru a já jsem ji přetvořil podle fotky originálu. Zabralo mi to asi pětatřicet hodin. Jsem na ni pyšný, stejně jako na basovou kytaru, kterou jsem vyrobil pro svou dceru Zuzanu. Do tohoto nástroje jsem vtiskl i rodinné geny, místo sériového čísla je na ní vyraženo datum narození dcery a místo data výroby je moje datum narození. Takže když dcera vezme basu do ruky, měla by si na mě vzpomenout.

Máte šikovné ruce, co zajímavého jste ještě vytvořil?

Například rozměrově atypický kufr pro kytaru Brauer Cremona 1950. Je vyrobený z kartonu, potažený pogumovaným ubrusem. Nebo jsem si vyrobil originální papírový klobouk, ve kterém většinou hraju na koncertech.

Takže máte někde svoji dílnu?

Všechno vyrábím doma v panelákovém bytě v malé komůrce. Zatímco jiní tam mají pračku nebo zavařeniny, já tam mám ponk a veškeré nářadí a nástroje (směje se). V této dílničce všechno vzniká.

Kromě hudby máte rád i výtvarné umění...

Ano, dřív jsem se tím bavil, teď už na to nemám čas. Doma mám pověšené své plastické obrazy, na které jsem využil různé materiály jako například papír, sádru, kůži nebo koudel. Z dalších výtvarných technik jsem zkusil olej, suchou jehlu nebo tužku, tou jsem kreslil akty. Kdysi jsem vyrobil masku čerta, na kterou jsem použil opravdové rohy z berana. Zabývám se třeba i potiskem triček technikou airbrush.

Vraťme se ještě k vašemu muzikantskému životu. Hrál jste někdy profesionálně?

Když jsem v mládí pracoval v koželužnách, dostal jsem nabídku hrát s kapelou Marathon Band jako profesionální muzikant v baru. To byla nabídka snů, protože v práci mě to nebavilo. Dal jsem výpověď a začal jsem hned s kapelou zkoušet. Kromě saxofonu jsem hrál i na bonga, kytaru, klávesy nebo taky zpíval. Rok a půl jsme hráli pravidelně v jednom podniku ve Švýcarsku. Byla to velká vila s diskotékou a barem, v patře jsme byli ubytovaní. To prostředí se mi zdálo od začátku zvláštní – vyzývavé ženy, tanečnice, červená světla, pokojíčky... Až pak mi to došlo (směje se). S dalšími kapelami jsem hrál i na festivalu na Ukrajině, v Německu, na svatbě v Polsku nebo v Itálii, ale také na plesech různě po republice. Dokonce si od roku 1986 vedu deník, kam si zapisuju vše kolem svého muzikantského života.

Na jaký hudební zážitek rád vzpomínáte?

Největší zážitek byl festival Ethno World Music v Šešorech na Ukrajině na vyprodaném fotbalovém hřišti, kde vystupovaly kapely z celého světa. Byl jsem i součástí předkapel na koncertech Nazareth a Uriah Heep. Moc se mi líbilo i na jazzovém festivalu ve Vsetíně nebo v Přerově.

Vaše děti po vás zdědily hudební talent, společně koncertujete se svou rodinnou kapelou. Jak vás v tom podporuje manželka?

Jsem moc rád, že po mně děti zdědily lásku k hudbě, a moc si považuju, že se mnou chtějí hrát. Založili jsme kapelu FuO, kde hraju na saxofon, Zuzana zpívá a hraje na basovou kytaru a Tomáš na bicí. Manželka nám fandí a podporuje nás. Když jsme spolu začali před dvaceti lety chodit, hrál jsem asi v deseti kapelách, takže věděla, do čeho jde.

RADEK BEDNAŘÍK

● Narodil se v roce 1972, je známý také pod přezdívkou Fufal.

● Pochází z Otrokovic, žije ve Zlíně.

● Je ženatý, má dceru Zuzanu (17) a syna Tomáše (15).

● Vystudoval Střední průmyslovou školu koželužskou v Otrokovicích.

● Patnáct let pracuje jako technik kontroly jakosti ve firmě Tescoma.

● Rok a půl se živil profesionálně jako hudebník.

● Je především saxofonista, ale hraje na spoustu jiných klasických i exotických nástrojů.

● Zaměřuje se na relaxační hudební akce s meditačním účinkem, kde kombinuje hraní na desítku exotických hudebních nástrojů.

● Působil v kapelách Chains, Úlet, JazzZlín, O 18 měsíců později, Kupé, Staří psi, Marathon Band, Maraca, Fy, Kochtaband, Ef, K&B Jazz, KoMaR, Mamawa, F-dur Jazzband, Avion Big Band, Apoaché a Gaia.

● Se svými dětmi založil kapelu s názvem FuO (Fufal’s Orchestra).

● Oblíbený citát: Když něco děláš, musíš chtít a vědět jak.