Musíme být užiteční, říká šéfka krajské hospodářské komory
Příběh a profesní životopis Ivety Táborské, to je rozhodně zajímavé čtení. Chtěla být knihovnicí, vyzkoušela si i post starostky Vsetína, nyní řídí instituci, která pomáhá více než třem stovkám firem z regionu. A má také svůj sen – vidět Antarktidu. Místo toho se chystá na Havaj.
Autor: Dalibor Glück, archiv Ivety Táborské
Šéfka Krajské hospodářské komory Zlínského kraje nedávno oslavila šedesátku. Aktivní je možná ještě víc, než když řešila denně desítky záležitostí v čele vsetínské radnice.
V rozhovoru vzpomíná na všechny zásadní milníky své profesní kariéry.
„Všichni mě směřovali k tomu, abych se stala učitelkou v mateřské škole. To jsem ale opravdu nechtěla, vybrala jsem si střední knihovnickou školu v Brně, což byla úžasná zkušenost, která mě nakopla do dalšího života. Učili nás skvělí učitelé, profesoři, literární a divadelní kritici, jejichž pohledy na tehdejší tvorbu, řekněme, nešly s proudem. Řada z nich publikovala pod pseudonymem, byli inteligentní, sečtělí a vzdělaní. Díky tomu jsme získali obrovský kulturní a společenský rozhled. Neměla jsem ubytování v internátu školy, takže jsem od patnácti žila v podnájmu, což člověka také jistým způsobem formuje, musela jsem se o sebe umět postarat. V tomto věku jsem dostala velkou důvěru, ale i odpovědnost.
V době kolem sametové revoluce se jména vašich rodičů objevovala mezi lidmi, kteří se aktivně angažovali v Občanském fóru...
Vyrůstala jsem v rodině, která nebyla komunistická, maminka i tatínek pocházeli z rodiny živnostníků. Děda byl krátkou dobu dokonce zavřený, podobný osud měli rodiče z maminčiny strany. Moc jsme o tom doma nemluvili, ale takové věci nelze nevnímat. Pocházím z početné a známé rodiny, tatínek měl čtyři bratry, bydleli jsme společně ve velikém domě, měli jsme silnou rodinnou komunitu, takové prostředí každého samozřejmě ovlivňuje a utváří. Bylo logické, že v roce 1989 byli rodiče aktivní.
A vy?
Já jsem tehdy měla jiné starosti. Po návratu do Vsetína bohužel nebylo volné místo v knihovně, takže jsem začala pracovat v organizaci, která se zabývala volnočasovými aktivitami dětí a mládeže. Sešli jsme se tam parta mladých a nadšených lidí. Měli jsme skvělou ředitelku, která rozuměla našemu entuziasmu a dávala nám prostor. A tak jsme neustále organizovali a vymýšleli akce, které by děti bavily, něco je naučily, aby poznaly něco nového. Bylo to období letních i zimních táborů, pobytů v přírodě. Vymýšleli jsme různé soutěže, založili filmový klub pro děti, pořádali besedy – bavili jsme tím i sebe. Tohle skvělé období trvalo šest let, potom jsem se vrhla na manželství, děti, stavbu rodinného domu. V období listopadových událostí jsem ani příliš aktivní být nemohla. Čekala jsem dítě. Naše dcera se narodila v lednu 1990. Přirozeně jsme v rodině listopadové události hodně prožívali. Později jsem v archivu ODS objevila fotku z listopadové demonstrace na náměstí Svobody, kde je manžel s našim téměř tříletým synem na ramenou.
Nicméně nakonec jste stejně začala být v politice aktivní...
Rodiče působili v OF, hodně jsme to tehdy doma řešili. Po mateřské jsem začala jako OSVČ zpracovávat účetnictví. Dobré řešení k malým dětem. Takto jsem se dostala k práci ve vsetínské kanceláři ODS, kde jsem dělala hospodářku. O politiku a dění ve společnosti jsem se samozřejmě zajímala průběžně už s ohledem na aktivity rodičů, a vstup do ODS tak nějak přirozeně vyplynul. Najednou jsem vnímala, zřejmě i kvůli dětem, že je potřeba se nějak vyhranit. Opravdu jsem se bála, že se vše může vrátit. V roce 1997 jsem pak nastoupila na post asistentky tehdejšího rožnovského poslance Petra Nečase.
Jak na tuto dobu vzpomínáte?
Jako na éru, kdy jsme se toho museli všichni spoustu učit. Bylo mi kolem třiceti, do té doby jsme vyrůstali v komunistickém režimu, najednou bylo všechno kolem nové. Inspirovali jsme se všude možně. Já osobně toto období vnímám jako úžasné i proto, že společnost byla tehdy chápající, lidé se chtěli podílet na věcech veřejných, měli zájem, byli aktivní.
Po boku Petra Nečase jste byla téměř patnáct let. Jste s ním dodnes v kontaktu? Jak vůbec vnímáte jeho konec v aktivní politice?
Na působení v jeho poslanecké kanceláři vzpomínám moc ráda. Byla to konkrétní práce pro konkrétní lidi. V poslanecké kanceláři jsme měli i dvacet schůzek během jednoho dne. Řešila jsem zajímavé případy, komunikovala se starosty, byla jsem blíže k politice. I díky této zkušenosti jsem posléze kandidovala a dostala možnost pracovat na vsetínské radnici. Nejprve v roli místostarostky, poté čtyři roky jako starostka. Petra Nečase si stále velmi vážím. To, co se odehrálo, je smutný příběh, který ukazuje, jak lehce lze člověka zničit. Jak snadno uvěříme, a ani si nevšimneme, že to, co se tu odehrálo jako antikorupční revoluce, je v podstatě systémový základ politické moci za Babišovy éry.
Řídit město, to už bylo nepochybně „jiné kafe“ než sedět v poslanecké kanceláři.
Rozhodně. Na městském úřadě to bylo o tvrdé práci. Bylo to zúročení zkušeností, byly to každodenní starosti, problémy, ovšem i věci příjemné. Nastupovali jsme v době krize a museli dělat řadu nepopulárních kroků. Vnímala jsem, jak se ta doba mění. Jak dvacet let od sametové revoluce z lidí vyprchávají ideály. Jak si řada lidí neumí poradit, jak nemají snahu a jsou demotivovaní. Chodili s nataženou rukou a čekali, co bude. Na druhou stranu to ale bylo období, kdy jsem mohla něco aktivně tvořit. Měnila se tvář města, potkávala jsem se s řadou inspirativních osobností. Dodnes si myslím, že taková spolupráce, jaká byla tehdy mezi členy vedení města již nebude. Uměli jsme spolu komunikovat, hledat nejlepší možná řešení. Politická příslušnost nehrála roli. Šlo nám o město, ne o záři reflektorů. V té době už mi děti odrostly, měla jsem spoustu věcí v sobě vnitřně srovnaných, získala určitou pokoru a dostala tam možnost seberealizace, mohla jsem pomáhat.
Hospodářská komora je ovšem úplně jiný svět než řízení radnice.
Komoru beru jako zajímavé prolnutí mých zkušeností z byznysu, samosprávy a státní správy. Přišla jsem tady v roce 2015, po roce jsem se stala ředitelkou. Byla to velká výzva, ale s ohledem na předchozí angažmá v politice i na radnici jsem měla slušné znalosti a zkušenosti, abych to zvládla a dokázala být prospěšná. Abych nebyla falešně skromná, v letošním roce jsem získala za přínos a rozvoj Hospodářské komory ocenění v podobě Merkurovy medaile na návrh prezidenta HK ČR Vladimíra Dlouhého.
V čem vlastně spočívá gró činnosti hospodářské komory? Někteří lidé bez základních znalostí tuto organizaci vnímají jako „vysavač“ státních peněz.
Je to úplně jinak. Jsme profesní sdružení podnikatelských subjektů od živnostníků až po největší firmy. Takže žádné státní peníze, financují nás naši členové. Jsou u nás na bázi dobrovolnosti. Naše heslo zní „být užitečný“. Jakmile pro firmy a podnikatele přestaneme být užiteční, tak naše služby nebudou chtít. Určitou část peněz jsme schopni vygenerovat z evropských fondů, spolupracujeme také s krajským úřadem. Ty peníze nemáme automaticky, ale vždy jen na základě konkrétních projektů, které musíme vymyslet, připravit a zrealizovat.
Co tedy přesně řešíte? Jaká je agenda krajské hospodářské komory?
V první řadě je to komunikace s firmami. Sbíráme od nich informace, zjišťujeme, jaké mají problémy, co potřebují, co by bylo pro ně užitečné, předáváme informace. Zjednodušeně, na základě zjištěných skutečností vymýšlíme a realizujeme projekty a aktivity, které jsou pro firmy přínosné. V podstatě jsme zaměstnanci všech našich členů a záběr je široký.
Buďte, prosím, trochu konkrétnější? Jak dokáže být hospodářská komora firmám a podnikatelům prospěšná?
Naši práci bych rozdělila na dvě části. Ta první spočívá v připomínkování zákonů, propojení podnikatelského prostředí s legislativou. Od podnikatelů nabereme jejich postřehy, výhrady k chystaným změnám legislativy a postupujme je výše. Prezident České hospodářské komory se aktivně účastní jednání vlády a může tam naše připomínky reflektovat. Komora třeba velmi dobře zafungovala v prvních vlnách covidu ohledně kompenzací firmám a živnostníkům.
Druhá část naší agendy je ta, která se týká přímo Zlínského kraje. Jsme jakousi platformou pro komunikaci a setkávání podnikatelů. Propojujeme firmy a školy, jsme profesionální úřad, děláme na zakázku i část státní agendy, řešíme mýto, ověřujeme původ zboží, máme agendu CzechPointu.
Dlouhodobě prezentujete, že největším tématem hospodářské komory je zaměstnanost.
Ano, to je pravda. Ovšem s tím, že neděláme žádné nábory a podobně. Pracujeme více systematicky. Sbíráme data od firem, děláme predikce trhu práce, zjišťujeme, jaké profese budou více potřeba v budoucnu. Spolupracujeme s kariérními poradci, snažíme se na základě analýz ovlivňovat učební a studijní obory, které se otvírají. Děláme technické jarmarky a jiné akce na podporu technického vzdělávání nebo oborů, kterých se na trhu nedostává.
Protože budoucnost, to je robotizace, digitalizace, automatizace?
Přesně tak. Cílíme na základní i střední školy, máme například akce pro gymnazisty, kde se jim snažíme ukázat, že i absolvent z gymnázia má možnost se uplatit v technickém oboru. Doba všechno mění. Dřív byl soustružník dělník, který prostě pracoval na soustruhu. Dnes a v budoucnu ještě více bude člověk na této profesi sedět u monitoru a řídit stroje. Je důležité ovlivňovat názor samotných žáků a studentů na řadu profesí.
Jsou pro vás důležitější živnostníci, menší firmy nebo ty velké?
Mezi našimi členy máme mix firem a podnikatelů. Musíme být užiteční všem. Větším jsme prospěšní spíše z pohledu ovlivňování a připomínkování zákonů, menším umíme pomoci formou různých workshopů, seminářů s ryze praktickými radami. Hodně nás zajímají středně velké firmy, umíme jim nabídnout třeba vzdělávání zaměstnanců pro členské firmy, ale i jiný typ podpory. Prostor, jak můžeme pomáhat, je hodně velký. Pro řadu našich členů je například pozitivní to, že nemusí sledovat změny zákonů, my jim umožníme přístup do on-line sbírky zákonů, důležité úpravy sledujeme a informujeme je.
Vzpomenete si na nějaký konkrétní příklad, kdy jste firmám výrazně pomohli? Obracejí se na vás společnosti, když se třeba dostanou z jakýchkoliv důvodů do potíží?
Aktuálně mohu zmínit třeba zákon o kurzarbeitu, který firmám výrazně pomohl během covidu. Ohledně podmínek tohoto vládního zákona jsme se angažovali. Pro členy máme bezplatnou on-line právní poradnu. V době první a druhé covidové vlny byla komora pro firmy vekou oporou a rádcem. Jako poslední bych mohla uvést případ, kdy naše členská firma nedostala úhradu za svou subdodávku zboží a požádala nás o pomoc. Tentokrát to nebylo tak složité, stačila dvě jednání se zadavatelem, která celou věc dovedla ke spokojenosti
Máte nějaký projekt, který vy osobně považujete za klíčový a zásadní?
Zmínila bych zvýšení uplatnitelnosti mladých na trhu práce ve Zlínském kraji. Projekt míří na absolventy všech typu vzdělávání od učnů až po vysokoškoláky. Když tento projekt vznikal, nebyla ze strany firem tak velká vůle absolventy zaměstnávat, protože jim chyběla praxe, zkušenost. Projekt umožnil, že firma dostala po přijetí absolventa na tři měsíce příspěvek k jeho mzdě, navíc byl placen mentor, který ho vedl, a který se mu věnoval. Obě strany si po těchto třech měsících řekly, jestli chtějí nadále spolupracovat. Z tohoto projektu jsme hodně podporovali malé firmy a malé živnostníky. Třeba obkladače, který by si jenom tak učně nevzal, protože by ho prostě nebyl schopný zaplatit. Tady tento režim umožnil zjistit, že se oba dva uživí, že mohou být parťáky. Odezvy byly někdy fakt až dojemné, jaké vztahy si mezi sebou absolvent a mentor vybudovali. V tomto projektu bychom velmi rádi pokračovali i v příštích letech.
Přemýšlíte, kam v budoucnu posunout hospodářskou komoru?
Jsem asi idealista, ale líbilo by se mi povinné členství firem v komoře. Ve většině západních zemí to tak je. Hospodářská komora je díky tomu pevným partnerem pro svou politickou reprezentaci. Je opravdu jediným zástupcem podnikatelů a komunikátorem. U nás je to rozděleno do celé řady svazů, ne vždy dokáží mezi sebou názor na věc sjednotit a dobře vykomunikovat.
Máte nějakou vizi, cíl nebo projekt, na který nebyl čas, peníze či ochota ze stran firem nebo státu je realizovat?
Osobně vidím velký potenciál v celoživotním vzdělávání. Ochota se dále vzdělávat je obecně malá, ale doba i trh práce se mění, bude nevyhnutelnou nutností se vzdělávat průběžně celý profesní život. V éře robotizace a digitalizace to prostě bude nezbytné. Máme myšlenku na které pracujeme a to zřízení centra, které má zajistit komplexní celoživotní vzdělání na základě požadavků firem a doby. Nemyslím tím učebny nebo nějaké dílny. Spíše systémově řešenou logistiku, jak nejlépe posoudit schopnosti daného uchazeče, jak zjistit jeho rezervy a ty následně doplnit vzděláním nebo praxí ve firmě. Systém, který by ještě lépe provázal naši hospodářskou komoru, firmy, univerzitu, státní instituce nebo třeba krajský úřad. Systém, který by generoval více schopných a vzdělaných lidí.
Krajská hospodářská komora se v jednom atributu zcela vymyká. Pracují v ní výhradně ženy. Má to nějaký důvod?
Ano, jsme genderově nevyvážení. Prostě se to tak sešlo. Mám tady tým schopných kolegyň. Já bych se mužům vůbec nebránila, ale je fakt, že náplň toho, co děláme, spíše sedí ženám. Nemáme tu úplně klasický model kancelářské práce. Musíme reagovat na potřeby firem velmi rychle, potřebujeme kreativce a obětavce, zdatné komunikátory.
Iveta Táborská
