MLADÝ DĚDA
DĚDA (rozuměj dědek, starouš, dědeček, kmet, dědula, dědouš)
Autor: Adéla Hromadová
To, že si vnučky užívám v relativně mladém věku, má velké výhody.
Padesátník je obvykle stále v dobré fyzické kondici, což mu umožňuje aktivně se zapojit do života vnoučat – máte více času, energie a možnost si je opravdu užít. Starší prarodiče tahají v mnoha ohledech za kratší konec.
Dovolím si připojit pár konkrétních příkladů.
Na odrážedle mi Izi neujede. Na kole (odráží se nohama) už je to trochu horší, když zabere, tak mám co dělat, aby mi neujela. Zatímco před rokem nám kilometr dlouhá procházka trvala hodinu, dneska to zvládneme za deset minut. Někdy i rychleji.
Mám dost sil na to, abych s ní mohl bez problémů klidně půl hodiny v kuse hrát „na letadlo”. Princip hry je jednoduchý. Na dvojpostel naskládáte všechny polštáře a peřiny, co doma najdete. Vnučku pak do takto připravené měkké „přistávací plochy” všemi možnými způsoby hážete. Ona to miluje, vy při tom posilujete. Win-win.
V bazénu, dětském centru a vlastně úplně všude můžu před lidmi (hlavně ženami) zdařile předstírat, že je to moje dcera. Zpravidla sice Izi v prvních minutách pobytu kdekoliv všem prozradí pravdu hlasitým voláním „dědo!”, ale to nevadí. Vysvětlování, že ano, opravdu je to vnučka, je vždycky slibným začátkem konverzace s maminkami jiných dětí.
Při společném pobytu na hřišti mi žádný fyzický handicap nebrání v tom, abych mohl běhat jako mladík, názorně Izabelce předvést střely do šibenice nebo zpracování míče alá Messi. A opět podobně jako v případě kola nebo odrážedla platí, že vnučka nemá šanci utéct. Hlídat ji s chodítkem, to by byla mission impossible. Občas dokáže být vážně rychlá.
Když začne dítě trucovat a rozhodne se, že prostě dál po svých nejde, není pro dědu – padesátníka žádná potíž sedmnáct kilo vážící dítě bafnout „do živých”, hodit si vnučku na krk a pokračovat dál. To platí také v případě, že v obchodě vnučka trvá na nákupu „pokaždéúplnéhonesmyslu” a odmítá prostor opustit. Já vím, sedmnáct kilo zase není tolik, ale holt v pětašedesáti vynést a zpacifikovat malou zuřící saň už to taková sranda nebude.
Mladší dědečkové obvykle lépe rozumí novým technologiím. Tudíž v pohodě zvládám s Izi na mobilu aplikaci, ve které malé děti krmí zvířata, sprchují je, házejí jim balónky. Věřím, že jednou budu cool děda, který si s Izi zahraje videohru. Třeba Mafii.
V padesáti máte pořád docela slušné reflexy. Takže vnučku stihnete chytit, pokud padá z křesla nebo gauče, zareagujete včas, pokud se k ní blíží podezřele vypadající pobíhající pes, třes ruky vám zatím nebrání v tom, abyste společně postavili z kostek obrovský komín.
Být dědečkem v padesáti letech je prostě skvělá věc. Každý den děkuju tomu nahoře, že nám do rodiny Izabelku nadělil.
