Martin Sekanina. Truhlář, který fotil papeže i Obamu

V parku se honí listy. Barevný Zlín. Zajímá mě, jak to bylo s tím Boltem. „Když jsem na Mistrovství světa v roce 2009 v Berlíně dodělával fotky českých sportovců, všichni fotografové se najednou nahrnuli do cílové rovinky. On běží ten Bolt! Předevčírem zaběhl světový rekord na 100 metrů. Já nevěděl, o koho jde, fakt ne. Podíval jsem se do cíle, tam bylo narváno. Tak jsem zůstal v půlce oválu a tam ve finále Bolt doběhl. Zaběhl světový rekord na 200 metrů a zastavil se přímo přede mnou, aby se vydýchal a zamával fotografům gestem, jak to umí jedině on. Takže nakonec jsem měl lepší fotku než všichni ostatní,“ nadšeně popisuje Sekanina.

Před očima mu běží starý film. Bylo 21. srpna a z médií vyskakovaly připomínky zpráv o surovosti vojsk Varšavské smlouvy. V ten samý den, v den svých třiadvacátých narozenin, přebíral jamajský běžec na berlínském stadionu zlatou medaili. „Pětasedmdesát tisíc lidí spustilo Happy Birthday to You a já měl ten den taky narozeniny. Takže jsem si to užil stejně jako Bolt,“ baví se Martin Sekanina.

Ve zkratce samouk, který se díky své posedlosti sportem dostal až k reportážní fotce, jež ho zavedla do míst, kam se běžný smrtelník nedostane. Ale především taky obrovský srdcař.

Za posledních patnáct let si stihl vytvořit portfolio, které by stálo za to projít komplet. Ale na to by nám nestačilo ani celé vydání. Tak jen namátkou: zachytil Petru Kvitovou ještě s rovnátky, která se ptala, jestli opravdu bude v novinách, když o pár měsíců později přebírala svou první wimbledonskou trofej. Tenisové ikony Tomáše Berdycha a Rafaela Nadala, ke kterým se ještě dostaneme.

Ale také hvězdy českého fotbalu, když v roce 2008 rozjížděl svou kariéru v Blesku. „Nastoupil jsem a za devět dní letěl s hokejovou reprezentací do Severního Irska. Když jsem přišel na svůj první fotbalový represraz a v šatně seděli Rosický, Koller, Čech, Jankulovski, Grygera, říkal jsem si: Tý jo, tady jsou legendy, co já tady dělám?“

Do redakce tehdy poslal tři fotky – na stadionu nefungovala wi-fi, na počítač mu pršelo a ještě na Ruzyni vystupoval z letadla durch mokrý. S myšlenkou, že po devíti dnech v Praze pravděpodobně končí. „Editor mi pak říkal: Nebylo z čeho vybírat, ale ta jedna fotka byla dobrá,“ směje se Martin. Přiznává, že pod některé ze svých prvotin by se už nepodepsal. „Dnes bych ty fotky smazal, byly strašné,“ komentuje v prosklené kavárně v parku.

Máme na sebe hodinu. Tento týden klepe odpolední, za pár hodin mu v Egoé začíná šichta. „Adrenalin mi nechybí. Občas se zasměju, když vidím, jak kolegové půl dne mrznou před soudem nebo u vězení. To jim napíšu, že mi právě končí směna,“ říká spokojeně Martin.

Jsou to čtyři roky, co vyměnil Prahu za region, kde ve svých dvaceti začínal. Vrátil se ke své původní profesi truhláře a letos poprvé si užil mistrovství světa doma u televize. „Pokud bych dostal v roce 2020 lepší nabídku, možná bych zůstal,“ připouští. „Ale takhle jsem spokojený. Fotím pro zahraniční zpravodajské agentury, práci mám dva kilometry od domu a s rodinou můžu být každý den.“

S objektivem se zatím loučit nechce. Fotí portréty, svatby, folklor i budoár. Kromě architektury a gastronomie prakticky cokoliv, dominantou ale stále zůstává sport.

Momentek, které nacvakal za dvanáct let pro Blesk, byly statisíce. Pyšný je třeba na tu, která vznikla v hokejové bráně. „To byla věc, kterou jsem strašně moc chtěl. První tři zápasy jsem o foťák málem přišel, při tom čtvrtém ale vyšla fotka, která se povede jednou za deset sezon. A za to jsem rád.“

Na otázku, co všechno je ochotný udělat pro dobrý záběr, přichází jasná odpověď. „Asi všechno. Jakmile fotograf nemá chuť mít jinou nebo lepší fotku než ostatní, nemá kreativitu,“ tvrdí Martin.

Jemu evidentně nechybí. Jak jinak si dokážete zdůvodnit fakt, že postaví digitál do jedné z překážek při Velké pardubické a přitom sleduje, jak kůň došlápne kopytem asi deset centimetrů vedle?

Tohle prý ale udělal jen jednou. A byl to jeden z nejlepších dostihů, které má ve své kariéře za sebou. Nutno dodat, že riziko bylo obrovské. Přístroj za dvě stě tisíc vám totiž v tomto případě nikdo nepojistí.

Vybaví si spoustu záběrů, které jsou náročné na přípravu, ale ve výsledku nijak kouzelné nebyly. Například státní návštěvu Baracka Obamy v Praze, kdy měl místo klasického „rukotřasu“ zachytit obě hlavy státu, tedy včetně Václava Klause, za stolem. „Hodinu jsme čekali, protože Barack Obama řešil zrovna nějaký průšvih ve světě. Najednou jsme ho viděli přicházet přes tři pokoje Pražského hradu a v momentě, kdy položil nohu do místnosti, nás americká ochranka nekompromisně vyhodila,“ vzpomíná fotograf.

To je prý další z důvodů, proč nejraději fotí sport. „V politice ty emoce nenajdete. Ale když na stadionu křičí desítky tisíc lidí, tak vás to neuvěřitelně nabudí.“

K plejádě hvězd, které se mu podařilo zachytit, se dostáváme postupně. Patří mezi ně srbský tenista Novak Djokovič nebo dnes nejslavnější obránce Realu David Alaba. Taky ruský prezident Dmitrij Medvěděv, zpěvák Karel Gott a herec Jiří Bartoška, který se teď k tématu skvěle hodí.

Cestujeme v čase a z Martina se stává druhý Mirek Donutil. Hází jednu bombu za druhou a hodně se nasmějeme. Krátkodobé krádeži hliníkových schůdků, které do papamobilu sbalila jednomu z kolegů ochranka papeže Benedikta XVI. Anebo tomu, jak Martin jednu červencovou sobotu narychlo sháněl u míchačky letenku na Wimbledon, protože Tomáš Berdych se poprvé dostal do finále.

„A když tehdy vyhrál Rafael Nadal, stál před námi s trofejí a ochotně pózoval. Světová špička. A já z toho byl v šoku, že to není žádná mačkanice a ostré lokty jako tady v Česku.“

I na to přijde řeč – jaký je rozdíl mezi prací fotografa u nás a v zahraničí. Podle Martina obrovský. „Uvedu na příkladu. Přijedete do Příbrami na fotbal, počkáte si, až v 70. minutě padne gól, hráči se budou radovat, pošlete fotky a máte hotovo. Ale na Bayernu mi agentura řekla: do dvacáté minuty musíš poslat pět fotek, tři musí být na šířku, dvě na výšku. Musíš mít každou radost i klíčový faul. A najednou se mnohem víc soustředíte, protože neexistuje, že nezaostříte. Vaše chyba, musíte si to pohlídat.“

Po každém takovém výkonu naštěstí přichází satisfakce. Když pak vidíte svou fotku v německém deníku na titulce, víte, že ji vidí deset milionů lidí, ne sto tisíc čtenářů v Česku – což je obrovská osobní motivace.

Mohli bychom srovnávat dál, kdyby Martin nevzpomněl jeden průšvih. Vysněná fotka. Ta jeho měla vzniknout na Mistrovství světa v hokeji v roce 2010 v Kolíně nad Rýnem, což byl nejdřív pro Čechy totální propadák. Do té doby, než Jarda Jágr nakopl týmový duch, který přivedl českou reprezentaci až do finále, ve kterém jsme následně pokořili Rusy 1:0.

„A když se hráči začali radovat, mně se pokazila karta. Utíkal jsem po schodech k trestné lavici a karta psala error, error. Každý den nevyhraje český tým mistrovství světa, každý den to člověk nefotí a já mám error na kartě? Honem jsem našel druhou kartu a začal fotit na ni. Prvních pět minut radosti na ledě, kdy skákali hráči na brankáře, jsem ale neměl. Takže jsem to pokazil. Kolega si pro změnu rozbil notebook, takže to bylo takové slavné finále,“ uzavírá Martin historkou, kterou jsme chtěli původně začít. Jenže proč toho nevyužít k tomu, aby si připomněl, jak slavil se zlatými mistry světa v jednom letadle. Držel Stanley Cup a splnil si všechny své sny. Tedy až na jeden. „Jednou bych chtěl fotit Bílý dům,“ zmíní nečekaně. „Státní návštěvu v Oválné pracovně, to je nejsledovanější politická událost. V zásadě to problém není, jen to stojí nehorázné peníze.“

MARTIN SEKANINA

• Narodil se 21. srpna 1985, pochází z Hluku.
• Vyučený truhlář pro výrobu nábytku, SOŠ a SOU Mojmír Uherské Hradiště.
• Začínal na honorář pro deníky Sport a Blesk, založil fotobanku pro média.
• V letech 2008–2020 pracoval jako fotoreportér pražské redakce deníku Blesk.
• Tři roky byl externista rakouské agentury GEPA-Pictures, stálý spolupracovník švédské agentury Bildbyran.
• Nyní pracuje jako zaměstnanec bílovického výrobce městského mobiliáře Egoé.
• Aktivní hráč HC Hluk.

S manželkou Veronikou a dcerou Vanesou (6) žije v Bílovicích.