Manželé Mědílkovi učí Zlín tančit už téměř 30 let

O historii školy, tanečních lekcích, soutěžích, plesové sezóně i společenské etiketě jsem si povídala s manžely Alešem a Danou Mědílkovými.

Vaše taneční škola je historicky nejstarší ve Zlíně. Kam sahají její kořeny?

Aleš Mědílek: Založil ji můj otec Augustin v roce 1948. Potom se seznámil na tanečním kurzu s maminkou Annamarií a po jejich sňatku v roce 1954 vedli taneční školu společně. Nejdříve využívali sál na Podvesné, který si z dětství pamatuju. Později začali vyučovat na hotelu Moskva ve Zlíně a na Společenském domě v Otrokovicích. Během let se rozšířili i do dalších měst v okolí – Slavičína, Valašských Klobouk, Hodonína, Strážnice, Uherského Brodu, Holešova i Bystřice pod Hostýnem. Pořádali taneční kurzy a společenskou výchovu pro středoškoláky, kteří tehdy chodili povinně.

Předpokládám, že jste byl k tanci veden už od malička.

Aleš Mědílek: Rodiče mě často brávali s sebou, jako chlapec jsem se neustále pohyboval mezi tanečníky. Otec si přál, abych měl svou profesi a tanec až na druhém místě. Vystudoval jsem nejprve hotelovou školu a pak jsem šel na taneční konzervatoř. Pracoval jsem jako barman na hotelu Moskva, po vojně na Družbě a souběžně jsem i tancoval. Obojí se však časem nedalo zvládnout a nakonec jsem se rozhodl zůstat s rodiči v taneční škole.

Jak došlo k vašemu seznámení?

Dana Mědílková: Já pocházím ze Slovenska a v tehdejším Gottwaldově jsem studovala chemicko-technologickou fakultu na VUT. S Alešem jsme se potkali na hotelu Moskva, kde tehdy pracoval. Když mi řekl, že rodiče mají taneční školu, velmi mě to zaujalo, protože už doma v Partizánském jsem od malička tancovala, zajímal mě společenský tanec, folklór i street dance.

Aleš Mědílek: Dana pak začala chodit do tanečního kroužku a do mažoretek. Potkávali jsme se v tanečním klubu, až jsme se nakonec dali dohromady. Po smrti otce v roce 1988 jsem přešel naplno na výuku s maminkou.

Dana Mědílková: Nejprve jsem pracovala ve výzkumném ústavu ve Svitu, ve volném čase jsem tancovala a zároveň jsem vedla dětské pohybové kurzy. Brali jsme se v roce 1992 a o rok později se narodil náš syn Aleš. To už mi Alešova maminka pomalu činnost předávala, po mateřské už jsem se k původní profesi nevrátila a zůstala tady.

Aleš Mědílek: Když v roce 1996 maminka zemřela, převzali jsme taneční školu s Danou společně.

Co znamenají písmena A v názvu taneční školy?

Dana Mědílková: Název A & A Mědílkovi vznikl v devadesátých letech na památku rodičů Augustina a Annamarie. Naše jména pak figurují v názvu Klub společenských tanců Aleše a Dany Mědílkových Zlín, což je samostatný zapsaný spolek.

Jak vypadala činnost taneční školy v historii?

Dana Mědílková: Když Alešova maminka založila v roce 1960 Klub společenských tanců, začali intenzivně tančit i studenti po tanečních kurzech, týkalo se to jen středoškoláků a učebních oborů. Kurzy pro dospělé přibyly až později.

Aleš Mědílek: Taneční kroužek se věnoval volnočasové zájmové umělecké činnosti, na plesech a jiných akcích se předvádělo hromadné předtančení. Ale zahrnoval i párové tancování. Ve velkém sále na Družbě se pořádaly taneční soutěže, kterých se účastnili i tanečníci ze zahraničí. Také zde bývaly prodloužené tanečních kurzů i krásné závěrečné plesy. Součástí kurzů dříve i dnes je výuka společenské etikety. Může být spojená s ukázkou stolování, a díky využití své původní profese k tomu patří třeba i ukázky flambování či barmanské dovednosti, kterými dnes přispívá i syn Aleš.

Mohli jste se tehdy účastnit i zahraničních soutěží?

Aleš Mědílek: Na počátku osmdesátých let se začaly rozvíjet mažoretkové skupiny, které vystupovaly společně s dechovým orchestrem. Jezdívalo se na festivaly nejen v tuzemsku, ale i do ciziny. Vždycky s námi jel zástupce z okresu nebo z ministerstva kultury, který nás měl pod kontrolou.

Dana Mědílková: Cestování bylo hodně, navštívili jsme třeba Švédsko, Francii, Holandsko, Belgii, Dánsko, Itálii nebo Sardinii. Bylo to období socialismu, takže jsme byli šťastní, že můžeme někam vyjet. Zažili jsme si tehdy spoustu legrace, ale i nervů na celnicích.

Aleš Mědílek: Na evropských festivalech se vystupovalo v průvodech, šlo o prostorové ztvárnění dechových kapel společně s mažoretkami. Členové Klubu společenských tanců se stali rovněž nezbytnou součástí spolupráce s dechovým orchestrem a kombinace tanečních vystoupení mažoretek a společenského tance byla velmi oblíbenou a atraktivní, třeba směs z muzikálu Hello Dolly, Frank Sinatra, Do pochodu a k tanci a jiné. Pro místní pořadatele jsme představovali zajímavé spojení Velkého dechového orchestru s taneční složkou a pozvánky na zájezdy se násobily.

Vaše mažoretková skupina patří k prvním v republice.

Dana Mědílková: Ano, dnes už ke mně chodí děti mých děvčat, které jsem odchovala. Můžeme se pochlubit dobrým výsledkem práce. Mažoretky nasbíraly spoustu titulů v celé republice, pyšníme se tituly vicemistrů Evropy v různých věkových kategoriích, dokonce máme i titul mistra Evropy.

Úspěchy slavíte i na soutěžích plesových formací.

Dana Mědílková: S kroužkem společenského tance jezdíme každoročně na mistrovství republiky v soutěži plesových formací, kde tančí obvykle osm párů. Držíme si vysokou laťku, vždycky se dostaneme do finále. Jako jedni z mála míváme dvě choreografie.

Aleš Mědílek: Naši odchovanci byli i mistři Moravy. Ale velkou hodnotu má i umístění na druhém nebo třetím místě, protože pro naše tanečníky je to zájmově amatérská činnost při studiu nebo zaměstnání.

Kromě soutěží se často objevujete na plesech nebo jiných společenských akcích.

Dana Mědílková: V plesové sezóně vystupujeme skoro každý víkend s choreografií standardních nebo latinsko-amerických tanců. Formace ve větší skupině tanečníků jsou žádané. Jsme jedni z mála, kteří je tančí. V průběhu roku si nás občas někdo pozve i na soukromou akci nebo firemní večírek. To nás moc baví, protože můžeme vybočit ze stereotypu, fantazírovat a vymýšlet něco nového a kreativního. To je příjemný bonus.

„Šaty a boty na podpatku jsou pro mě montérky.“ Dana Mědílková

Jaké druhy kurzů nabízíte?

Aleš Mědílek: Věkové rozpětí v našich kurzech je od čtyřletých dětí až po osmdesátileté seniorky. Pro nejmenší až po teenagery máme několik druhů dětských tanečních a pohybových aktivit.

Dana Mědílková: Moc ráda vedu kurz salsa a latina pro ženy, který jsem otevřela skoro před dvaceti lety speciálně pro dámy, jejichž partneři s nimi odmítli chodit do tanečních kurzů. Dodnes sem chodí ženy, které tehdy začínaly. Lekce si klientky vždycky užívají, odreagují se a vypustí všechny svoje starosti a pracovní povinnosti.

Aleš Mědílek: Velmi populární jsou kurzy tance pro dospělé. Některé party chodí pravidelně. V posledních letech se často objevuje také poptávka taneční přípravy pro svatebčany, kteří si chtějí něco natrénovat na svatbu. V polovině září začínají vždy taneční kurzy pro středoškoláky. Studenti jsou namíchaní z různých škol. Optimální stav je kolem pětatřiceti párů a ideální je, když se hlásí už v párech. V některých školách převažují děvčata, v jiných zase páni kluci, my se je snažíme doladit do počtu.

Jak probíhá běžná výuka na tanečních kurzech?

Dana Mědílková: Začínáme jednoduchým krokem, dvojice zkusí první taneční držení. Pár se musí naučit společným způsobem hýbat a sladit se. Kluci by si měli zvyknout partnerku vést, ale někdy je to obráceně (směje se). Následují základní tance – waltz, valčík, polka, pokračujeme oblíbenou latinou jako cha-cha a jive. Během pokračovacího kurzu se přidává samba, rumba, salsa i bachata.

Aleš Mědílek: Na odlehčení a zpestření se tančí třeba country. To je veselejší a studenti se můžou vyblbnout. Každá krajová oblast, kde vyučujeme, s sebou nese rozdíly a je potřeba se tomu přizpůsobovat. Například ve Strážnici převažuje folklór a tady je oblíbená polka nebo valčík.

Jak se chová současná mladá generace v tanečních?

Dana Mědílková: Někdy se v kurzu objeví rebelové, kteří naruší celý průběh. Aleš musí být na studenty hodně přísný. Trochu pokory a respektu by mladým lidem neuškodilo. Vždy se objeví nějaké výstřelky, ale celkově jsou žáci slušní a v pohodě.

Aleš Mědílek: Je potřeba vymezit mantinely, aby žáci věděli, co si můžou a nemůžou dovolit. Ale nakonec si dají říct. Kolikrát pak ti sígři přijdou poděkovat a pochválí, že byl kurz dobrý.

Dana Mědílková: Teď se objevuje jiný nešvar, holky si zvykly chodit do tanečních v teniskách. Může se stát, že si jednou zapomenou vzít taneční boty ke společenským šatům, ale nemělo by se to opakovat.

Aleš Mědílek: Co se týče chlapců, snažíme se, aby si automaticky zvykli nosit oblek s kravatou nebo motýlkem, který také rádi zapomínají. Učíme je, že je to nedílná součást společenských akcí. Není nutný černý oblek, může být modrý, šedý nebo světlý. Vždy to musí nést známku společenské úrovně. Kurz má svůj řád a studenti se s ním musí sžít.

Prozradíte nějaké kuriózní situace?

Aleš Mědílek: Někdy se stane, že se mladík rozběhne, uklouzne a žádá dívku o tanec u jejích nohou v pozici klečmo. Občas se zakopnutí nebo pády na parketu stávají. Řešili jsme třeba vyvrtlý kotník, přišlápnutý palec nebo zatržený nehet, naštěstí nic vážného.

Dana Mědílková: Děvčata mají obavy z vysokých podpatků, nejsou zvyklé na nich chodit, natož tančit. A když mají na sobě dlouhé šaty, jsou nervózní, že si je přišlápnou.

Můžete s čistým svědomím říct, že po skončení tanečních kurzů studenti opravdu umí tančit?

Dana Mědílková: Troufám si říct, že ano.

Aleš Mědílek: Každý samozřejmě dle svých možností. Některý oblíbenější tanec jim jde lépe, jiný zase hůře. Ale v každém tanci nějaký krok zvládnou. Pak už je na nich, jak tancování dál využijí. Mají možnost jít také do pokračovacího kurzu nebo do tanečního klubu.

S tancem jde ruku v ruce muzika. Jak se měnil v průběhu let hudební repertoár?

Aleš Mědílek: Z historie si pamatuju, že na začátku kurzu býval klavírní doprovod a později hrávala celá kapela. Postupem let se to začalo kombinovat s reprodukovanou hudbou.

Dana Mědílková: Dřív měl klavírista nebo kapela dané noty a každý kurz byl hudebně monotónní. Dnes vycházíme z klasické taneční muziky, aby v tom klienti slyšeli rytmus. Neustále doplňujeme nové trendy, nemůžeme zůstat u konzervativních skladeb. Jakmile začne hrát něco moderního a známého, mladým lidem najednou zajiskří oči a jsou nadšení, že si na to můžou zatančit. Musíme držet krok i s muzikou.

Aleš Mědílek: Valčík není jen Strauss, ale třeba i skladby Aerosmith nebo Chinaski, je spousta moderních skladeb ve tříčtvrtečním rytmu. Tančit ploužák se dá kdykoliv.

Dana Mědílková: Na plesech se teď hraje hodně taneční muziky, pokud mají lidi taneční základ, dokážou si zatancovat v podstatě na všechno.

„Musíme být opatrní na nohy, je to náš pracovní nástroj.“ Aleš Mědílek

Vaše působnost je rozsáhlá a pestrá, jak zvládáte pracovní nasazení?

Dana Mědílková: Od září do června je hlavní sezóna, v létě ještě pořádáme oblíbené taneční soustředění. Jedeme od pondělí do neděle, občas bychom potřebovali naklonovat (směje se). Naštěstí u nás funguje pět šikovných lektorek, které jsou samostatné a uleví mi v práci, takže nemusím řešit všechno ve všech kurzech.

Aleš Mědílek: Je to náročné, jsme v zápřahu každý den. Takových profesionálů, kteří tuto práci dělají jako hlavní zaměstnání, moc v republice není. Působíme nejen ve Zlíně, ale jezdíme vyučovat tanec i do několika měst po celém kraji. Kromě toho jsme porotci v rámci Svazu učitelů tance a hodnotíme tanečníky na soutěžích.

Dana Mědílková: Porotování není jen o tom, že odpískáme soutěž, ale často je to pro nás kostýmová, hudební nebo choreografická inspirace.

Jaké jsou zpětné reakce od vašich klientů?

Dana Mědílková: Máme radost, že se k nám lidé stále vrací a party našich několikaletých dospěláků chodí pravidelně tančit pro radost. Děti a studenti, kteří u nás začínali v osmi nebo sedmnácti letech a dnes je jim kolem třiceti, chodí taky pravidelně tancovat do klubu, vystupují v rámci plesové sezóny, soutěží v plesových tanečních formacích a pravidelně se vzdělávají na tanečních soustředěních. Jejich soudržnost a sounáležitost dodneška trvá, jsou to zkrátka srdcaři.

Aleš Mědílek: Jsme moc rádi, když mladí projeví spokojenost a na konci kurzů nám poděkují. Je to pěkný pocit, zahřeje to u srdce.

Dana Mědílková: Milé jsou také reakce od malých dětí, například na vánoční besídce mi holčička předala obrázek, na kterém jsem byla nakreslená. Bylo to strašně upřímné a dojemné. Nebo když na závěrečném plese studentských tanečních nastoupily mladé páry v půvabu a eleganci na parket, měla jsem slzy v očích. Vždy se mi vybaví první krůčky, setkaní s novými žáky a proměna mladých dívek a pánů v plné parádě. Pro nás s Alešem je to velká odměna.

Pociťujete v kurzech vliv populární soutěže StarDance?

Dana Mědílková: Pokud zrovna běží v televizi, tak se o tom lidi na kurzech baví, ale jinak to na počet zájemců o taneční výuku velký vliv nemá.

Aleš Mědílek: Někteří dospělí mají dojem, že se během kurzu naučí tancovat jako ve StarDance, což tak není. Nedá se to srovnávat, ve StarDance trénují intenzivně několik měsíců dopředu a pilují každý tanec zvlášť. Oni nejdou z nuly na sto, ale na dvě stě procent. Je to šílený zápřah. Na pohled ale báječná show.

Jak vidíte budoucnost taneční školy, bude váš syn pokračovatelem?

Aleš Mědílek: Soumrak bohů (směje se).

Dana Mědílková: Syn Aleš šel v našich šlépějích, od malička s námi chodil na naše akce, vyzkoušel všechny typy tance. Ale nakonec se vydal na obor hotelnictví a gastronomie, má rozjetou firmu a daří se mu. Tancovat momentálně nestíhá. Čas ukáže.

Aleš Mědílek: Uvidíme, jak to bude dál, je to ještě daleko. Nadále si chceme udržovat naši laťku, zvyšovat úroveň našich služeb a jít s dobou, aby byli lidi spokojení a rádi se k nám vraceli.

Taneční škola A & A Mědílkovi

• Založena v roce 1948 Augustinem Mědílkem.
• Od roku 1996 ji vedou manželé Aleš a Dana Mědílkovi.
• Nabízí kurzy tance a společenské výchovy pro studenty, kurzy tance pro dospělé, salsu a latina pro ženy, dětské taneční a pohybové aktivity (Kouzelná školka, tancovánky, mažoretky).
• Jejich odchovanci z řad mažoretek a tanečníků plesových formací sbírají úspěchy na tuzemských i zahraničních soutěžích.
• Sídlí v Domě kultury na Gahurově ulici ve Zlíně, působí také v Uherském Brodě, Luhačovicích, Slavičíně, Holešově a Strážnici.
• Motto: „S láskou k tanci.“
• Více na www.medilkovi.cz.