Mandolína, pánve a upřímnost: Lucie Redlová a Petr Samsonek v talk-show bez servítek

Petře, viděl jste vůbec někdy Lucku hrát? Byl jste na jejím koncertě? Zaznamenal jste, že vůbec nějaká Lucie Redlová existuje?

Znám ji už docela dlouho. Poslouchám kapelu AG FLEG a lidi kolem všechny víceméně znám, takže mi Lucie neutekla. Párkrát jsem si na YouTube pouštěl nějaké písně a moc se mi to líbí.

Lucko, kolikrát jsi byla na obědě, na večeři v Restauraci U Vychopňů?

Pravdu? Nulakrát. Doufám, že dnes pozveš na večeři. My Valmezáci totiž na Vsetín moc nejezdíme. Tak bych to napravila.

To pak vymyslíme. Pokud to říkám dobře, hraješ, koncertuješ a zpíváš nějakých dvacet let. Zkus nám popsat, jak se to vůbec stalo.

Kolik máme času? Ono to bude spíš pětadvacet let, protože kapela Docuku, ve které jsem začínala, oficiálně slaví 25 let od prvního koncertu. Ale moje úplně první kapela byla na střední, kde jsme se naučili deset písniček na maturitní ples a závěrečný večírek.

Chodila jsem do hudebky, vždycky jsem chtěla hrát na klavír, ale nikdy mi ten klavír nekoupili. Chodila jsem na akordeon, moc mě to nebavilo, ale zpětně jsem ráda, že mám takovou průpravu, že se domluvím s každým muzikantem.

Ve čtrnácti jsem začala mlátit do kytary na jedné partii u Strážnice, kde hráli od Buty až po Flerety. Tam jsem tomu úplně propadla a umínila si, že za rok, až zase přijedeme, budu hrát s nimi. A od té doby mi to vydrželo! Doteď miluju hraní u táboráků.

První sólový koncert byl v M-Klubu před Glenem Hansardem, protože tam jezdil a já jsem v M-Klubu pracovala a nějak jsem se z trhání lístků v šatně probojovala až na pódium. Pak přišlo Docuku a dál už to znáš.

Úplně stačí, paráda. Podobnou otázku mám i na Petra. Jak se stane, že se člověk dostane do kuchyně? Měl jste to v plánu už na základní škole, ve školce, nebo se to stalo nějakým nedopatřením?

Nedopatřením, doufám, ne. Jako dítě jsem chodil do skautu a tam jsem byl nucen se postarat sám o sebe. Tam začaly moje první krůčky k vaření. Pak si pamatuju, že jsem jednou seděl doma v kuchyni, když můj otec vařil a ze mě vypadlo: Já budu kuchař. Taťka se na mě podíval, jestli to myslím vážně. Že je to práce o víkendech, po večerech. Já sice vůbec nevěděl, o čem mluvím, ale tak nějak jsem měl pocit, že mi to nevadí. Tam to asi začalo. Až do osmičky jsem nepotkal nic jiného, co by mě trefilo a vaření jsem si fakt oblíbil.

A jaký byl ten vývoj, než jste se poprvé stal šéfkuchařem?

Díky tomu, že jsem měl nějakou praxi z Německa a z Prahy, jsem si fakt mohl čichnout k tomu, co to řemeslo znamená.Že to není jenom vzít nějaký pytlík, rozmíchat ho ve vodě a hrát si s tím na kuchaře. Díky těmtozkušenostem jsem se naučil vařit a dostal jsem tu příležitost, tak jsem ji chytil a od té doby už se vezu.

Když jsme dělali rozhovor před pěti lety, zaujala mě tam jedna věc. Když jste poprvé přišel do restaurace U Vychopňů, byly na recepci tatranky a vy jste málem padl.

Jo, ty mám vyfocené v hlavě dodnes. Šel jsem tam tehdy s mým nynějším parťákem Dušanem Machalou, který tehdy říkal, že má možnost tam jít dělat provozáka. A první, čeho jsem si všiml, byly ty pověstné tatranky ve vitríně. Říkám, ty vole, dobrý motorest. Takže tak to nějak začalo a už jsem tam osmým rokem. Ale tatranky už tam nemáme.

Pro spoustu mých kamarádů z Prahy je to v podstatě Asie. Necítil jste to jako nějakou degradaci, že máte vařit na kraji Vsetína? Jaká výzva to pro vás byla?

To jsem sám netušil, když jsem se vracel zpátky na Vsetín. Myslel jsem si, že to bude dobré, ale trošku jsem to kousal. Protože když víte, co vám to řemeslo všechno nabízí a potom se s tím nepotkáte, tak vás to časem frustruje. Někdy to bylo těžké.

Kdy se to zlomilo? Teď už evidentně frustrovaný nejste.

Zlomilo se to tím, že jsem pak odešel na chvíli ze Vsetína a časem z toho tak nějak vyrostl.

Každý má představu, co takový šéfkuchař dělá, ale myslím si, že ta představa úplně neodpovídá realitě. Zkuste nám popsat váš úplně obyčejný pracovní den.

Ono to na první dobrou může vypadat, že šéfkuchař nedělá nic. Ale vy vlastně máte za úkol vymyslet, co budete vařit, takže nějaký koncept jídelního lístku, potom musíte zajistit celý provoz, co se týče rozepsání směn, sehnat zboží vždycky včas - je toho hodně.

Luci, kdybys měla popsat několika slovy, kde se cítíš dobře? V jakých písničkách se cítíš dobře?

Já se cítím dobře v přírodě, jsem turistka. Ráda chodím po hrách, po kopcích. Mám psa, takže venku, to je moje. Co se týče písniček, poslouchám různou hudbu. Pustím si Beatles, Pink Floyd, Petera Gabriela, tady ráda jezdím na Banát, kde jsem byla už podvanácté a hrála asi pro tisícovku lidí. Ale volal mi teď Karel Prokeš, to je takový náš kulturní atašé z Valmezu, který mě hodně ovlivnil, že je nějaká anketa a má tam vyplnit folkový objev za minulý rok. A já jsem říkala, ty Karle, já nevím, já to nesleduju, když si něco pustím, tak se mi to moc nelíbí. Děcka zpívají s takovou divnou dikcí, nevyslovují, mě to prostě leze na nervy. Já jsem prostě zamrzla někde v 60. až 80. letech.

Kolik máš třeba za rok koncertů? Počítalas to?

Vloni to bylo nějaké slabší, nevím proč, něco přes čtyřicet. Ale průměr je spíš kolem padesáti.

Já vám teď, Petře, přečtu pár hlášek a vy mi řeknete, jestli víte, kdo je jejich autorem. Tohle není kuchyně, to je chemická laboratoř po výbuchu. Vy tomu říkáte vývar, to je teplá voda, co šla kolem kostí. V tomhle jídle by se ztratila i GPS. Čí jsou to hlášky? A jak se vám s ním pracovalo?

Myslím, že je to Pohlreich. A jaké to bylo? Pro kluka z Moravy, který má otevřené srdce na dlani, to bylo drsné, protože v Praze mají všichni ostré lokty a vyhrává silnější a rychlejší. Tak jsem se chvilku musel otrkat, ze začátku jsem se dokonce panu Pohlreichovi vyhýbal. Zahýbal pohledem, byl fakt přísný.

Ale dneska to vlastně ocením. Když viděl, že chcete, tak jste byli kamarádi a všechno fungovalo. Skutečně řemeslo ovládá a umí ho velmi dobře. Tehdy uměl skvěle vařit, dnes, si myslím, že umí perfektně chodit v gastrobyznysu. Dostal jsem od něj základy, na kterých vlastně furt stavím.

A je to v reálu opravdu tak, jako to vypadá v televizních pořadech?

Jo, je sprostý a lítají pánvičky a všechno možné.

Co by vám pochválil, nebo co by vám vytkl?

Těžko říct, ale on by si určitě něco našel.

Lucko, u Petra jsme teď probrali jednu konkrétní osobu, a to samé bych chtěl udělat s tebou. Samozřejmě ta osoba, o které bych chtěl mluvit, nemůže být nikdo jiný než tvůj otec. Jaké to vůbec je mít tatínka, kterého zná celá republika?

Naši se rozvedli, když mi byly necelé dva. Taťka se odstěhoval do Zlína a to moje malé dětství jsem se vůbec nevídali. Ani víkendově nefungoval. Maminka měla nového manžela a on zkrátka vyklidil pole. Ale potom si vzal druhou hrozně bezva ženu Janu, která ho začala víc kopat do zadku. Moje maceška. Občas spolu lozíme po horách a jsme docela v kontaktu, i když jsou už teď taky rozvedení.

Ale i tehdy jsem se spíš vídala s maceškou a bráchy. On tam vždycky nějak byl, nebo přijel ve tři ráno z koncertů, spal do dvou odpoledne a pak zase jel někam hrát. Když mi bylo šestnáct, sedmnáct, přestěhovali se do Koběřic u Brna a já za nimi jezdila sama vlakem třeba na víkend, na prázdniny. Ale vždycky ta byla Jana, ona byla ten základ, kvůli kterému jsem se vracela.

S otcem jsme společného času moc nenatrávili, ale nakonec jsme se skamarádili, nebo jak bych to řekla. Když jsem potom začala hrát, hned na začátku jsme si řekli, že mi nebude šlapat nějakou cestičku, protože stejně žádná kapela, která jede turné jako předkapela, se nikdy potom moc neproslavila. Dal mi kytaru, dal mi mandolínu. No, a teď teda bydlí v těch Koběřicích.

Jak často ho dneska vídáš?

Párkrát do roka se vidíme. Teď jsme tam byli po Vánocích, dali jsme si víno i s jeho novou přítelkyní.

Když si vydala svoje tři desky, dal ti na ně nějakou zpětnou vazbu?

Když jsem mu pouštěla první desku, tak mě rozplakal. Jenže už to bylo vyrobené. Ale pak jsem si zase řekla, že jsem si to udělala po svém, tak mě to nějak nemrzelo. Jak jsem mu vezla tu druhou, to už jsem dala příspěvek na Facebook, že jedu pustit tatovi druhou desku, snad mě zase nerozpláče. A status byl nerozplakal. Už si nepamatuju, co mi na ni řekl.

A třetí jsme spolu neřešili vůbec. Ani nevím, jestli ji slyšel. Já myslím, že se bojí, že se mu nebude líbit, tak si ji radši ani nepustil, aby mi neřekl něco, co mě třeba zraní. Když jsem totiž před ním hrála sólo v Telči, tak mi řekl: Víš, mě se nikdy nelíbilo, jak zpíváš. Ale MDŽ (formace Muzikantky, dámy, ženy) nám chválil, to se mu líbí.

Zpíváš si doma někdy sama?
Jo, jo. Písničky, které mi straší v hlavě. Ale svoje písničky si doma nezpívám.

Teď bych směřoval debatu na téma, které zajímá všechny, a to jsou peníze. V jaké kondici je dnes, Petře, Hotel a Restaurace u Výchopňů?

Mohlo by to být lepší, jedeme v takových vlnovkách.

Jak řešíte ten rozpor levně nakoupit, ale mít všechno super a nabídnout lidem perfektní věc? Existuje nějaká hranice, pod kterou nejdete?

Je to nějaké médium, jak jste řekl. Ale máslo musí být máslo, smetana musí být smetana, ne nějaké náhražky. Furt to jídlo musí mít nějaký svůj standard. A potom je samozřejmě můj úkol, abych ten standard zařídil za co nejnižší cenu.

Mám tady ještě úplně jednoduchou otázku. Jestli peníze, které vyděláte, ukládáte do bitcoinů nebo někam jinam.

Mám nějaké akcie, ale nebudu říkat za kolik, abyste se smáli. Kdybych se tomu věnoval, tak je to lepší než s hrncem.

Lucko, předpokládám, že hraní pro tebe není jediný zdroj obživy, ale spíš přivýdělek, koníček.

Hraní tvoří většinu mých příjmu, ale ne jedinou. Dělám korektury pro Magazín Patriot, pro nějaké další nakladatelství, teď aktuálně třeba dvě knížky pro First Class Publishing, což byla dřív Casanova. Dřív jsem domlouvala koncerty kapelám a měla jsem jich pod sebou docela dost, ale v covidu jsem úplně vyhořela, takže dělám booking sama sobě a našemu projektu. V dubnu to bude deset let, co jsem na volné noze. A je to super.

Když jsi zmínila ten covid, tak vím, že při těch streamech měli lidé možnost nějaké peníze poslat. Dělali to?

Jo, dělali. Někdo poslal stovku, ale pro mě to bylo jak tisícovka. Třeba když jsem hrála stream Beatles, miluju Beatles, tak za celý ten stream to bylo třeba sedm a půl tisíce, já jsem zírala. Byla obrovská nejistota, spousta lidí byla bez práce, utrhli si od pusy a někdo poslal padesát, jiný pětistovku. Žít se z toho nedalo, ale psychicky mě to hrozně vzpružilo.

Jak se stane, že Lucie Redlová vyjede do zahraničí? Kde jsi hrála třeba za poslední rok a kde to bylo fajn?

Vloni v listopadu jsem hrála v Bruselu a v Lucemburku, kde jsem měla dva koncerty pro českou komunitu. V lednu jsem byla v české hospodě v Londýně, už podruhé, protože to tam vede člověk, kterého znám přes kamarády. Ale kdysi jsem koncertovala i v New Yorku, protože jsme tam bydleli týden přímo v českém centru.

Jsou to takové haluze často. Třeba ten Brusel byl přes jednoho známého, který kdysi spal ve Valmezu v rámci Valašského špalíčku. A teď žije v Belgii a jeho žena je ředitelka českého spolku. Ráda cestuju, takže to beru. Vždycky jim říkám klidně za cesťák

Do New Yorku bych jel taky za cesťák. Co dělá Lucie Redlová ve volném čase, pokud nehraje a nepracuje?

Vezmu psa a jdu ven. V zimě, když to vyjde, na týden do Itálie. Já jezdím na lyže s Martinem Dorazínem a Petrou Procházkovou a pan šéfredaktor mi závidí, protože to jsou takové novinárské šajby a já tam s nimi hraju každý večer krycí jména a popíjím. To je super. Můžeš taky, když si naplníš pokojík.

Nechám si to projít hlavou. Petře, jaká světová kuchyně vás nejvíc oslovuje?

Asi úplně nejvíc Francie, Itálie, nebo Rakousko, to mě baví taky.

Teď to neberte nějak zle. Figuru máte naprosto adekvátní pozici.

Pozor, začal jsem cvičit. Každý den ne, ale cvičím už od dubna. Sice to zatím pouhým okem není znatelné, ale cítím se dobře.

Posilovna?

Posilovna, ale ještě si dělám zdravotní vycházky. Jednu dobu jsem chodil před šestou hodinou ráno na takovou ostrou hodinovou vycházku kolem Bečvy, a to je teda pecka. Takže pracuji na tom.

Po kolika letech v profesionálním byznysu vám došlo, že neuspokojíte úplně všechny?

Chvilku jsem si s tím hlavu lámal, ale pak jsem zjistil, že je to blbost. Chtít uspokojit každého je asi stejné, jak když pes chce chytit svůj ocas, točí se pořád dokola a nejde to.

Lucie: Já to mám asi v něčem jednodušší, na můj koncert nechodí lidi, kteří by mě vyloženě nesnášeli. Leda by se tam omylem zjevil nějaký metalista. Na druhou stranu mám zkušenost, že i takové kontrasty dobře fungují. A pak někde stojím, prodávám ty svoje cédéčka a někdo přijde a řekne: Milujeme vašeho tatínka, tohle už bude asi všude.