Mám rád, když je kašpárek trochu zlomyslný, říká herec Slováckého divadla David Vaculík

David Vaculík je hrdým patriotem Moravského Slovácka. Jak by ne. Narodil se v Hodoníně a žije v Jalubí. S rodiči postupně bydlel v Kyjově, Dubňanech, ve Strážnici a pak v Brně. Tam prožil čas dospívání a pocítil první doteky bohyně Thálie. „Celé dětství jsem trávil po recitačních soutěžích a vykazoval jsem jakési známky exhibicionismu,“ vzpomíná na své začátky. Neminul jej dramaťák v tehdejší lidové škole a mění a odsud už byla cesta k herectví velice jednoduchá. „V té době jsem ale trošku váhal, protože mě strašně bavilo vařit. Náhoda tomu chtěla, že jsem se po osmé třídě první rok na konzervatoř ani nedostal. Byl jsem malý, tlustý a nebylo to prostě ono,“ směje se. Nezaváhal ani chvilku, šel se učit na kuchaře. Mezi hrnci a sporáky ale nezůstal dlouho. Po prvním ročníku to na konzervatoř v Brně zkusil znovu. „A přijali mě.“

Zřejmě jej už zmíněná divadelní bohyně ze svého náručí pustit nechtěla a společně s jedním z patronů Slovácka sv. Antoníčkem navíc uzavřela dohodu, že si jej nechají v kumštu a „doma“. Hned po maturitě totiž udělal konkurz do Slováckého divadla v Uherském Hradišti a ve stálém angažmá je doposud.

Nikdy vás nelákalo odejít jinam?

Nějaké nápinky odejít byly myslím do Pardubic. Aktivně jsem ale nikdy nevyhledával žádné jiné angažmá. Jednou jsem také koketoval s Bezruči, protože můj táta žije v Ostravě, ale nevyšlo to a je to možná tak správně. Tehdy jsme všichni, kteří přišli do Hradiště, byli přesvědčeni, že sem jdeme na rok a pak samozřejmě pofrčíme někam směr Brno nebo Praha. Naštěstí jsem zůstal. Tady na Slovácku kromě divadla miluju všechno, co je spojené s tímto krajem a strašně by mi to chybělo. Paradoxně tehdy všichni chtěli ze Slováckého divadla někam jinam a dneska je to opačně.

V čem to je?

Dokázali jsme se vymanit z mantinelů oblastního divadla. Překročili jsme vlastní stín a začali dělat divadlo, které se jinde na oblasti dělat nedá. Všechny lokální scény se snaží přetransformovat do jiné, modernější formy, ale ne všem se to podaří. Divadlo, které se hrálo před deseti lety, už nehrajeme. Ani nemůžeme. Spousta lidí nám vyčítá, že neděláme klasiku, ale takový repertoár by byl pro nás asi už příliš podbízivý. I když se moc snažíme, aby byla naše nabídka maximálně vyvážená. Ale pravdou je, že jednoduše děláme divadlo, které baví především nás. Uvědomujeme si, že tím ztrácíme tradičního diváka, ale zato máme takového, který náš progres ocení. Je velký rozdíl přijít do Uherského Hradiště do Slováckého divadla kolem roku 1998 a přijít tam teď v posledních deseti letech. Posun ve vnímání Slováckého divadla je obrovský.

Jestli tomu dobře rozumím, zatímco před patnácti lety byla největší základna fanoušků Slováckého divadla v hledišti, teď je jejich největší základna na jevišti a v zákulisí?

...a někdy i mimo Hradiště a také u odborné kritiky.

Což je paradox...

Stává se, že máme poloprázdné hlediště, a přijede se na to podívat někdo z Prahy nebo naši kamarádi z jiných měst a říkají: To je super! Jaktože to není vyprodané? Kdybyste to hráli v Praze, tak se z toho všichni s prominutím potento. Když vyjedeme s představením někam na festival, tak diváci udělají jenom wow a ptají se, proč je to po derniéře?

A proč je to po derniéře?

Protože to už nedokážeme prodat. Divácký potenciál tady je chtě nechtě omezený. Uherské Hradiště je nejmenším městem ve střední Evropě na počet obyvatel, které má stálý divadelní soubor.

Pojďme si říct něco o vás. Jste vášnivý pokerový hráč, hrajete v životě vabank?

Vabank v životě nehraji. Kdybych to měl převést do pokerového slovníku, tak jsem hráč, kterému se říká tight. Je to hráč, který se drží při zdi, pozoruje a hraje jenom s takzvanými prémiovými kartami, s těmi, které mají potenciál vyhrávat. Moc neblafuju ani v životě. Neumím to a myslím, že by se mi to ani nevyplatilo. Ostatně mám doma rodinu, je nás pět. Nemůžu si dovolit riskovat a nepřinést domů peníze. I když v době, kdy jsem byl sám, tak jsem plnil tabulky takového toho mladého rozháraného umělce na oblasti, který obráží bary a podobně. Dneska už mám rád jistoty. Největší vabank v mém životě je fakt, že mám hypotéku.

A na jevišti hrajete vabank?

Stále častěji. Pokud se tím výrazem teda myslí, že jsem nucen dělat věci, které mně nejsou úplně vlastní, a musím vystoupit z komfortní zóny. Je to dáno i tím, jaký styl divadla teď děláme.

Slovácké divadlo je svým neortodoxním přístupem k jednotlivým látkám vyhlášené, zkuste váš styl pojmenovat...

Snad je to progresivní či coolness dramatika. Jsme současní ve výběru her i v koncepci jednotlivých kusů. Smazáváme jakékoliv škatulky až tak, že mizí hranice mezi jevištěm a hledištěm. Hodně se pokoušíme komunikovat s diváky. Snažíme se je zatáhnout na jeviště. Začínáme si už trochu pohrávat s myšlenkou imerzivního divadla. Někdy mám pocit, že k věcem, které děláme, bychom potřebovali jiný prostor, spíš nějakou arénu. Hrajeme proto i jinde než u nás v divadle. Důkazem toho je představení „Jak jsme se dostali až sem“, tady překračujeme hranice všech divadelních žánrů. To samé je „Láska, vzdor a smrt“, což nebylo představení, ale spíš jakási performace, možná koncert. Podobné je to i v „Ošklivcovi“, kterého teď děláme na Malé scéně.

Kde jinde hrajete než třeba ve slovácké divadelní „kapličce“?

Teď třeba děláme jedno představení ve školní třídě. Hrajeme také na Malé scéně, kde se dá prostor variabilně rozprostřít jinak než klasicky. Přesto ale na tom nejsme stylově jako třeba Husa na provázku, kde může být jeden večer hlediště vpravo a druhý vlevo.

V úvodu jste vzpomínal, že jste málem skončil jako kuchař...

Gastronomie je pro mne vedle divadla takový můj záložní obor, kdyby se náhodou něco pokazilo. Klidně můžu jít z fleku vařit. U kuchyňské linky odpočívám. V okamžiku, kdy rozpálím plotnu a vytáhnu pánev, tak začínám relaxovat.

Jaká je vaše specialita?

Umím výborně dělat těstoviny, italskou kuchyni. Jde mi docela dobře maso, ale vůbec neumím péct třeba buchty. Nemám rád v kuchyni něco vážit a měřit. Nejraději mám asi hovězí po burgunsku. Ve chvíli, kdy do hrnce můžu nalít sedmičku vína a další vypít, tak je to pro mne ideálně strávené nedělní dopoledne. (směje se)

Když jsme u těch specialit, jaká je vaše top role?

Teď si myslím, že je to role Leteho v představení Ošklivec. V této hře jde velmi zjednodušeně o to, zda to, jak vypadáme, může ovlivňovat naši hodnotu na trhu práce. Ale také se v ní řeší téma vlastní identity – když budu vypadat jinak, budu to pořád ještě já? Víc nebudu prozrazovat, snad jen to, že je to velice svižná hra a hrajeme ji na Malé scéně.

Jak byste sám sebe popsal jako herce?

Náš umělecký šéf říká, že jsem dostředivý. Moc asi nevím, co to znamená, ale jestli je tím myšleno to, že jsem pečlivý a snažím se své úkoly plnit, jak nejlíp to umím, tak v tom případě je to tak. Nejsem se sebou v podstatě nikdy moc spokojený a nemyslím si o sobě, že jsem extra talentovaný. Asi tak akorát. A možná jenom čekám na tu pravou příležitost, kdy se objeví nějaký režisér, který ve mně objeví stránky, které v sobě neznám.

A když bychom vás zaškatulkovali typově?

Jsem víc komik než charakterní herec. Ale do toho charakteru postupně dozrávám. Asi ale do polohy charakteru dozrávám později, než jsem původně chtěl.

Co teď aktuálně zkoušíte?

Zkouším inscenaci Tramvaj do stanice touha s Aničkou Petrželkovou. Nemám tam úplně velkou roli, ale jsem rád, že můžu zkoušet s Aničkou. Je to pro mne velká čest, takže si to užívám.

V čem mají podle vás regionální divadla navrch oproti těm v metropolích?

Mají své stálé diváky a nemohou si dovolit moc velké ústřelky bokem, protože by o ně přišly. My po těch letech víme, jaký typ diváků k nám přijde, a v mnoha případech jsou dnešní třicátníci stejní, pro které jsme hrávali před dvaceti lety, když byli na základní škole. To je právě ta výhoda oproti velkým divadlům, že diváci jsou s námi už od dětství.

Jak vypadá vaše příprava na roli, máte nějaké rituály?

Asi nejsem typ, který by bazíroval na nějakých rituálech. Je to naprosto normální proces: čtu, učím se text, postupně do role pronikám, snažím se nad tím přemýšlet. Čím jsem ale starší a přibývají povinnosti doma, tak se opravdu snažím práci netahat domů. Někteří kolegové se mi sice smějí, protože jsem ten, který v jednu hodinu odpoledne zaklapne scénář a už se o něj moc nestará. Pak ale přijde role, která člověka úplně pohltí. Nedá vám spát ani doma. Manželka to samozřejmě nemá ráda, protože jsem hlavou jinde.

Na inscenaci Kocourkov Brod jste se podílel také autorsky. Máte ambice napsat vlastní hru?

Tam to vzniklo automaticky. Šimon Caban mě k tomu vyzval, protože potřeboval, aby slova, která ze mě půjdou, byla moje. Aby to bylo autentické, proto jsem si to vymyslel. Ale tendence psát vlastní hry nemám. Možná bych se nad tím mohl ale zamyslet... (směje se)

Vy jste tam hrál kašpárka. Byl jste klasický kašpárek, nebo zlý šáša?

Byl jsem trošku zlý kašpárek. Takový ten od Matěje Kopeckého, který se trošku vysmívá, je škodolibý a zlomyslný. Faktem je, že mám rád, když je kašpárek takový. Jednou jsem takhle kašpárka už hrál v jedné pohádce. Tam jsem chtěl tu zlost dostat, ale paní režisérka mi to tehdy nedovolila.

Máte nějaký svůj herecký vzor?

Hm, to je těžká otázka. Přiznám se, že mě motivují a jsou mi vzorem všichni mí kolegové v divadle, se kterými momentálně spolupracuji. Neupínám se k žádným osobnostem, které už nepotkávám. Samozřejmě si často vzpomenu na své profesory z konzervatoře. Paradoxně máme teď v divadle mladé kluky, kteří jsou naprosto fantastičtí. Všichni si z nich doslova sednou na prdel, jak jsou talentovaní a zároveň naprosto pokorní. Naše generace taková moc nebyla, všichni jsme byli trošku takhle... (ukazuje gestem nos nahoru).

Žijete na Slovácku, jaký vztah máte k moravskému folkloru?

Miluju folklor. Proto jsem na Slovácku zůstal. Žiju na dědině, která je tradicemi protknutá skrzn a skrz. Máme doma kroje a chodíme v nich. Žena se snaží, abychom s dětmi žili liturgický rok, tak jak to má být. Sám se aktivně věnuji verbuňku. Dělá mi dobře, když si můžu s chlapama u cimbálovky zabékat a zaskákat. I když to ne úplně dobře umím. Občas mám rád foklor i na jevišti. Hráli jsme „Slovácko sa súdí“, bylo to v nářečí a pro mne to bylo osvěžující a super.

A chystá se něco dalšího z lidového prostředí?

Připravujeme Gazdinu robu, která by trošičku sváděla k folkloru, ale protože to bude dělat pan bývalý ředitel Michal Zetel a lidi si pamatují jeho Její pastorkyni, tak se krojů asi moc nedočkáme. Ale nechci nic prozrazovat, doufám, že nás diváci za to nebudou kamenovat. (směje se)

Vy ale máte kromě divadla ještě jeden profesní zájem...

Ano, je to rétorika. Zabývám se výukou správného mluvení a dýchání. Před lety jsem vytvořil seminář rétoriky pro jednu firmu, pracovat pro korporáty mě ale nenaplňovalo. Postupem času jsem se proto začal soustředit na pedagogy a na členy místních zastupitelstev. Jednoduše objíždím dědiny a učím starosty a místostarosty a samozřejmě i dámy v těchto funkcích, jak mluvit na veřejnosti.

Jak se vám to daří? Přece jenom se pohybujete v oblasti silně ovlivněné nářečím.

Je to samozřejmě obrovský problém. Ale máme tady třeba senátora Jožku Bazalu, který v tom senátu mluví, jak mu zobák narostl. Používá moravismy, ale je mu rozumět. Mluví pomalu, srozumitelně, má u toho pěkná gesta, dobře u toho vypadá, takže v té chvíli je to jedno, že mluví nářečím.

Největší pomoc od vás asi potřebují pedagogové, kteří na konci školního roku sotva mluví.

Je to pravda. Mám doma několik učitelek, které na konci roku téměř oněmí. (směje se) Když jsem pátral po příčinách, s hrůzou jsem zjistil, že se hlasová výchova na pedagogické fakultě vůbec neučí. Přitom jsou to hlasoví profesionálové jako herci a neví o práci s hlasem vůbec nic. Proto jsem pro ně vytvořil takový seminář. Objel jsem všechny střední školy v okolí od Hodonína až po Vsetín a snažím se pedagogům vštípit alespoň základní hlasovou hygienu. Učitelé si musí uvědomit, že je potřeba hlasivky cvičit a že dýchání je alfou a omegou všeho. Ukážete jim, kde mají bránici a jak správně ji při dýchání používat, a jsou z toho na větvi, jak se jim přirozeně spraví nejenom hlasová kultura, ale i vnímání celého světa. A když se mi to u těch lidí, které vedu, podaří změnit, mám z toho velikou radost.

DAVID VACULÍK

● Narodil se 9. ledna 1978 v Hodoníně.

● Absolvent konzervatoře v Brně, studoval dramatický obor.

● V angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti od roku 1998.

● Žije v obci Jalubí, kde se svou ženou vychovávají tři děti.

● Je slováckým patriotem, věnuje se folkloru a mužskému tanci verbuňk.

● Pokerový hráč a zanícený kuchař.

● Mezi jeho nejznámější divadelní role patří Jindra Hojer v inscenaci Rychlé šípy,

kterou hrál 23 let – 533 repríz.

● Dalšími rolemi jsou například postavy ve hrách Monument pro hradiště, Třináctkrát za svědka, Ošklivec, Limonádový Joe, Lichožrouti, Jesus Christ Superstar a Farma zvířat.

● V televizní a filmové tvorně se objevil v seriálech Kosmo, Comeback a Ordinace v růžové zahradě 2.