Malíř za kamerou: Vítězslav Farný vyměnil krejčovinu za objektiv a štětec

Kamera Vítězslava Farného zajímala už od dětství, kdy jako žák sedmé třídy navštěvoval v rodném Prostějově zájmový kroužek amatérského filmu. Po základní škole však nastoupil na zcela odlišný učební obor do Oděvního průmyslu Prostějov a vyučil se krejčím.

„Se spolužáky nás lákalo, že tam budou holky. Byly tam, ale ne pro nás,“ směje se Vítězslav Farný, jehož tento profesní odskok dodnes mrzí. Vojnu odsloužil v Českém Krumlově a po ní se nějakou dobu krejčířskému povolání věnoval u pásové výroby v OP Prostějov.

Krejčím jste zůstat nechtěl. Jak se vám podařilo přejít od šití k filmu?

Nadále jsem chodil do amatérského filmu, kde jsem potkal člověka, který mi zajistil místo na okresním kulturním středisku v Prostějově. Pět let jsem tam pracoval jako filmový metodik. Ve svém dalším směřování jsem měl jasno. Rozhodl jsem se doplnit školu a dělat to, co mě baví. Takže jsem při zaměstnání v osmadvaceti letech začal studovat Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích. Byl jsem docela starší student – inteligentní lidi chodí pozdě do školy (směje se).

Po studiu už jste nastoupil do televize?

V posledním ročníku jsem měl štěstí. Spolužák mi sehnal místo v brněnské televizi. Takže v lednu 1982 jsem nastoupil jako asistent kamery. Brávali mě na různá natáčení. Ten samý rok se střídala osádka redakce ve Zlíně, tehdejším Gottwaldově, kam jsem v prosinci přesídlil a začal točit první samostatné reportáže.

Brněnští kolegové vás ale po několika letech povolali zpět.

Ano, v roce 1988 si mě vyžádali znovu do Brna, kde jsem pak prožil celé revoluční období. Natáčeli jsme protesty na náměstí Svobody, studenty ve školách, reakce lidí a vše kolem převratu. Náš štáb byl jediný, takže jsme toho měli strašně moc, pracovali jsme většinou až do večera a hned ráno znovu. Později v roce 1992 se uvolnilo místo kameramana ve Zlíně, po němž se mi docela stýskalo, takže jsem se rád vrátil zpět a zůstal až dodnes.

V 80. a 90. letech nebyla tak vyspělá technologie jako v dnešní době, i reportáže vypadaly jinak…

Tenkrát točili kameramani na černobílý film, který se vyvolával v laboratoři. Někdy se i zničil, když třeba vypli elektřinu. Film se kupoval v zahraničí za tvrdou měnu, takže se šetřilo. Normou bylo, že na jednu minutu hotové reportáže jsem mohl spotřebovat tři minuty filmu. Dnes na videu natočím i dvacet minut a nic se neděje. Dále jsme používali dvě výkonná světla, musel je nosit a držet řidič, sám kameraman by to nezvládl. Tehdy nebylo ještě vysílací zařízení, které dnes umožňuje přímé vstupy do televizních zpráv. Práce nebylo tolik a nespěchalo se jako dnes. Stejně jako v současnosti jsem jezdil do terénu natáčet spolu s redaktorem, rozdíl byl hlavně v tom, že jsem tehdy sám materiál nestříhal.

Jak tedy fungovalo stříhání reportáže?

Natočený film se musel včas poslat vlakem jako spěšnina do Brna, na nádraží si ho vyzvedl asistent produkce a dovezl do laboratoří, kde se film vyvolal. Brněnští střihači zhotovili reportáž, která šla do večerního vysílání. Pokud se nějaká akce točila až večer, dostala se do vysílání s denním zpožděním. Do střihu jsem tedy nemohl zasahovat a natočené záběry jsem poprvé viděl až večer v televizních zprávách. Když si materiál vyžádala pražská redakce, posílal se do Prahy autobusem, jenže řidiči to někdy odmítli brát, to bylo pak komplikované vyřizování.V pozdější době, kdy už bylo video, jsme k odesílání materiálu využívali zlínský vysílač Tlustá hora. Odeslání muselo proběhnout včas, aby se to stihlo do vysílání. Dovnitř nás pouštěl pracovník objektu a pokud byl zrovna někde na obchůzce a nemohli jsme se dozvonit, to byly nervy.

Kdy se začalo točit na barevný film?

Ještě před revolucí začala Praha vysílat barevně, ale Brno pokračovalo stále černobíle. Pro mě to znamenalo, že jsem točil na černobílý i na barevný film. Musel jsem ho pokaždé několikrát vyměňovat, abych měl dost materiálu pro pražskou i pro brněnskou redakci.

Vybaví se vám z té doby nějaké neobvyklé příhody z práce?

Například jsme jeli autem, před námi byl náklaďák a sypalo se z něho zrní přímo na naše čelní sklo. Pohotově jsem to natočil a dostal za to dokonce pochvalu. Nervy drásající bylo, když jsme přijeli do Kroměříže a na místě jsem zjistil, že v kameře chybí proticívka, na kterou se navíjí exponovaný film. Naštěstí mi pomohli místní filmoví amatéři, kteří mi sehnali náhradní. V devadesátkách jsme dokonce točili první pípšou nebo prostitutky ve veřejném domě.

Co přináší kameramanovi současná moderní technologie? Jak se změnily podmínky vaší profese?

Dnes jsou kamery digitální, začaly se používat kolem roku 1997. Jsou lepší a citlivější a filmové pásky vystřídaly paměťové karty. Vše je mnohem jednodušší a rychlejší, už v kameře vidím technickou kvalitu záběrů. Sestříhám je u monitorů s redaktorem a hotovou reportáž posíláme jako soubor optickým kabelem do redakce České televize do Prahy nebo do Brna, případně do jiných měst. Přibylo nám vysílací zařízení, které nasadíme na kameru a můžeme ihned vstupovat do živého vysílání. Někdy využijeme i přenosový vůz – je lepší, kluci tam vaří kafé.

Co je nezbytné pro profesi kameramana?

Musí mít správné kameramanské vidění, dobré oko. Naučil jsem se točit přesně tak, jak to potřebuju ke stříhání. V zásobě mám spoustu drobných záběrů, aby byla reportáž pestřejší. U zpravodajství je důležité vynechávat věci, které nejsou důležité. Musím vždy přemýšlet dopředu a vypozorovat situaci. Potom natáčím tak, aby záběry na sebe logicky navazovaly a šly dobře postříhat.

Určitě jste při práci zažil i nebezpečné situace.

Vzpomínám si, jak jsem v Brně vyjel stavebním výtahem pod střechu kostela sv. Jakuba, kde jsem měl natočit opravené krovy. Výtah zastavil nahoře velký kus od okna, pode mnou byla obrovská hloubka. Přemýšlel jsem, jak se dostanu dovnitř. Najednou se otevřelo okno a v něm dělníci. Pobídli mě, abych natáhl ruce. Než jsem se nadál, vtáhli mě dovnitř.

Jistě máte, jak se říká, veselé příhody z natáčení.

Vybavuje si mi draní peří ve Vlachovicích, kde seděly u stolu ženy a zpívaly. Před sebou měly hromadu peří, chtěl jsem něco říct a jak jsem vydechl, najednou se peří vzneslo do vzduchu. Ve zlínské zoo jsme natáčeli mládě zoborožce, kterého krmil ošetřovatel v masce se zobákem. Takže i my jsme museli být maskovaní, aby se pták nevylekal. Taky na mě zaútočil slon, když jsem ho natáčel těsně za oplocením, naštěstí jsem stihnul utéct. Nebo na romském plese ve Strání jsme dostali ochranku, přesto se podařilo jedné romské návštěvnici kopnout mě do zadku.

Jak je to s natáčením sportu, má nějaká úskalí?

Točil jsem nejčastěji hokej a fotbal, ale jinak sportům vůbec nerozumím. Takže jsem objektivem sledoval puk a směřoval pohyb zároveň s ním. Občas jsem měl v hledáčku smítko a spletl jsem si ho s pukem. Až po chvíli jsem si uvědomil, že to není puk (směje se). Fotbal se točí lépe, tam je naštěstí balón větší. Kdysi na tenisovém kurtu při tréninku jsem si stoupl za tenistku, ona se rozmáchla a praštila mě raketou do čela.

Prozradíte nějaký nepříjemný trapas?

Kuriózní příhoda se stala ve zlínském divadle, kde jsme točili s kolegou redaktorem při přestavení v hlavním sále plném diváků. Jakmile jsem měl dostatek záběrů, kývli jsme na sebe a tiše se odebrali k odchodu. Kolega mi rozhrnul závěsy, abych mohl projít s kamerou na stativu, a šel mi otevřít dveře. Když jsem chtěl závěsy za sebou zatáhnout, kamera se převrátila a najednou rána jako z děla. Kolega se lekl a na celé kolo zařval sprosté slovo. Odnesl to objektiv, škoda za sto třicet tisíc.

Určitě je potřeba mít při některých událostech odstup a nadhled.

Naučil jsem se oprostit od emocí, hlavně v případě požárů, povodní nebo dopravních nehod. Když jsme točili v roce 1997 povodně na Přerovsku, vojáci evakuovali lidi uvězněné na střechách, někteří nechtěli dům opustit, báli se o svůj majetek a nevěděli, co bude dál. Do té práce nemůžete pustit svoje pocity, musíte dělat to, proč jste tam přišel. Myslím si, že stejně pracují záchranáři, policisté i hasiči.

Musely to být silné a nezapomenutelné momenty.

To si člověk uvědomí, co to pro ty lidi muselo znamenat. V Troubkách jsem dostal vysoké gumové boty a šel natáčet po pás ve vodě. Viděl jsem, jak se kus ode mě najednou začal sypat dům. Strávil jsem natáčením dvě hodiny, mobily se ještě nepoužívaly a nikdo nevěděl, jestli se mi něco nestalo. Další zážitek byl v centru Přerova, kdy jsme brzy ráno pomáhali házet lidem bochníky chleba z vojenského vozidla. Mezitím jsem musel i točit, takže jsem v ruce střídal chleba s kamerou.

Co vás při práci dokáže naštvat?

Štve mě, že v dnešní době mobilů je při natáčení kolem spousta různých reportérů, kteří strčí telefon před kameru a zkazí záběr. Dřív jsem nesnášel natáčení anket na veřejnosti. Například jsme na zastávce plné lidí oslovili člověka, aby nám řekl názor. Když jeden adept odmítl, tak všichni ostatní automaticky taky. Takže jsme museli čekat na další várku cestujících, kteří budou souhlasit s natáčením.

Napadá mě, že nosit celý život těžkou kameru se musí projevit na těle…

Kamera váží asi jedenáct kilo, nosím ji jen na pravém rameni a pochopitelně z toho mám problémy, hlavně s krční páteří. Doktor na ortopedii se na mě díval jako na exota. Dřív jsem si kvůli záběru i lehl na zem, ale dnes už bych nevstal (směje se). Kamera z přenosového vozu je ještě těžší, má spoustu kabelů, převaděčů a adaptérů.

To už se pronese…

Když s ní točím třeba osm minut do vysílání a musím u toho chodit, to už je cítit. Vzpomínám si, jak jsme kdysi točili rozhovor s Karlem Gottem v divadle. I když to nebylo domluvené předem, poskytl nám ochotně rozhovor a mluvil velmi příjemně asi dvacet minut. To už jsem nemohl unést kameru. Jenže on se pak zarazil a řekl, abychom to udělali znovu od začátku. Trvalo to dalších dvacet minut. Mě polil horký pot a zapřel jsem se ramenem o zeď, abych to vydržel.

Jak dlouho se budete ještě věnovat práci kameramana?

Pomalu už z České televize odcházím, strávím tam ještě tento půlrok. Těším se, že se pak budu věnovat hlavně malování.

„Malování je můj velký koníček. Každý ať si v mém obraze najde, co chce.“

O výtvarné umění se Vítězslav Farný začal zajímat ve svých třiceti letech. Koupil si knihu o malířských technikách, ale tehdy mu to přišlo tak složité, že knížku vyhodil. To ještě netušil, že za dalších dvacet let ji bude kupovat znovu a objeví v sobě lásku k malování. Nakoupil si potřebné výtvarné vybavení a začal svůj talent rozvíjet naplno.

Jakou techniku nejraději používáte?

Začínal jsem doma s pastely. Později jsem si pronajal místnost a zařídil jsem si ji jako ateliér. To už jsem přidal další techniky jako akryl, olej a několikrát jsem zkusil i akvarel. Každý nápad i barvy promyslím předem kvůli postupu malování, nejčastěji maluju olejovými nebo akrylovými barvami na plátno.

Jaké jsou obvyklé motivy na vašich obrazech?

Především různobarevné abstraktní motivy. Může to být cokoliv, co někde zahlédnu, co mě zaujme a inspiruje. Většina obrazů vyzařuje pozitivní energii, ale mám i několik depresivnějších motivů. Například jeden je celý modrý s potápějící se lodičkou, kterou jsem vyškrabal hrotem štětce. Loni jsem namaloval obraz nazvaný Hnízdo, který představuje urnu. Je na něm nalepeno několik dalších materiálů – proužky skla, kousky dřeva a smotek plechu.

Na některých obrazech jsem viděla nejen abstraktní, ale i konkrétní detaily.

To jsou spíš výjimky. Jednou jsem pospával v ateliéru a ve snu jsem spatřil krmítko, jak se k němu slétají ptáci. Hned jak jsem se probral, šel jsem to namalovat. Nebo při sledování starého filmu mě zaujala na okně ohrádka na květináče s muškáty, tak jsem to namaloval. Pro vnučku jsem zase namaloval květinu ve váze v bruselském stylu šedesátých let.

Co zajímavého vás ještě inspirovalo?

Inspiroval mě vysoký dům, kde ve tmě svítila okna různými barvami. Napadlo mě, že každá rodina, která tam bydlí, prožívá něco jiného. Obraz jsem pojmenoval Hnízda. Ale jinak emoce z obrazů moc nevnímám, neprožívám to tak. Každý obraz kvůli evidenci pojmenuju. Kdysi jsem zveřejnil na sociální síti obraz s motivem obilného pole z podhledu a nad ním letící havrany. Žluté obilí jsem maloval válečkem, takže nevypadalo jako klásky, ale silné pásky. Kdosi mi k tomu napsal, že by to nazval Vzpoura hranolků (směje se).

Máte své obrazy spočítané?

Namaloval jsem jich zhruba přes tři sta. Dokonce jsem hodně z nich i vyhodil.

Proč? To je přece velká škoda.

Kdysi jsem měl krizi a chtěl s malováním skončit, tak jsem je rozsekal a vystěhoval jsem se z ateliéru. Uklízečka to vynesla a říkala, že toho jednou budu litovat. A měla pravdu. Už za měsíc jsem se do ateliéru vrátil a pronajal si ho zpátky.

Na jakém obrazu aktuálně pracujete?

Momentálně maluju obraz pro ředitele brněnské České televize s pracovním názvem Měsíční svit. Používám převážně modré tóny barev a nanáším je válečkem. Čára v horní části představuje právě paprsek světla z Měsíce a jde o plátkové bílé zlato, které má stříbrnou barvu. Výběrem barev jsem byl ovlivněn předem, když jsem se byl osobně podívat v ředitelně, kde má obraz viset.

Tuším správně, že malování nebude levná záliba?

Ano, je to drahý koníček. Kupuju profesionální barvy, jedna tuba může stát stovku, ale i tři sta až osm set korun.

Vaše obrazy mohla veřejnost obdivovat také na výstavách.

Moje první vernisáž se konala v roce 1996 na zlínské fakultě na ulici Mostní, kde tehdy sídlila redakce. Pak jsem vystavoval ve Vlčnově a naposledy před třemi lety v Kongresovém centru ve Zlíně. Obrazy jsou prodejné, ale cíleně je nikde nenabízím. Občas někoho obdaruju. Spoustu obrazů mám pověšených doma, několik jich visí i ve zlínské redakci České televize, ostatní mám schované.

Budou vaše malby v blízké době někde k vidění?

Výstavní prostory aktivně nevyhledávám, ale kdyby někdo projevil zájem, tak vystavím obrazy rád.

Vítězslav Farný

• Narodil se v roce 1953, pochází z Prostějova, žije ve Zlíně.
• Vyučil se krejčím, poté vystudoval Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích.
• Více než čtyři desítky let pracuje jako kameraman u České televize.
• Jeho velkým koníčkem je malířství, namaloval kolem tří stovek obrazů.
• Má dceru a syna a čtyři vnoučata.