Magazín PATRIOT představuje fotbalistku španělské Sevilly Kláru Cahynovou ze Zlína

Pro boomery, kteří se ve Zlínském kraji léta pohybují ve fotbalovém prostředí, není jméno Václav Cahyna neznámé. Kvalitní hráč s vytříbenou kopací technikou to sice do reprezentace nebo špičkového zahraničního klubu nedotáhl, pro český fotbal ale udělal obrovský záslužný počin.

S manželkou si pořídili dcerku Kláru. Ta jeho kvalitní fotbalovou DNA zdědila měrou vrchovatou. A talent po otci dokázala rozvinout do netušených výšin.

Dnes je úplně běžné, že v žácích nastupují dívenky. Před dvaceti lety to úplným standardem nebylo. A osmiletá holčička, která fotbalovými dovednostmi převyšuje o hlavu vyšší chlapce, to byl unikát. Už po velmi krátké době bylo jasné, že jí v krvi kolují otcovy geny.

Když na tréninku kapitáni vybírali hráče do svých týmů, nikdy nezůstala na ocet jako se to stává matlům, kteří fotbal viděli možná tak z vrtulníku. Většinou ji brali jako jednu z prvních.

V patnácti se u žáčků často láme chleba. Ne všichni přechod mezi dorostence zvládnou. Řada odpadne. Ovšem v případě Klárky bylo jasné, že její fotbalový příběh ještě nekončí.

Dnes patří Klára Cahynová mezi nejlepší české hráčky. Odvážné tvrzení? Kdepak. Že je to pouhé konstatování faktu nade vší pochybnost potvrzuje její „kariérní list“. Osa Zlín – Slovácko – Slavia Praha – Ohio – Postupim – Slavia – Sevilla, to je skutečně mimořádná vizitka.

Jak náročná to byla cesta? Jaké překážky jí osud na cestě ze Zlína do Sevilly za dvě desetiletí připravil? To už se dozvíte od ní samotné v obsáhlém povídání pro Magazín PATRIOT.

Bylo mi šest. Rodiče mě vzali poprvé na fotbalový trénink. Mezi kluky. Balón mě zaujal. Hodně. Tak moc, že jsem se hned ptala, kdy půjdeme zase. Fotbal mě chytil. A už nikdy nepustil.

Ve zlínském mládežnickém centru na Vršavě jsem byla prakticky denně. Kopala si s tatínkem nebo sledovala, jak na vedlejším hřišti maká bratr. Zkoušela jsem i házenou, protože tu dřív hrávala mamka. S kamarády jsem dováděla v jednom kuse. Mičuda, hokej s tenisákem, vybíjená, prostě cokoliv, jen abych nemusela sedět doma.

Měli jsme s bráchou nádherné dětství. Fotbal nakonec vyhrál na plné čáře. Házená byla fajn, ale s fotbalem se srovnat nedá. Asi jsem chtěla být jak brácha s taťkou. Bavilo mě jim fandit, sledovat jejich zápasy. Vůbec nevadilo, že jsme byli pořád někde za fotbalem. Každý víkend. Skoro denně.

Samozřejmě jsem si občas vyhrála i s panenkami a kočárkem, ale sport mě od malička bavil daleko víc. Nechtěla jsem trávit čas doma, bavilo mě běhat po venku a hrát si s jinými dětmi. To mi zůstalo až doteď. Když mám volno, tak si ráda zahraju jiný sport nebo někam vyrazím. Doma já moc neposedím. To mi zůstalo.

V přípravce nebo mladších žácích jsem byla tehdy snad jediná holka. Všude kolem kluci. Ovšem to pro mě žádný problém nebyl. Bylo mi úplně jedno proti komu hraju. Byla jsem spokojená, že můžu hrát. Šťastná, že mě kluci berou.

Teď už je to úplně jiné, fotbal hraje víc a víc holek. V mnoha zemích ve světě je to nejpopulárnější ženský sport. Už to nikomu nepřijde divné, že ženy hrají fotbal. Nerozumím lidem, kteří pořád mají potřebu říkat, že ženské patří k plotně.

Já jsem šťastná, že mě rodiče na fotbal dali. Jsem jim vděčná, díky fotbalu jsem zažila ty nejhezčí věci a podívala se po celém světě. Oba mě podporovali od samého začátku. Maminka se mnou chodila na tréninky, víkendy trávila na turnajích. Nikdy si nestěžovala.

Na trávníku jsem patřila vždycky k těm nejzapálenějším. Tréninky i zápasy jsem prožívala jako Ligu mistrů. Pořád jsem se chtěla zlepšovat. Nic jsem nešidila. Pro můj vývoj byly zápasy mezi kluky to nejlepší, co jsem mohla dostat.

Nikdo z kluků spoluhráčů neřešil, že s nimi hraju. Paradoxně to v některých případech vadilo některým ambiciózním rodičům. Viděli, že jejich synáček v zápase sedí na lavičce náhradníků a po trávě běhám já. Dokonce chodili za trenérem, aby na víkendový turnaj nebo zápas vzal jejich kluka, když přece holka nebude pro klub žádným přínosem, protože v patnácti skončí.

S odstupem času to i trochu chápu. Každý rodič chce, ať je jejich dítě nejlepší. Ať hraje. Na období ve Zlíně vzpomínám strašně ráda, měli jsme super partu a někteří moji spoluhráči nebo i protihráči z žákovských týmů mi dodnes píšou, jak mi fandí a že jsou rádi, že se mi podařilo dostat až sem.

V patnácti jsem plynule přešla do Slovácka, kde měli ženský tým. Mezi kluky už jsem dál hrát nemohla. Zakazovaly to regule, ale už to dál ani nešlo s ohledem na rozdíl v síle a rychlosti. Už to bylo hodně znát.

Úplně nadšená jsem nebyla. První trénink mezi staršími dívkami a ženami jsem málem oplakala. Bylo to úplně něco jiného, než co jsem do té doby znala. Ale všechno se rychle srovnalo. Až s odstupem času jsem pochopila, jak obrovské štěstí jsem měla, že jsem se dostala právě do Slovácka. Mezi skvělou partu kamarádek a hlavně pod vedení výjimečné trenérky Jitky Klimkové.

Ta parta byla unikátní. Určitě jsme se kvalitou nemohly rovnat Spartě nebo Slavii, ale právě kolektiv z nás dělal silný tým. Často jsme oba nejlepší české kluby dokázaly hodně potrápit. Na léta ve Slovácku nikdy nezapomenu.

I díky Jitce Klimkové, tehdejší trenérce, protože právě ona má velký podíl na tom, kde teď jsem. Bylo by ale nefér nezmínit i další trenéry, kteří mi hodně dali. Třeba Radek Střelec, který mě trénoval jako maličkou ve Zlíně. Byl to fotbalový blázen v pozitivním smyslu slova. Pořád na nás řval, chtěl po nás víc. Některým rodičům se to moc nelíbilo, ale já bych ho za nic nevyměnila. A Jitka Klimková, to je podle mě nejlepší trenérka, kterou jsem v ženském fotbale zažila. Ta z každé hráčky dokáže dostat to nejlepší. Jen tehdy neměla pro svoji práci úplně stoprocentní podmínky. Ne náhodou později trénovala v Austrálii, působila i u národního týmu USA.

Dodnes jsem s některými holkami ze Slovácka v kontaktu, hlavně s Redží Bačovou, se kterou jsme všechny ty roky společně jezdily a nadávaly, že se nám zrovna ten den nechce trénovat. Já se domů dostanu jen občas, ale když tam jsem, vždycky spolu někam vyrazíme. Nejhezčí na tom všem je to, že je to pokaždé stejné jako za starých časů. Slíbila mi, že vezme ještě ostatní holky z „naší“ party a přijedou za mnou do Španělska, tak jsem na ně zvědavá.

Slovácko jsem milovala, byla jsem tam spokojená, ale cítila jsem, že jestli chci fotbalově růst, musím přestoupit do Slávie nebo Sparty. Slovácko je totiž tým, který nemá takové podmínky a finance, aby se mohl rovnat těmto týmům.

Nebylo to však nic lehkého, musela jsem měnit školu, přestěhovat se do Prahy, žít bez rodiny. Fotbalově jsem udělala dobře, přešla jsem do týmu, kde byla větší konkurence, profesionální zázemí. Nějaký čas trvalo, než jsem si na to zvykla. Pamatuji si, že jsem se herně dost dlouho hledala a moc mi to na hřišti nešlo.

Slavii jsem si vybrala z prostého důvodu. Za Spartou tehdy trochu zaostávala, protože letenský klub bral ty nejlepší hráčky z jiných týmů. I oni mi nabídku dali. Ale já jsem Slavii brala jako lákavou výzvu. Chtěla jsem získat titul se Slavií a konečně sesadit Spartu a to se nám nakonec taky povedlo.

Pak jsem se vydala na velké dobrodružství za moře. Jít do Ameriky bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě. Tři nádherné roky na univerzitě v Ohiu a v tamním ženském týmu.

Poznala jsem spoustu skvělých lidí z celého světa, dokončila studium na univerzitě, vyhrála s týmem státní soutěž, naučila se anglicky, zažila nespočet skvělých příběhů. Nikdy nezapomenu. Tato zkušenost mi změnila život. Každé mladé holce přeju, aby něco podobného mohla zažít.

V Ohiu bylo fajn, že v týmu i ve škole byly holky z celého světa. V týmu jen dvě Američanky, zbytek jsme byly cizinky. V začátku jsme některé neuměly ani slovo anglicky. Přesto jsme všechny zvládly dokončit studium a poprvé v historii školy také vyhrát státní ligu. To jsou prostě věci, o kterých jsem nikdy ani nesnila, že bych mohla prožít.

Tři nádherné roky uběhly rychle a já jsem zamířila za další výzvou. Za dalším posunem ve výkonnosti. Bála jsem se, že bych mohla přijít o místo v reprezentaci. Trenéři o mě nic nevěděli, nemohli sledovat žádný z mých zápasů. Bylo nutné se vrátit do Evropy. Abych pravdu řekla, byla jsem i šťastná, že jsem zase byla blíž rodině, protože ta mi fakt chyběla.

Následný přestup do Německa, to bylo fotbalové bingo. Určitě! Potsdam patří dlouhodobě k nejlepším týmům v Německu, kde je ta liga opravdu kvalitní. Když jsem tam poprvé přišla, říkala jsem si: co já tady pohledávám? Tolik kvalitních hráček na jednom trávníku jsem do té doby ještě neviděla. Každý trénink byl neskutečný nářez, nikdo si nedal nic zadarmo.

Taky jsem prvních pět měsíců proseděla na lavičce, v lize sbírala jen minutky. Věděla jsem, že šanci dostanu, jenom jsem netušila kdy. Psychicky to bylo náročné. Dennodenně jsem se vracela na byt a v něm seděla tiše sama v myšlenkách, že na to nemám.

Do sestavy jsem se ale nakonec přece jen dostala. A když jsem začala pravidelně hrát, strašně mi to dalo po fotbalové stránce. Najednou jsem nebyla ta líná hráčka, která pořád jede v jednom tempíčku a někdy se jí nechtělo běhat. Musela jsem makat, Pořád. Permanentně na sto dvacet procent.

Toto angažmá bylo fyzicky určitě nejvíc náročné. Naučila jsem pořádně dřít. Sama sobě jsem dokázala, že to na mám. To bylo pro mě nejdůležitější. Získala jsem sebevědomí, které mi často chybělo.

Ani nevím, čím jsem si to zasloužila, ale mám štěstí na lidi kolem sebe. Postupim nebyla výjimkou. Kdyby mi někdo během prvního měsíce v Německu tvrdil, že si angažmá užiju a poznám tam kamarády na celý život, tak bych se mu vysmála a nevěřila. Ale po těžkém začátku to tak nakonec opravdu bylo.

Po návratu do Slavie jsem dostala několik nabídek. Nechtěla jsem nic uspěchat, ostatně, byly problémy kolem covidu, počkala jsem do léta. A udělala jsem dobře, přišla nabídka ze Sevilly.

Miluju španělský styl fotbalu! Je to něco, co jsem vždycky obdivovala, plno technických hráček, lidi jsou blázni do fotbalu, navíc Sevilla je krásné město, kde je celý rok teplo. Já jsem hrozně ráda, že hraju právě tady! Fakt si to užívám.

Přivítání bylo boží. Jde vidět, že je to opravdu profesionální tým, ve kterém všechno funguje. Máme ty nejlepší podmínky a možnosti se pořád zlepšovat. Po příletu na mě čekal manažer i prezident klubu. Prošla jsem zdravotní prohlídkou, podepsala smlouvu a samotné představování proběhlo na hlavním stadionu.

Věřím, že toto nové angažmá mě zase posune dál. Každý víkend budu hrát těžké zápasy, tvrdá konkurence mě denně donutí vydat ze sebe to nejlepší. Těším se na to, že budu žít v zemi, kde fotbal všichni bezmezně milují.

Problém je tady jediný. Jazyk. To byla jediná věc, které jsem se bála a hned po příletu jsem zjistila, že oprávněně. Španělé, především tady na jihu, moc nechtějí mluvit anglicky. Zaskočil mě i fakt, že ani spousta spoluhráček anglicky nemluví. Musím se co nejdřív naučit španělsky, abych byla schopná všemu rozumět, víc zapadnout mezi holky.

Celkově život tady bude bez jazykové bariéry snazší. Zvládla jsem angličtinu, v Německu jsem oprášila lekce ze základky i gymnázia, musím zvládnout i španělštinu. Čeká mě další obrovská výzva. Poperu se s ní.

Díky fotbalu mám vážně skvělý život. Nikdy bych neměnila. Nikdy jsem se na hraní nechtěla vykašlat. Fotbalový míč je součást mého života, nabídli mi spoustu skvělých příležitostí, díky fotbalu jsem zažila nespočet krásných momentů, získala opravdové kamarády. Věřím, že mě ještě spousta krásných chvil na trávníku čeká.

11x Klára Cahynová

1. Reprezentace: Není nic hezčího, než když stojím na trávníku, na sobě mám reprezentační dres a poslouchám hymnu.

2. Nezapomenutelné zážitky: Je jich mnoho. Určitě první titul se Slávií, kdy jsme po tolika letech dokázaly sesadit Spartu nebo také titul v Americe, protože to nikdo nečekal.

3. Maminka: Viděla, že mě fotbal baví, že jsem dobrá, snažila se mě maximálně podporovat. Máme s mamkou ten nejhezčí možný vztah už od dětství. Je to moje opora a zároveň největší fanynka.

4. Otec: Umí pochválit, ale chyby vidí. Jsem ráda, že je ke mně upřímný, ale někdy potřebuju čas, abych rady vzala a byla schopná se o nich pobavit. Mamka to má jinak, pro tu jsem vždycky nejlepší a hlavně jí jde o to, aby se mi nic nestalo.

5. Rodina: Já jsem milovala jezdit se dívat na taťku a bráchu. Byla jsem jejich největší fanynka. Po zápase jsme si tam společně ještě všichni kopali, takové dny jsme si užívali. Celá rodina žijeme fotbalem. Je to taková naše společná vášeň a něco, co nás celý život spojuje.

6. Trénování: Možná to zní divně, ale tréninky mě pořád baví. Možná čím dál víc. Je to tak.

7. Volný čas: Protože toho volného času moc nemám, tak si pak víc vážím každé možnosti být právě s těmi lidmi, co mě nejvíc podporují, a které mám nejraději.

8. Záliby, koníčky: Kromě sportu je to cestování, hrozně ráda poznávám nová místa. Vždycky se těším, jak bude po sezóně a já budu moct někam vyrazit.

9. Zlín: To je můj domov v pravém smyslu slova. Hrozně ráda se tu vracím.

10. Budoucnost: Teď si ještě užiju pár let fotbalu, po konci kariéry snad najdu práci, která bude souviset se sportem, kde budu moct využít jazyky, které jsem se naučila. Samozřejmě bych chtěla mít rodinu a cestovat s ní, co nejvíc to jen bude možné.

11. Sportovní sny: Pořád doufám, že nejhezčí moment kariéry teprve přijde a bude to postup s reprezentací na závěrečný šampionát.