Legendární Hospůdka U Kovárny – 31 let společných příběhů, dobrého piva a přátelství

Že se jedna z posledních skutečně poctivých zlínských hospůdek nachází "U Kovárny", to ví snad každý z místních. A ani náhodnným přespolním netrvá příliš dlouho tuto skutečnost zjistit.

Útulný podnik v lešetínské ulici dělá radost nejenom svým věrným štamgastům už dlouhých jedenatřicet let.

„Naší velkou výhodou je, že jsme rodinná firma. A ačkoliv už někdy opravdu meleme z posledního, neměnila bych. Vlastně už je to takový náš životní styl, který má rozhodně mnohem víc pozitiv než negativ,“ usmívá se Zuzana Baťová, majitelka vyhlášené Hospůdky U Kovárny, která od roku 1993 neláká jen dobrou kuchyní a kvalitním pivem, ale taky třeba svou naprosto jedinečnou atmosférou, do níž se zcela bez debat propsala hned celá řada osobností, která tady v minulosti ke svému stolu usedla.

Mimochodem, cestu si sem rád najde třeba i Lou Fanánek Hagen, frontman legendárních Tří sester, který moc dobře ví, že „na Kovárně ve Zlíně, to je nářez“.

Zuzko, čím si vysvětluješ, že Kovárna patří mezi nejoblíbenější a nejnavštěvovanější zlínské hospůdky už víc než třicet let? Jaké jsou podle tebe její přednosti?

Na to by ti měli odpovědět spíš naši hosté, ale myslím, že oblíbenost Kovárny spočívá v tom, že má svého jedinečného ducha. Lidé se k nám rádi vrací, protože za ty roky už moc dobře ví, co je u nás čeká. Dalším pozitivem Kovárny je pak to, že má pořád stejné majitele, což ve Zlíně není příliš obvyklé – takové provozovny dnes spočítáš na prstech jedné ruky. V přesile jsou rozhodně franšízy nebo všemožné hospůdky, které si neustále někdo pronajímá pouze s vidinou, že zbohatne.

Soudě dle názvu hospůdky se nabízí, že někde v blízkosti se nacházela skutečná kovárna. Jedná se přímo o místo, kde nyní kousek od výčepu sedíme?

Kdepak. Název hospůdky vznikl během jednoho z několika sezení s rodinou výtvarníků Vápů, kteří žijí na Lešetíně již několik generací. A konkrétně pan Jiří Váp starší poznamenal, že naproti nám byla kdysi dávno kovárna, a tak by nebyl špatný název „U Kovárny“, což se nám okamžitě zalíbilo.

Kdo vlastně na začátku devadesátých let přišel s nápadem začít budovat hospodu? Byla jsi to ty?

Ačkoliv jsem z oboru, tak to paradoxně můj nápad nebyl. Myšlenka se zrodila v hlavě mého manžela, který pořád chodil a říkal, jak by bylo pěkné, kdybychom měli hospodu. Tenkrát jsme navíc zůstali oba bez práce, a tak jsme nad tím začali reálně uvažovat, až jsme se do toho naplno pustili. Samozřejmě, že všechno se mohlo uskutečnit jedině s podporou našich rodičů, kteří dali do zástavy své byty i chaty, abychom získali u banky úvěr. Dodnes nechápu tu jejich odvahu a sama přemýšlím, jak bych se zachovala, kdyby něco podobného chtěly naše děti po mně.

Měli jste už tehdy nějakou vizi, čím by měla být Kovárna specifická a charakteristická?

Neměli jsme žádnou vizi, všechno vznikalo víceméně ve spartánských podmínkách. Nikdo z nás moc nevěděl, do čeho se pouští. V úplných začátcích se o hospůdku starala pouze a jenom naše rodina, kdy rodiče vypomáhali v kuchyni a sourozenci běhali po place. Dodneška si pamatuji, jak nás překvapilo, když k nám začali chodit první zákazníci. Slovy klasika: „Pořídil si hospodu a chodili mu tam lidi.“

Co pro vás bylo v začátcích nejnáročnější? Co vám dalo během rozjezdu Kovárny pořádně zabrat?

Pravděpodobně skutečnost, že jsme hospůdce obětovali během prvních čtyř let náš veškerý volný čas. Když jsme chtěli vidět známé, museli přijít za námi, jiná možnost potkat se nebyla. K tomu všemu jsme tenkrát spláceli úvěr, který bychom dneska snad ani schopni splácet nebyli, nicméně podařilo se nám to. Psaly se rané devadesátky, lidi chodili, měli žízeň i chuť po nových podnicích a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že utráceli snad všechno, co vydělali. Měli jsme štěstí, že jsme trefili dobré časy na rozjezd.

Jak výrazně se hospůdka během těch uplynulých třiceti let proměnila?

Otvírali jsme opravdu s tím, že budeme klasickou hospodou, a například o kuchyni jsme nějak speciálně nepřemýšleli, neměli jsme s ní žádnou zkušenost. Ani ve snu nás nenapadlo, že jednou budeme dělat tolik obědových meníček a lidé se k nám budou rádi vracet právě i kvůli jídlu. V začátcích byli v nabídce leda tak utopenci, případně maminčin guláš, a vlastně celá Kovárna byla v mnohém hodně amatérským podnikem. Naše tehdejší nabídka by dneska neobstála a návštěvníkům absolutně nestačila, takže jsme se zcela logicky postupně zprofesionalizovali, ovšem stále si hlídáme, aby se odsud nevytratil ten rodinný duch.

Je těžké udržet v dnešní době na vrcholu hospodu, která se může chlubit pravou domácí atmosférou?

Určitě. Konkurence každým dnem přibývá, stejně tak přibývají všemožné legislativy a kontroly. V jistém ohledu je to čím dál horší, nicméně si nestěžuji. Myslím, že každý máme na tomto světě nějaké poslání – já jsem měla odmalička ráda velký kolektiv, setkávání s kamarády, práce s lidmi mě bavila, proto jsem dnes možná majitelkou hospody. Koneckonců to má i jedno velké pozitivum, které s úsměvem celé roky zmiňuji, a sice že jsem nikdy nemusela vařit. Vždycky jsme se díky našim skvělým kuchařům stravovali tady. A když se mě hosté ptají, zda je to či ono jídlo dobré, tak jim odpovídám, že musí být dobré, protože se tady stravuje celá naše rodina.

Mimochodem, existuje už nástupce, který po vás jednou hospůdku převezme?

Ano. Už nás z velké části zastupuje syn Tomáš, kterému naši rodinnou firmu pomaličku předáváme. Do ničeho jsme ho ale nutit nemuseli, rozhodl se dobrovolně a sám. Donedávna ještě studoval a když jsme doma právě toto téma otevřeli, souhlasil. Jsem upřímně ráda, že ho práce kolem hospody baví, myslím si totiž, že už to není jen o práci v hospodě – „Kovárna“ je pro nás značka. A díky synovi objevují naši hospůdku stále víc i mladí lidé.

Přijde mi, že na Kovárně jako by se zastavil čas. Nepodlehla žádným moderním trendům a stále si drží svou jedinečnou a originální tvář. Opravdu jste nikdy neprožívali těžké chvíle, třeba v době, kdy byl zmiňovaný systém franšízy na vzestupu?

Řekla bych, že ne. Naštěstí nás nikdy konkurence nějak výrazně neohrožovala, spíš nás ohrožovala ekonomická situace. Co si budeme povídat, za těch třicet let byly i roky, kdy to moc veselé nebylo, a to z toho důvodu, že lidé všeobecně do hospod příliš nechodili a člověk pak počítal každou korunu. Kolegové z oboru mi dají nejspíš za pravdu, že multimilionáři z nás holt nebudou. Nicméně dluhy nemáme, nouzí netrpíme, naše děti mohly studovat, nemusíme nad sebou mít žádné nadřízené a když to tak ještě chvilku ve zdraví vydrží, bude to skvělé.

Spousta hospodských tvrdí, že kartami v gastronomii a pohostinství řádně zamíchal covid. Že lidé od pandemického období chodí na pivo méně a raději se schází v soukromí. Jak to vnímáš ty?

Souhlasím. Museli jsme omezit kuchyň, momentálně vaříme jenom obědy, večer pak máme klasickou nabídku k pivu jako třeba guláš nebo utopence. Velkým štěstím je, že máme svoji stálou klientelu, která se za námi pravidelně vrací, tudíž si na návštěvnost stěžovat nemůžeme. Avšak najdou se i dny, kdy hospůdka zaplněná není, a to klidně i v letních měsících. V jiných městech se hospodští těší na sezónu, ve Zlíně je to během letních prázdnin nevyzpytatelné. Centrum města je vylidněné, studenti jsou pochopitelně pryč a turistů je poskrovnu, takže místní hospody prožívají spíš okurkovou sezonu. Osobně se vždycky těším, až začne školní rok, protože ten se do návštěvnosti promítne.

V devadesátých letech bylo možné vídat na Kovárně celou řadu osobností. Chodili sem výtvarníci, básníci, muzikanti či divadelníci. U jednoho stolu debatovali například Lubor Tokoš, Jarmila Šuláková nebo členové kapely Fleret. Proč se sem rádi vraceli? Co je sem táhlo?

Chodila sem taky celá řada sportovců. Můj tatínek Horst Valášek byl hokejový trenér a v první polovině devadesátých let stál u zlaté éry Vsetína, kdy ho nejprve přivedl do nejvyšší ligy a následně s ním vyhrál dvakrát za sebou titul. Jelikož je Zlín malý a navíc leží od Vsetína kousek, tak sem za ním chodili nejen hokejisté, ale taky fanoušci. Co se muzikantů týče, tak to byli pro změnu naši kamarádi, protože můj manžel se v muzikantských kruzích pohyboval odjakživa, dokonce dělal i zvukaře Fleretu.

I herec Lubor Tokoš byl váš kamarád?

Lubor Tokoš sem začal chodit s již zmíněným panem Vápem, stal se z něho štamgast a náš rodinný přítel. Postupem času jsme se nepotkávali jenom na Kovárně, ale klidně jsme společně vyrazili třeba na houby. Když byl nemocný, tak jsme mu nosili jídlo domů, a on zase donesl našim dětem nejeden obraz, který máme v bytě dodnes.

Slyšel jsem, že když tvůj tatínek dovedl vsetínský klub k prvnímu extraligovému titulu, tak se tady slavilo. Je pravda, že celý tým z Lapače přijel na Kovárnu?

Je to pravda. Přijel nejen autobus se vsetínskými hokejisty, ale ještě druhý autobus se vsetínskými fanoušky. Jelikož ale byla hospoda totálně narvaná, museli už zůstat na ulici a pivo se jim nosilo přímo k autobusům…

Tak mě napadá, zda v době, kdy mezi hokejovým Zlínem a Vsetínem panovala ta největší rivalita, nebyla Kovárna brána spíš jako hospoda sympatizující se žlutozeleným týmem.

Podívej, těm objektivním fanouškům, kteří o hokeji něco věděli, bylo jasné, že Vsetín dovedli k prvnímu titulu hokejisté, kteří ve Zlíně nedostali šanci, ať už to byli třeba Roman Čechmánek, Rosťa Vlach nebo Michal Tomek. To znamená, že byli stejně jako táta Zlíňáci a většina místních jim to přála. Určitě se však našli i tací, kteří považovali Kovárnu za „vsetínské“ hnízdo, ale my jsme to nijak zvlášť nepocítili.

S Kovárnou a zmíněným Luborem Tokošem úzce souvisí i oblíbený Lešetínský fašank, který se v únoru uskuteční už po pětadvacáté. S nadsázkou si troufám říct, že základní kámen této tradice byl položen u zdejšího stolu během nějaké plodné debaty. Mám pravdu?

Máš pravdu. Pokud se nepletu, tak kapela Fleret u nás natáčela televizní dokument a chodili sem i s celým štábem filmařů, které napadlo, že by bylo dobré uspořádat zabíjačku. Tak jsme jim vyhověli. O něco později přišel Lubor Tokoš s tím, že to bylo moc fajn a nebylo by od věci si to zopakovat. Když jsme nad tím přemýšleli, dospěli jsme k nápadu, že to uděláme ve stylu masopustu neboli jak se říká na Moravě, ve formě fašanku. Šlo o příjemné zpestření té klasické dennodenní práce v hospodě. Začátky byly opět velmi amatérské, převládalo nadšení, ale moc jsme nevěděli, jak na to, takže jsme všechno lepili na koleni s výraznou pomocí kamarádů. Na prvním ročníku Lešetínského fašanku nás na ulici tančilo asi pětadvacet a dnes je to akce, která se rozrostla do třech dalších ulic.

Na jaký ročník vzpomínáš nejraději? Který z fašanků ti utkvěl v paměti?

Určitě právě ten první, který byl hodně spontánní. Skutečně jsme netušili, kolik lidí přijde. Na dvoře jsme uspořádali výstavu třem významným výtvarníkům – Luboru Tokošovi, Zdenku Šuterovi a Jiřímu Vápovi staršímu, k tomu se uspořádala zabíjačka. To bylo celé. Spousta lidí včetně mě navíc absolutně neměla ponětí, že se na Valašsku masopust nazývá fašank, musel nám to vysvětlit právě zmíněný Lubor Tokoš. V hlavě mi ale utkvěl i pozdější ročník, který už měl o poznání větší parametry. Domluvili jsme se se sousedním Hotelem Baltaci a poprvé jsme lidem otevřeli průchod mezi ním a naší hospůdkou, čímž jsme program rozšířili do další ulice – na Lešetín II. Jedna ulice už nestačila, lidí byla velká spousta a než člověk přešel na její druhý konec, tak ztratil klidně i hodinu. Bylo to dobré rozhodnutí, člověk se mohl najednou zase nadechnout…

Je třeba uznat, že v záplavě všemožných akcí je opravdu pozoruhodné, že si Lešetínský fašank drží své pevné místo už dvacet pět let. Říkáš, že na začátku šlo o jakési odreagování od běžné pracovní rutiny. Jak to vnímáš dnes? Organizujete fašank stále se stejným nadšením, nebo jde už o věc nezbytně nutnou a lidmi žádanou?

Určitě nejde o nezbytně nutnou věc. Stále nás těší, že přispíváme k radosti lidí, co na fašank přijdou. Dřív to byla navíc příjemná reklama pro hospodu, dnes už ale spousta návštěvníků absolutně netuší, že je v tom Kovárna jakkoliv zaangažovaná. Samozřejmě pak s tím, jak fašank roste, rostou i naše starosti. Sami bychom už jeho přípravu nezvládli, proto jsme před lety začali spolupracovat s městem, které nám pomáhá jak s finanční podporou, tak třeba se zapůjčením pódií. Díky fašanku vznikl i spolek Lešetín Zlín, jehož součástí jsou také štamgasti a starousedlíci z ulice. I ti nám výrazně pomáhají při organizaci této akce.

Mimo Lešetínský fašank, jsou ještě nějaké akce spjaté s Hospůdkou U Kovárny?

V souvislosti právě s fašankem za námi dlouhodobě chodili kamarádi s tím, že jde o zimní akci, a že by byli rádi, kdyby se uskutečnilo i něco přes léto. Proto jsme uspořádali několik ročníků takzvaného Lešetín Festu, který se však neodehrával přímo na Kovárně, ale naproti, na parkovišti u hotelu Baltaci. Vždycky jsme otevřeli zahrádku a lidé mohli volně procházet. Bohužel, po covidu návštěvnost klesla, do toho jsme trošku začali bojovat s nutnými financemi, proto je momentálně tato akce u ledu. Avšak výhledově bychom se k podobnému konceptu určitě rádi vrátili, tak doufejme, že se to podaří.

A co nějaké koncerty čistě na Kovárně? Probíhají?

Pravidelně pořádáme vánoční posezení s cimbálovou muzikou a občas si u nás zahrají převážně místní kapely, avšak na Kovárnu už v minulosti zavítali třeba taky Vašek Koubek, Záviš nebo Jarda Hutka. Vzhledem k našim prostorovým možnostem ale koncerty raději necháváme na jiných podnicích. Několik spontánních akcí u nás pak proběhlo ještě v době, kdy se rekonstruoval dnes již neexistující zlínský klub Golem, jehož majitel Jirka Devátý byl náš kamarád a pokud to šlo, tak koncert přesunul právě k nám. Ráda tak vzpomínám na jedinečné vystoupení Laca Decziho, na kterém se sešlo asi tři sta posluchačů a piva jsme si museli podávat přes okna.

Když tě tak poslouchám, tak se ani nedivím, že to tady mají lidi rádi. Vždyť Kovárna je naprosto jasným příkladem toho, že když se přistupuje k věcem poctivě a od srdce, úspěch se dostaví. Ještě mě však zajímá – šla bys do toho všeho znovu, kdybys věděla, co tě čeká?

Ačkoliv už někdy opravdu melu z posledního a neustále mi běží pracovní záležitosti v hlavě, tak bych neměnila. Je to už takový životní styl, který má rozhodně mnohem víc pozitiv než negativ. Zaplaťpánbu jsme za ty dlouhé roky neměli žádný vážný problém.

Co je pro tebe největší odměnou? Že se na Kovárnu vrací spokojení lidé?

Ano. Co víc si můžeme přát než spokojeného zákazníka, který se rád vrací a třeba i pochválí. Pro mě je ale obrovská radost také to, že se pravidelně vídám s kamarády a s celou naší rozvětvenou rodinou již víc jak třicet let, že se z některých našich hostů stali moji přátelé a že stále mohu poznávat nové a zajímavé lidi. Jsem optimista a věřím, že dokud budou lidi vyhledávat tento osobní kontakt – třeba u nás na Kovárně, budou se umět zasmát a zazpívat si, ještě to s námi není tak špatné.