Když kroj, tak z hor: Vladislava Hrubešová se specializuje na starodávné valašské kroje

„Když chceš pravý valašský kroj od Vlaďky, musíš pro to něco udělat. Dobré je mít na Valašsku alespoň kořeny, vědět, proč jej chceš mít, a u jaké příležitosti jej budeš nosit. Pak už nezbývá než si vzít mapu, dobré boty a vyrazit do hor, protože ten pravý valašský kroj vzniká jedině tam, kde se slunce dotýká vrcholků kopců a cesty se mění v chodníky a ty se ztrácí v pěšiny okem sotva rozpoznatelné…“

Tak by asi zněla poučka mudrce pro milovníka Valašska nejlépe z Prahy, který by zatoužil najít své kořeny oblečen do pravého valašského kroje. Ten echt valašský, který ponese všechny znaky života v horách, ušije Vladislava Hrubešová, která patří mezi výrobci lidových krojů na Valašsku k těm nejvyhlášenějším. Nejraději šije ty starodávné z původních materiálů a především ručně. Punc opravdovosti jí dodávají nejenom tituly Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje a Nositel tradice lidových řemesel, ale právě také fakt, že její kroje vznikají v osamělé dřevěnici na pasekách vysoko v horách ve Velkých Karlovicích.

Jak dlouho žijete na pasekách?

Na pasekách žiju od rozvodu, což už je nějakých 28 let. S manželem jsme bydleli nejprve v paneláku, ale stále jsem si přála jít někam do chalupy, co nejdál od města. Ještě spolu jsme koupili starou chalupu na Dolní Bečvě, sice to nebylo úplně bokem, ale aspoň trochu. V té době jsme se rozešli a já zůstala s dětmi bydlet tam. A jakmile děti vyrostly, přesunula jsem se sem na Karlovice.

Vy ale nejste původem ani z Valašska. Pocházíte někde od Hranic…

Přesně ze Zbrašova, to je vesnice, která je součástí Teplic nad Bečvou.

Jak jste se na Valašsko dostala?

Nevlastní sestra, která je o šestnáct let starší, bydlela se svým prvním manželem v Rožnově a my jsme za ní jezdili. Nevím proč, ale od malička jsem byla fascinovaná kopci a horami. A táhlo mě to prostě sem, do Beskyd.

Takže jste se pak do Rožnova přivdala?

Nene. V Hranicích jsme měli na gymplu takovou hudeckou muziku. A doprovázeli jsme vojáky na soutěžích umělecké činnosti. Tam samozřejmě přišla první velká láska, on byl od Pardubic, takže jsem si vybrala pedagogickou fakultu v Hradci Králové, blízko jeho bydliště. No, a ještě před státnicemi se mi narodila moje drahá dcerka Evička. Ale mě to tak táhlo sem, že jsme se potom přestěhovali do Rožnova. Manžel pracoval v Tesle. Tam jsem se zaháčkovala do souboru Radhošť a už se to pak nabalovalo jedno za druhým.

Jak jste přišla k řemeslu?

Od malička se u nás šilo, pletlo, háčkovalo. Moje babička vyšívala obrázky a byla i skvělá kreslířka a šila záhorské kroje. To je oblast mezi Valašskem a Hanou právě kolem Hranic. Maminka také šila, pletla. V té době, když jsme chtěly něco hezkého na sebe, musely jsme si to vyrobit. Nic originálního se tehdy nedalo koupit. Mě to bavilo, šila jsem vlastně od malička.

Pojďme ke krojům. Jak dlouho vám trvá výroba?

Valašský chlapský ušiju za měsíc, minimálně tři týdny. Ale to není jak ve fabrice osm hodin a konec. Jsem živnostník, takže dělám klasicky od nevidím do nevidím. Ženský kroj, pokud nevyšívám rukávce, mi trvá zhruba čtrnáct dní. Pokud ale vyšívám, tak si zákaznice musí počkat i měsíc a půl.

Když si u vás člověk objedná kroj, čekací lhůta je prý i dva roky, proč tomu tak je?

Především je vyrábím sama a až na výjimky nepoužívám ani šicí stroj. Takže je to ruční práce a ta se neurychlí. Navíc, poslední dobou kvůli obživě beru rekonstrukce oděvů pro muzea. Třeba teď jsem šila historické kabáty pro muzeum v Kouřimi.

Jak to probíhá?

Mají třeba v depozitáři oděv, který je polorozpadlý a nechtějí jej vystavovat, chtějí mít ale úplně přesnou kopii. Jak materiálem, vypracováním i starými krejčovskými postupy. Když na vyhotovení repliky získají grant a osloví mě, vlastně půl roku nedělám nic jiného než tuto práci. Takže abych se vrátila k tomu, proč je čekací lhůta u mě tak dlouhá, je to i kvůli těmto speciálním zakázkám, které mají kvůli grantovým podmínkám přednost.

Na čem nejčastěji pracujete?

Hlavně šiji samozřejmě valašské kroje. Když za mnou někdo přijde třeba z jiné horské oblasti, tak ty kroje jsou střihově i materiálově stejné. Liší se střihově pouze v detailech a ve výšivkách. Tady vím, že se do kroje můžu pustit, že za to můžu dát ruku do ohně, že dílo nepokazím.

Občas beru i šití historických uniforem nebo kabátů třeba z Čech. Je to velice zajímavá práce, ale zabere mi více času. Musím kolem toho nastudovat daleko více materiálů. Před lety jsem například šila oblečení z období napoleonských válek, to byla zajímavá práce.

V současné době spolupracuji se Sabrinou Pasičnykovou z muzea v Novém Jičíně. Z historických pramenů shromažďuje podklady pro rekonstrukci krojů z oblasti Paskova. Chce pro soubor původní starodávné kroje, které už samozřejmě zanikly a je těžké je obnovit.

Co je vaší doménou?

Kroje z horských oblastí. A pokud si můžu vybrat, tak chlapské oděvy. Takové ty kabátce, staré huněné gatě, to je mi tak nejbližší.

Jak se shání materiál, který je pro kroje právě z horských oblastí specifický?

Je to těžké. Tady na Valašsku už zanikly všechny výrobny sukna i huní, modrotisku a dalších materiálů. Už ani nekupuju sukno, které má někdo doma schované ještě z dob, kdy fungovala výrobna Valaška ve Valašských Kloboukách, které bylo výborné. Lidé se o sukno neumí starat, je proleželé, často prožrané moly nebo jsou v něm vajíčka jiných hmyzích škůdců apod. Snažím se proto shánět nové sukno, protože kroj je velice drahý a chci, aby vydržel generaci i více, pokud o něj lidi budou pečovat.

Tak kde tedy nakupujete?

Sukno nakupuji od paní Bubnové z Krnova, která distribuuje sukno pro všechny krojaře tady v regionu. Myslím, že sukno se vyrábí na Slovensku.

Krátkou dobu jsem nakupovala také v Polsku. Vyráběli právě krásnou huňu z ovcí, které se pasou v Beskydech. Je hrubší a pevnější. Teď se ale všechno dělá moc fajnové, moc to nevydrží.

Které z osobností Valašska nosí kroj od Vlaďky Hrubešové?

Spousty muzikantů z valašských souborů z okolí. Za všechny asi zpěvák Pavel Ptáček, výrobce cimbálů Laďa Holiš měl také můj kroj, muzikanti z kapely Polajka, basista Stanislav Mlčák, ten má lajblík. Vážím si toho, že jsem šila župice pro rožnovský soubor Radhošť. Mimo folklor měl ode mne kroj pan Karel Loprais, co jezdil Rally Paříž Dakar, z toho jsem měla fakt radost. Vyhýbám se ale šití krojů politikům, kteří ho nosí jako kostým.

Kolik u vás stojí valašský kroj?

S krpcema bez klobouku jej u mě pořídíte za 45 tisíc korun, ručně šitý. Je tam košula, brunclek, gatě, kopyce. Krpce a opasek dělá můj zeťák.

Laik valašský kroj pozná, jsou ale zásadní rozdíly mezi jednotlivými vesnicemi nebo údolími podobně jako na Slovácku?

Jsou střihové rozdíly u vest. To znamená u kordulky pro dámy a bruncleku pro pány. Gatě jsou většinou střihově stejné. Tam se jenom liší, jestli mají dva nebo jeden rozparek a šňůrováním – zdobením. Někdy také barvou sukna. Rožnovský brunclek je rozdílný v zádech. Má jiné šůsky než na Vsacku, také bohatější zdobení, jiné přednice a jiný tvar kapsových lišt.

Hodně se pak liší jihovalašský kroj směrem na Valašské Klobouky, tam už je to hodně zdobené, šňůrování je vykládané suknem, což se tady nedělalo.

A jedna záludná otázka pro znalce. Je podle kroje Zlínsko ještě Valašsko?

Vždycky nad tím přemýšlím a podle mne není. Nejsem etnograf, ale cítím to tak, že na horách člověk potřeboval odolný oděv, tj. pevné sukno, které neproteče atd. Navíc nebylo moc peněz. Podle života se zformovalo oblečení. Zlínsko, to už jsou bohatí lidi. Ale jsou tam soubory, které se k Valašsku hlásí a mají valašské kroje. A např. Luhačovicko, to už je jiné, je to přechodová oblast, na krojích jsou také patrné valašské prvky.

Jak moc se dnešní kroje liší od těch původních?

Dnešní kroje a také ty, co šiju já, jsou nejmladší časovou vrstvou krojů, přizpůsobenou pro dnešní potřeby, materiály jsou odlehčenější apod. Starodávný kroj, to je něco jiného a pro mne největší potěšení. Ty starodávné kroje se liší střihově. Například gatě měly střih na vidlicu se švem vzadu, který se ještě hodně vidí na goralských krojích nebo v oblasti Frýdlantu, Ostravice. Ale i staré hrozenkovské nebo rožnovské gatě tak byly stříhané. Ty už ale dnes nikdo nechce. Obecně byly kroje méně zdobené. Košule se hodně lišily. Chlapi by dnes v takových nechodili. Nic se tehdy neodstřihovalo. Materiál se využíval do mrtě. Na starých brunclecích vidíte, že i malé kousíčky jsou všité třeba na zádech, aby nic nepřišlo nazmar.

Např. rukávy košule se šily přeložením jedné půlky plátna. Půlka byla šíře tkaného plátna na stavu, tedy zhruba sedmdesát centimetrů. Takže šíře rukávů byla zhruba třicet pět centimetrů. Dneska jsou rukávy užší, košule nejsou ani tak široké a hlavně nejsou tak dlouhé. Protože dřív v nich chlapi spali, takže byly až nad kolena.

Takže zároveň noční košile?

Dříve se na noc nepřevlékalo. Také roby spaly v rubáču, ve kterém byly celý den. Shodily jenom svršek a šlo se na kutě.

Existují ještě starodávné kroje?

Obecně poznám starodávný kroj, ale narazím na něj už velmi málo. Zadní šůsky má droboučké, blíže u sebe, je to takové subtilnější. Více knoflíčků, a kdysi dávno se brunclek zapínal, což už dneska není. Ale moc se těším, že takový budu šít jednomu portášovi.

Co je opravdu valašský kroj? Na mapách ze 17. a 18. století jsou postavy Valachů vyobrazeny v poněkud jiných oblečeních, než jak známe valašský kroj dnes. Kdy se to začalo lámat?

Podle mne se to začalo měnit v době třicetileté války během valašského povstání. Což je zhruba polovina 17. století. Tam se ještě používal pradávný kroj, tj. běžné oblečení, kterému my dnes říkáme kroj. Koncem 19. století už prakticky kolem Rožnova chlapi v krojích nechodili. Na dědinách se ještě v té době ale zachoval. Ženský se udržoval déle, ale postupně s budováním cest a s lepším spojením se vzdálenějším světem přicházely nové materiály, které samozřejmě ženské začaly pro výrobu oblečení používat. Začaly se využívat krajky, které doposud nebyly v horách dostupné. Objevily se barevné šátky, bavlněné látky. Původně se vyšívalo vlnou, ale do městských aglomerací se brzy dostala bavlna a začalo se vyšívat i barevně.

Když se řekne horský valašský kroj, to asi bylo něco jiného než třeba ten z Rožnova…

Rožnov, to bylo lázeňské město, takže i materiály a barevnost byla jinde. Horský valašský kroj, to jsme už spíše v oblasti legend. Musíme rozlišovat samozřejmě časovou vrstvu. Ani přesně nevíme, jak vypadaly kroje před 19. stoletím, protože máme jenom kvaše nebo nákresy, které zobrazují Valachy v krojích. Podle toho se samozřejmě dá ušít kroj a nedá se tam udělat chyba. Materiálově je to jasné. Kroj byl z huně, nic jiného totiž ani nebylo. A košula byla konopná nebo lněná a střih byl daný. Podle mne se brunclek stal součástí oděvu chlapů až později. Dřív nosili huně – takové kabáty, protože ty je zahřály. Když bylo teplo, stačila košile. Nosily se klidně dvě tři košile na sobě. Tak to nosili pastevci.

Nejnovější kroje, jak se dochovaly dodnes, to je řekněme konec 19. a začátek dvacátého století po současnost. Ale ony se už nosí takto sto let.

Kolik krojů jste už ušila?

Kroje šiju od roku 1991. Živnost mám od roku 1993. Spočítáno to nemám, ale mám zapsány všechny zákazníky v takových sešitkách, možná někdy přijde čas a udělám si součet, ale jsou to stovky krojů.

Co by podle vás měl člověk vědět, než si nechá ušít kroj nebo než si nějaký obleče?

Musí si říct, proč ho vlastně chce. Lidi, co sem chodí, jsou většinou srdcaři, souboráci, kteří od malička nějakou formu kroje nosí a pořád řeší, že je půjčovaný, malý, velký, přešívaný a chtějí prostě svůj. Někdo, jako třeba majitelé různých horských hotelů, chce zase v kroji vítat své hosty, což je podle mě pěkné. Pak jsou to lidé, kteří to chtějí jako kostým. Většinou si u mě nakonec nic neobjednají, protože je to drahé.

Je ještě taková zvláštní sorta lidí, kteří se sem nastěhují, koupí si chalupu, koně i s nějakým správcem, přijedou jednou za týden a tak co ještě nemáme: kroj… A to jsou právě lidé, kteří by do toho kroje lézt neměli.

Šijete také hodně do zahraničí…

Teď už to není jak před lety, ale šiju pro ně hrozně ráda. Krajané ten kroj opravdu chtějí, protože se jim stýská po domově nebo sem jezdí za rodiči. Hodně šiju pro lékaře, kteří se odstěhovali a berou si kroj jenom opravdu na význačné události. Posledních deset let šiju hodně pro manažery, kteří mají v zahraničí firmy. A když mají nějaký meeting, tak si neberou oblek od Bosse, vezmou si krásné kalhoty a vyšívanou košili jako výraz toho, že jsou tady z Valašska.

Kde všude vaše kroje v zahraničí nosí?

Hodně v Texasu, protože krajané sem začátkem devadesátých let dost jezdili. Ale oni už tam mají své dílny. Poslední dobou hodně šiju pro takovou zajímavou událost. Krajané pořádají své soutěže královen krásy mladých cérek a to jsou pravnučky těch původních přistěhovalců. Učí je stále česky, vypráví naše pověsti, pohádky, zpívají lidové i valašské písničky a jako třešnička na dortu je promenáda v kroji a podle toho se také hodnotí ta královna krásy. Právě teď šiju pro podobnou příležitost jeden kroj do Spojených států.

Hodně dělám kroje také do severských zemí, kde je spousta našich lékařů. Ale i do Brazílie, Německa nebo Švýcarska.

Řemeslo jste podědila po babičce a mamince, máte v rodině nějakého nástupce?

Dcera je velice zručná a umí šít, ale nevěnuje se tomu, učí v ZUŠ na housle. Mám radost z prostředního vnuka Vašíka, který se naučil dělat krpce a vyrábí opasky. Stále ale toužím po nějaké vnučce, kterou bych zaháčkovala (směje se).

Jaký je trend? Nahradí časem ručně dělané kroje strojové polotovary?

Už bohužel nahrazují. Je tady plno šikovných mladých cérek, které si pro sebe ušijí kroj. Znám jich spoustu. Krojové krejčí se tím ale musí uživit. A jenom ručním šitím by to nestačilo. Pokud nemáte solventního manžela nebo něco podobného, nemáte dnes asi šanci (směje se). Dnes se dají samozřejmě koupit i vyšívací stroje, které udělají výšivku i s drobnými chybkami, takže to vypadá jak ruční, ale není to ono.

A poslední otázka. Když nejsem z regionu a chci valašský kroj, jaký by byl pro mne nejvhodnější?

Co vím, tak lidé nejvíc jako valašský vnímají ten vsacký s bílýma gaťama. Doporučila bych proto ten. Když chce někdo zdobnější, tak meziříčský nebo rožnovský, což jsou už ale městské kroje.

VLADISLAVA HRUBEŠOVÁ

• Narodila se v roce 1961 v Hranicích, dětství strávila ve vesnici Zbrašov u Teplic nad Bečvou, nyní žije ve Velkých Karlovicích.
• Studovala Gymnázium v Hranicích, magisterské studium absolvovala na Pedagogické fakultě v Hradci Králové.
• Po škole krátce učila na základní škole, pak několik let vedla výukové programy ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm.
• Řemeslem krojového krejčovství se zabývá od roku 1993.
• Kroje z její dílny dělají radost mimo jiné také krajanům v USA, Německu, Švýcarsku a severských zemích.
• Specializuje se na tradiční lidové kroje převážně z moravského Valašska a horských oblastí Beskyd.
• Pracuje také na rekonstrukcích historických oděvů pro muzea po celé ČR.
• Pyšní se tituly Mistr tradiční rukodělné výroby Zlínského kraje 2016 a Nositel tradice lidových řemesel 2018.