Nejnovější zprávy: Luhovaný Vincent bude letos „přes čáru“ Koupaliště ve Valašském Meziříčí letos otevře nový bazén

Kultura

​Kdo má skončit u divadla, ten se osudu nevzepře, říká herec a dramatik Antonín Procházka

Magazín Patriot představuje v rozhovoru divadelníka tělem i duší Antonína Procházku, rodáka z Kroměříže. Kromě nesporného hereckého talentu osvědčil také neotřelé autorské nadání. Divácky úspěšné jsou jeho komedie, jejichž tématem je nejčastěji krize středního věku a touha po změně z manželských stereotypů.


Autor: archiv Antonína Procházky

Herec, dramatik a režisér v jedné osobě pochází z hudební rodiny. Jeho otec byl klavíristou a dirigentem kroměřížské filharmonie. Po maturitě na střední ekonomické škole byl přijat na DAMU, poté nastoupil do angažmá v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni.

Dlouhodobě spolupracuje s televizními stanicemi i filmovými produkcemi a je také osobitým moderátorem.

Narodil jste se a mládí prožil v Kroměříži. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Bylo to hrozně fajn. Kroměříž té doby byla, a stále je, moc příjemným místem pro děti. Lítal jsem s partou kluků v podzámecké zahradě a hráli jsme si na Indiány, Husity nebo mušketýry. Tehdy jsem si moc neuvědomoval, v jak malebném městě bydlím. Nyní vidím, jak je krásné. Zvláště teď, kdy se Kroměříž hodně spravila a dostala na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Můj otec byl dirigentem, takže se u nás scházela muzikantská a herecká společnost, kterou jsem měl strašně rád. Nechci, aby to vypadalo, že jsme měli doma salon, to ne. Prostě k nám jen přicházeli tatínkovi kamarádi, kteří byli strašně zajímaví. Chodili k nám například operní režisér Miloš Wasserbauer, operní pěvec Eduard Haken, mistr světa v tenise Karel Koželuh, herec Oldřich Nový, subrety z brněnské operety a podobně. Tatínek byl strašně společenský, takže maminka měla pořád koho hostit.

Vracel jste se po studiích do města často? Přece jen, nechal jste tam přátele...

Ano, jistě. Jezdil jsem tam pravidelně. Žila tam maminka, která před čtyřmi lety zemřela, nechal jsem tam rodinu, ale i spolužáky a kamarády. Poslední roky tam jezdím jen jednou dvakrát do roka za příbuznými.

Vedl vás tatínek k hudbě?

Nevím, jestli se dá říct, že mě vedl k hudbě. Samozřejmě jsem chodil do klavíru, ale neměl jsem ani zdaleka jeho talent a ani mě to tolik nebavilo. Otec mě spíš před hudbou varoval. Říkal, že je to ošidné řemeslo. Já hlavně měl rád tu muzikantskou společnost. Miloval jsem, když se něco připravovalo a nacvičovalo. Bavilo mě s ním chodit na zkoušky s orchestrem. Ale hudbě jsem unikl. Když jsem se později rozhodl jít na herectví, odrazoval mě i od něj. Věděl, že svět kumštu je nemilosrdný. Vyrůstal ještě za první republiky, hrál ještě v pražském Novém divadle, a tak věděl, jaký honorář má Oldřich Nový a jaký honorář mají ostatní. Vždycky mi říkal, že pokud nebudu jedním z nejlepších, nemá cenu to vůbec dělat. Divadlo a vlastně celý svět umění je o talentu, ale taky o štěstí. Abyste se prosadil, musíte mít kliku. Musíte mít to štěstí, abyste pracoval s těmi správnými lidmi a dostal příležitost.

Vy jste to štěstí měl?

Já mu šel naproti s tím, že jsem začal psát a režírovat hry. Nečekal jsem, až mě jako herce někdo osloví a obsadí do rolí. Já jsem si je napsal sám.

Čím si vás získalo divadlo?

Já nevím... Kdo má skončit u divadla, skončí u divadla, to je jasná věc. Nejdříve jsem studoval na Střední ekonomické škole v Uherském Hradišti, kde jsem začal chodit do divadla. Do té doby jsem znal jen hudební věci, a najednou jsem byl vtažen do činohry. Skamarádil jsem se s Lubomírem Vraspírem, který mi nabídl, že pokud se budu chtít stát hercem, připraví mě na přijímačky na DAMU. A co slíbil, splnil. Zkoušky jsem udělal.

Jak jste se dostal k psaní scénářů?

Vždycky mě bavila autorská divadla. Líbili se mi Werich s Voskovcem, Suchý se Šlitrem, Šimek s Grossmannem. To byli všechno lidi, kteří si své texty psali. Takže to mě oslovovalo od dětství. Po jejich vzoru jsem začal i já psát představení podaná ve formě literárního kabaretu, kde se scénky střídaly s písničkami. Společně s kolegy jsme mezi lety 1979 až 1986 dělali Textappealy v plzeňském Divadle Pod lampou. Pak mě oslovila dramaturgyně Divadla Josefa Kajetána Tyla, která viděla naše revue, jestli bych nechtěl zkusit napsat něco pro velký kulturní stánek. Tak vznikla první hra Klíče na neděli. Je to komedie o tom, jak se dva manželské páry sejdou na nepovedeném mejdanu a prozradí na sebe, že všichni čtyři nejsou příliš spokojeni s tím, čeho dosáhli, a jejich manželské soužití trpí stereotypem. V opilosti se proto partneři prohodí, vymění si klíče od bytu a po kratičké radosti z něčeho nového se z této záměny roztočí kolotoč potíží. Režírovala Kristýna Taberyová, dcera Zdeňka Štěpánka a maminka novináře Erika Taberyho. Já měl svou představu, takže jsem jí do toho hodně kecal, což mě odsoudilo k tomu, abych si všechny své další hry režíroval sám.

Kolik jste jich napsal?

Třináct činoher a sedm hudebních věcí. Teď jsme nastudovali v Divadle Lucie Bílé muzikál Láska je láska. Já jsem napsal libreto a režíruji to, autorem hudby je Ondřej Soukup a texty písniček napsala Gábina Osvaldová. Je to trochu bláznivý příběh divadelní postavy, která není spokojená s tím, jak ji autor napsal, a tak se rozhodne vzít děj do vlastních rukou. Díky triku se ocitne v době mládí svého bohémského tatínka a snaží se ho převychovat, aby ovlivnila svůj osud. Představitelkou hlavní role je bez alternace Lucka Bílá.

Divadlu Josefa Kajetána Tyla jste zůstal věrný. Všude jinde jste jen hostoval. Mimo jiné v Národním divadle...

Ano, celý herecký život jsem prožil v Plzni. V Národním divadle jsem hostoval mezi lety 1982 až 1989. Teď jsem čtyři roky v penzi, už pracuji výhradně pro soukromé subjekty.

Proč jste nevzal v Národním divadle stálé angažmá?

Pořád jsem přemýšlel, jestli tam přijmout angažmá. V té době jsem už ale psal, a pro mě bylo důležitější být v divadle, kde moje hry uvádějí, a kde si můžu vybrat, s kým chci spolupracovat. V Národním divadle bych měl sice napsané na vizitce, že jsem členem, ale tím by to haslo. Ani mě tenhle druh divadla nijak nepřitahoval.

Bylo to také tím, že byste musel v Národním divadle čekat na role?

To stoprocentně. Tam bych čekal a jako mlsný pes chodil kolem fermanu (plán představení), jestli mě do nějaké hry obsadili. Tohle jsem nechtěl.

Pamatujete si, kolik rolí jste na divadle už sehrál?

Přiznám se, že to nemám spočítané. Tak mezi sto padesáti až dvěma sty. Koho by to zajímalo. Vždycky se směju, když si čtu, jak to někdo ve svých pamětech vypočítává. Já si to ani nepamatuju.

Na kterou roli nejraději vzpomínáte? Čím vás ovlivnila?

Byl to Amadeus od Petera Shaffera a Ostře sledované vlaky od Bohumila Hrabala. To se sešlo víc věcí. Hra, role, režie a kolegové. Vše do sebe zapadlo tak dokonale, že jsem měl pocit, že nic nemusím hrát. Šlo to ze mě samo. Obě hry se reprízovaly šest let.

Říká se vám plzeňský Molliére. Jak vznikla tato přezdívka?

Z legrace. Jednou mě tak pojmenoval kamarád teatrolog a kritik Honza Čech. Hned po Klíčích na neděli. Recenze vyšla v časopise Scéna.

Vnímáte to tak trochu jako poctu?

Poctu? To bych byl padlej na hlavu. Je to nadsázka.

Která filmová role se vám nejvíce vryla pod nehty?

Pracoval jsem na dvou filmech s Karlem Kachyňou: Oznamuje se láskám vašim a Kam, pánové, kam jdete. Bylo to umělecky i lidsky zajímavé setkání. On byl velice přesný, byl to filmař každým coulem. Když herec točí s takovým režisérem, je jako v peřině. Ví přesně, co se po něm chce. Karel Kachyňa nebyl vyloženě přísný, ale šel z něj respekt a člověk mu mohl důvěřovat. Já byl za to vedení rád. Celý život se člověk učí, každou roli začínáte od nuly, nikdy si nemůžete myslet, že všechno víte a na scéně to vyklopíte, to je zrádné.

Míváte trému?

Trému úplně ne, spíše se těším. Určité napětí ale musí být, než herec vyjde před lidi. Jít na scénu chladně nesvědčí o dobrém nasazení herce.

Když dostanete scénář, co je to první, co vás při jeho přečtení osloví?

Buď mě to zajímá, nebo mě to nezajímá. To je vše. Ale jsou období, kdy máte málo práce a jste ochoten nad tím, že je to pro vás méně zajímavé, přivřít oči, protože se musíte nějak živit. Taky mě vždycky zajímá, s kým budu hrát.

Jací režiséři jsou vám nejvíce po chuti?

Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval výhradně s dobrými režiséry. S Evženem Sokolovským, Ladislavem Smočkem, Miroslavem Pleskotem a Otou Ševčíkem. To jsou esa, legendy. Měl jsem kliku. Režisér u mě končí, když zjistím, že jsem chytřejší než on.

Jak moc se liší psaní od hraní? A našel byste něco společného?

Je to jedno řemeslo, jen má různé výrazivo. Molliére psal, režíroval a hrál. A pořád to bylo divadlo. Jsou to různé formy, které směřují ke stejnému výsledku.

Jak vznikají vaše hry?

Musíte mít nápad. Když mám nějakou ideu, udělám si poznámku. Během roku si je střádám, mám jich plný šuplík. A když přijde doba něco napsat, tak do něj sáhnu a kamarádům převyprávím námět. A vím, že když se zasmějí, nebo jakýmkoli způsobem zareagují, že jsem na dobré stopě. Když to mám v hlavě poskládané, je hra hotová, zbývá ji jen napsat. Píšu dopoledne. Jednak proto, že jsem více fit, a pak taky kvůli tomu, že večer hraju, a před tím si potřebuju ještě odpočinout.

Máte mezi hereckými kolegy kamarády?

Ano, samozřejmě. Já mám téměř výhradně kamarády jen mezi herci. Zrovna teď jdu na večeři s Jirkou Lábusem, který je mým nejbližším hereckým přítelem. Byl svědkem na obou mých svatbách. Kamarádíme se přes čtyřicet let.

Antonín Procházka

  • Narodil se 25. 12. 1953 v Kroměříži.
  • Je podruhé ženatý.
  • S první manželkou, herečkou Zorou Kostkovou má syna Antonína Procházku mladšího, také herce a režiséra.
  • Současná manželka je herečka Štěpánka Křesťanová, s ní má dceru Viktorii.
  • Na otázku, co dělá, když nehraje, nepíše nebo se nevěnuje režii odpovídá, že rád cestuje a chodí na víno. Rád má červené.