Nejnovější zprávy: Zlín dětem nabídne trochu jiný cirkus V Uherskohradišťské nemocnici se letos narodilo už 560 dětí

Společnost

​Každá válka je šílená, říká rozhlasový reportér Martin Dorazín z válečné Ukrajiny

Patří bez nadsázky mezi nejzkušenější české reportéry. V Českém rozhlasu působí Martin Dorazín bezmála třicet let. Reportáže pro české posluchače posílal z mnoha válečných zón. I jeho zásluhou mají lidé v Česku každý den aktuální a ověřené zprávy z válečného dění na Ukrajině. Je tam od počátku konfliktu.


Autor: Iva Zimová, Khalil Baalbaki, Vladimír Pryček

Martin Dorazín byl přímým svědkem bojů a nepokojů v afrických zemích při Arabském jaru, v roli zpravodaje působil v někdejší Jugoslávii, referoval o krvavém konci libyjského diktátora Muamara Kaddáfiho, nechyběl u nelítostné války mezi nakonec poraženými Armény a Ázerbájdžánem v Náhorním Karabachu, byl u anexe Krymu v roce 2014. Málokterý český novinář má tolik zkušeností jako právě rodák z Valašského Meziříčí.

Jeho nezaměnitelný hlas přináší v posledních týdnech denně aktuální zprávy z Ukrajiny.

Ve válečné zóně strávil od začátku letošního roku řadu týdnů. Nejprve vysílal z dnes už prakticky zničeného Mariupolu, odkud se v poslední možné chvílí společně s dalšími novináři dokázal přemístit kolem frontové linie na východě Ukrajiny do města Dnipru (dříve Dněpropetrovsk).

Svoji roli reportéra z válečných oblastí bere ryze pragmaticky. „Patří to k mé profesi. Dělám to třicet let, na práci pro můj milovaný rozhlas jsem hrdý. Ano, samozřejmě, že občas mám strach, za války jsou v ohrožení života všichni – vojáci, civilisté i reportéři. Nemáme žádná privilegia ani záruku většího bezpečí než jiní lidé. Riziko ohrožení si samozřejmě uvědomuju,“ říká Martin Dorazín v online vedeném rozhovoru (uskutečnil se v neděli 20. 3. 2022) z hostelu v centru ukrajinského Dnipra.

Postřehy z válkou zbědované Ukrajiny vám předkládáme v podobě osobní autentické výpovědi reportéra Českého rozhlasu:

Nejsem na Ukrajině poprvé. Není to pro mě vůbec cizí prostředí. Mám tady spoustu kontaktů, známých, blízkých vazeb a dnes mohu říci už i přátel. Jako zpravodaj jsem tady byl už v době oranžové revoluce v roce 2004, pak samozřejmě také při nepokojích z přelomu let 2013 a 2014, které vedly ke svržení prezidenta a vzniku prozatímní vlády.

Ve srovnání se současnou válkou to bylo ale samozřejmě jiné. Konflikt se odehrával na velmi malém území, přijel jsem tehdy do Kyjeva až na konci února 2014, kdy všechno vrcholilo. Odmítli mě odvézt z letiště, že prý je to už moc nebezpečné. Nakonec jsem se přece jen dostal do centra díky známým, kteří mě odvezli jen s jedním kufrem a počítačem k Majdanu. Ocitli jsme se tam přímo v centru střelby, stihli jsme ale utéct. O dvě ulice dál už bylo bezpečněji.

Letošní válka a agrese Putinova Ruska je šílená, katastrofální, hrozná. Utrpení a strádání obyčejných Ukrajinců a civilistů je obrovské. Z předchozích zkušeností už ale mám profesionální návyky, dělám to třicet let, zažil jsem to mnohokrát. Podobné to bylo v Karabachu. Tam jsme spali s místními v zemljankách v neprůstřelných vestách, nemohli jsme vůbec vyjít na ulici.

Tady na Ukrajině je to trochu jiný druh války, ale zásadní pravidla pro chování jsou v zásadě velmi podobné jako kdekoliv jinde. V každé válce se střílí, létají rakety, k zemi padají rozbombardované domy.

Pro nás novináře je klíčové najít relativně bezpečné místo, odkud je možné pracovat. Musíme předávat informace. Když budu více riskovat, ztratím spojení nebo signál, tak nemůžu pracovat a jsem tam zbytečný.

Rakety padají opravdu kdekoliv. Na sportovní centra, na školy, nemocnice, obchody, sportoviště. Cítíte na každém kroku, každou vteřinu, jak je válka blízko. Že není kilometry daleko, ale že jste přímo v ní. Stalo se několikrát, že rakety dopadly na části města, z něhož jsem vysílal. Vůbec nikdo kolem se nemůže cítit bezpečně.

První dny ruské agrese byly neuvěřitelně hektické. Ne všechna media tady měla své zastoupení, takže jsem popisoval situaci pro desítky televizních stanic nebo rádií. Kolikrát už jsem ani pořádně nevěděl, pro koho jsem vlastně v tu chvíli mluvil. Po pěti dnech se intenzita denního vysílání naštěstí snížila a my jsme se mohli domlouvat s nadřízenými z rozhlasu na algoritmu vysílání a reportáží.

Prioritou bylo samozřejmě co možná nejlépe informovat české a slovenské posluchače. Je zajímavé, jak výrazně se lišily reakce publika. Zatímco z Česka jsem měl spíše pozitivní názory, ze Slovenska přicházely a pořád přichází spousta negativních až výhrůžných reakcí. Slovenská společnost je asi přece jen více východněji orientovaná, řada lidí tam cítí vazbu na Rusko, je to tam v mnohem větší míře než v Česku.

První dny jsem strávil v Charkově, který je dnes už prakticky neobyvatelný. Pak jsem se přesunoval podél frontové linie směrem k jihu až do Mariupolu. Tam jsme byli prakticky do poslední možné chvíle. Ovšem jakmile vypadávají telefony, nefunguje internet ani bankomaty, v obchodech není zboží, byl nejvyšší čas zvednout kotvy. Společně s dalšími novináři jsme se proto na jedné ranní poradě dohodli, že musíme co nejdříve pryč. Zmizeli jsme za pět minut dvanáct. Kdybychom neujeli, byl by později velký problém dostat se z města.

Tady v Dnipru je situace mnohem bezpečnější. Ano, i tady jsou sirény a poplachy na denním pořádku. Ale centrum města žije dál svým životem, dokonce začali otevírat restaurace a kavárny, lidé chodí po ulicích a snaží se žít normálně.

Sirény každého vylekají, to je jasné. To pak většina lidí míří do krytu nebo metra. Je tady sice jen jedna větev s několika stanicemi, ale zaplaťpábůh za to. Pro nás novináře už jsou tyto poplachy spíše rutinou. Je to vždy varování pro celou oblast, takže do krytů už ani nechodíme. Maximálně se snažíme třeba spát na chodbách a ne u oken. Když sirény slyšíte několikrát za den, je to sice divná realita, ale zvyknete si.

Z pozice reportéra musím pořád myslet na to, abych lidem poskytoval co možná nejpřesnější informace. V tomto konfliktu je agresor a iniciátor války jasný. Ovšem pořád jde kromě války zbraní také i o válku informací. Každá strana se snaží do veřejného prostoru prosazovat své vidění, své informace. Je složité je ověřovat, když se fyzicky nedostanete na konkrétní místa. Takže se musíme spolehnout na osobní svědectví lidí, které znám, na své kontakty. V tomto mám třeba velkou výhodu oproti novinářům ze zahraničí, kteří tu nemají vazby.

Když se k vám dostane video ze stejné oblasti od deseti různých lidí a vaše zdroje vám to potvrdí, tak je jasné, že danou skutečnost lze brát jako verifikovanou, že je to realita.

Válka na Ukrajině se z původní snahy o totální blitzkrieg ze strany Ruska postupem času proměnila. Rusko nyní zaměřuje na devastaci měst, civilních cílů, rakety útočí na obyčejné lidi. Cílem je zastrašit, vyvolat chaos, paniku. Není to středověký způsob boje, kdy se vojska potkají na poli a tam si to rozdají. Útok na civilisty je součástí strategických plánů, které kalkulují právě s panikou lidí.

Samozřejmě se jim to daří. Ukrajinci prožívají šílené chvíle. Denně se pot­káváme nejen s obyvateli Dnipra, ale také se stovkami uprchlíků, kteří se přesouvají z nejvíce postižených míst do bezpečnějších.

Slyšeli jsme na vlastní uši neuvěřitelně silná svědectví, co lidé prožívají. Starší paní nám líčila, že dva týdny strávili ve sklepě pod zemí, že se nemyli, skoro nic nejedli, kolem tekly fekálie, slyšeli, že kolem padají rakety.

Je těžké si to nepřipouštět nebo při zpravodajství nedat najevo emoce. My novináři se ale nemůžeme sesypat. Musíme natáčet, musíme zprostředkovat tato svědectví dál, aby okolní svět dostal pravdivé informace, co se tady děje.

V danou chvíli k tomu musíme přistupovat maximálně profesionálně. Emoce, ty vždycky přijdou až jako jakýsi „aftershock“, tedy s časovým odstupem. Paradoxně největší emoce u mě vyvolávají reakce našich posluchačů, třeba i kolegů z pražského studia nebo jiných médií. Píší mi, že když slyšeli reportáže, museli zastavit auto, protože jim tekly slzy a oni nemohli dál řídit.

Nejhorší zážitky se popsat nedají. Je to všechno hrozné a strašlivé. Trpí malé děti, staří lidé, rozpadají se rodiny, jsou tu hromadné hroby, mrtvoly leží na ulicích, jsou to autentické příběhy. My na daném místě musíme být profesionálové, příliš emotivně prožívat tuto tragédii si nemůžeme dovolit, ani koneckonců nejsme s Ukrajinou tak spojení, nemáme k ní silné citové vazby jako Ukrajinci. Proto si ani pořádně neumím představit, co přesně prožívají.

Já občas myslím na to, jak bych asi reagoval a choval se, kdyby někdo stejným způsobem zaútočil na moje milované Valašsko. To bych psychicky nezvládl. Nebyl bych schopen jen tak dělat reportáže, to by nešlo.

S touto profesí člověk nemůže mít rodinu. Ovšem moji rodiče samozřejmě strach mají. Zvykli si, že dělám tuto práci, ale obavy mají pořád. Voláme si, snažím se je uklidnit, vždycky mi říkají, už se vrať, už se vrať. Já jim vždycky odpovídám, že tady musím zůstat, protože tu práci za mě nikdo neudělá.

Docela rád bych se nechal někým vystřídat. Ale problém je v tom, že jsme v předchozích letech u nás v Česku trochu zanedbali studium východních zemí, východní kultury. Chybí generace novinářů, kteří by uměli dobře rusky, kteří by byli schopni chápat mentalitu tamních lidí, jejich humor, slovní hříčky, jejich vnímání světa, anekdoty, kteří by znali ruský film, divadlo, literaturu. To se nedá naučit za pár let, to musí člověk sám prožít a trvá to roky. I proto jsem smířený s tím, že tady zůstanu až do konce konfliktu. I s vědomím, že riziko je velké.

Jedním dechem ale musím říci, že se snažím být opatrný. Ano, několik novinářů už tady zemřelo. Minimálně v některých těchto tragických případech si ale kladu otázku, proč tolik riskovali a šli do situací, kde byla pravděpodobnost útoku násobně vyšší. Kde bylo na devadesát procent jisté, že na ně Rusové zaútočí. Žádná reportáž ani záběry nestojí za to, aby člověk neúnosně riskoval vlastní život. Do takových situací bych já nešel. Člověk musí dobře vyhodnotit, jaká míra rizika má ještě smysl. Protože mrtvý novinář už žádnou další reportáž nenapíše.

V podobných válkách je strašně důležité najít takové místo, kde můžu pracovat a být ještě v relativním bezpečí. Vyhodnocujeme s kolegy každý den, zda zůstat nebo se přemístit. Zda třeba nehrozí, že nám Rusové odříznou ústupovou cestu. Pořád myslíme na zadní vrátka. Tady v Dnipru jsme jako v oku hurikánu. Kolem je to šílené, u nás relativní klid.

I díky zkušenostem z mnoha předchozích válečných konfliktů dokážu dobře spát. Každý den tady je natolik pracovně i psychicky náročný, že večer usínám velmi dobře a spím tvrdě. Naštěstí. Uprchlíci, kteří tady na našem hostelu stráví nějakou přechodnou dobu, jsou na tom mnohem hůře. Řada z nich nespí vůbec. Nemohou. Ti, kteří přijeli z Mariupolu, mají noční děsy, bombardování nemohou dostat z hlavy. Dva dny po příjezdu nejsou dokonce ani schopni s námi mluvit. Jsou v šoku, až třetí den z nich dostaneme první reakce.

Co je neuvěřitelné, to je jednota Ukrajinců. Bez ohledu na to, jestli mluví rusky nebo ukrajinsky, drží při sobě. Statečně bojují, velké přesile navzdory.

Spoustu přátel a známých mám samozřejmě také v Rusku. Je složité nějak krátce vysvětlit, proč tam má Putin pořád takové zastání. Musíme rozlišovat. Žije tam spousta národností, víc než si umíme představit. Nelze všechny házet do jednoho pytle, spousta lidí ruský režim a Kreml nesnáší. Nemůžu je zatracovat „en bloc“, i když je fakt, že v současné situaci asi je na místě uplatnění kolektivní viny.

Rusové mají na válce svůj podíl. Také vinou jejich přímé podpory či nečinnosti mohl Putin rozpoutat tuto válku na základě absurdních, vymyšlených a nesmyslných důvodů. Řadu mých kamarádů a přátel z Ruska jsem kvůli tomu zatratil. Někteří mi psali úplné nesmysly, takže jsme se museli rozejít. A nejsou to hloupí nebo nevzdělaní lidé, ale akademici, profesoři, vysokoškoláci, docentky. Oni dobře ví, o co jde, informace mají. Ruská inteligence si vědomě sama sobě lže. Šance, že by Putinův režim padl zezdola, není velká. Dvacet let se tento režim organizoval. Většina lidí je závislá na státu, na měsíčních mzdách, režim je svým způsobem vydírá, nepůjdou proti státu, nebudou riskovat, že o peníze přijdou a nebudou mít na jídlo, auta, hypotéky.

Rusové nepřemýšlejí nad tím, že za pár let mohou být skanzenem. Oni nepřemýšlí v horizontu pěti, deseti let. Žijí dneškem. Nemají v mentalitě zvažovat následky.

Smutné je, že zastání má Putinův režim i v demokratických zemích. Před dvěma lety jsem měl v rodném Valašském Meziříčí besedu s lidmi v kině. Jasně jsem tam řekl, že Putin je zločinec a podle toho by s ním mělo být zacházeno, že by měl skončit ve vězení. Byl jsem hodně překvapený. Polovina sálu reagovala na tato upřímná slova negativně. Nebyli s tím srozuměni. Nechápal jsem, jak je to u nás možné. Ale bohužel to tak bylo. Věřím, že ruská agrese mnoha lidem otevřela oči.

Myslím, že by se Ukrajincům nakonec mohlo povést Rusy ze své země vyhnat. Rusové je obrovsky podcenili. Nemají pěchotu, chybí jim pozemní síly, s tak tvrdou obranou a odhodláním Ukrajinců vůbec nepočítali. Putin nemůže bojovat, pokud proti němu stojí čtyřicet milionů lidí. A všichni se ptají, proč se to děje. Že osvobozovat nepotřebují.

Samozřejmě není vyloučeno, že tento konflikt může skončit opravdu špatně. Putin se chová jako krysa zahnaná do kouta – bude kousat, má k tomu jaderné zuby. Já průběžně velmi pozorně sleduji ruské kanály a ruskou propagandu na jejich stanicích. Oni už veřejné mínění připravují na to, že budou bojovat s celou Evropou, s celým světem.

Pro Česko je válka na Ukrajině přímým ohrožením. Není to válka Ukrajinců o svobodu. Je to válka o naši evropskou civilizaci. O nás. Nesmíme to podceňovat. Tak to prostě je. Vždycky tady byly tendence Rusko podceňovat. Oni jsou ale schopní všeho.

Martin Dorazín

  • Narodil se 11. listopadu 1968 ve Valašském Meziříčí.
  • Vystudoval gymnázium ve Valašském Meziříčí, vysokoškolská studia oboru společenské vědy absolvoval v Rusku.
  • Ve své práci se zaměřuje zejména na zpravodajství z Ruska a Balkánu.
  • Od roku 1990 pracuje v Českém rozhlase, s výjimkou šesti let (1998–2004), kdy působil v České televizi.
  • V 90. letech byl zvláštním zpravodajem na Slovensku a v bývalé Jugoslávii.
  • Od roku 2005–2009 byl rozhlasovým zpravodajem v Polsku a Pobaltí, poté na Balkáně a v Libyi.
  • Od května 2013 byl zpravodajem pro Ruskou federaci a okolí.
  • V září 2014 byl v Doněcku na východní Ukrajině spolu s kolegou Vítem Pohankou nakrátko zadržen proruskými separatisty, kterým se zdál podezřelý diktafon novinářů.
  • V květnu 2016 získal Cenu Karla Havlíčka Borovského „za objektivitu a výjimečnou formu zpravodajství z válečných konfliktů a krizových oblastí“.
  • V srpnu 2019 se přesunul jako zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu z Ruska do Polska.