Nejnovější zprávy: Řidiči, nohu z plynu! U Vések startuje úsekové měření rychlosti Zdravotní sestra zabodovala na mistrovství světa v extrémním běhu

Společnost

K archeologii přes pivo: David Parma a poklady doby bronzové

David Parma, rodák z Otrokovic a expert na dobu bronzovou, našel cestu k archeologii nečekaně – přes pivnici a Učitelské noviny. Dnes se podílí na odhalování významných pravěkých nalezišť, včetně Hradiska u Kroměříže, kde se našly vzácné bronzové poklady.


Autor: Jaroslav Šafer, archiv Davida Parmy

Archeologové jsou často považováni za detektivy minulosti. Jejich práce spočívá ve zkoumání artefaktů a starobylých nalezišť, což jim umožňuje odhalovat dávno zapomenuté příběhy, kultury a způsoby života. Každý nalezený předmět, ať už je to zrezivělý nástroj, zbytek keramiky nebo úlomek kosti, poskytuje cenné stopy, které dohromady tvoří obraz naší historie. Ten skládá i rodák z Otrokovic David Parma, pracovník Ústavu archeologické památkové péče Brno.

Zkuste hádat, co přimělo jednoho z našich nejvýznamnějších odborníků na dobu bronzovou k vysokoškolskému studiu archeologie. Tipujete fascinaci starověkými civilizacemi, zaujatost pyramidami, touhu rozluštit tajemství minulosti nebo zažít dobrodružství jako Indiana Jones? Tak na tyto nápady rychle zapomeňte.

David Parma byl obyčejný student otrokovického gymnázia. Termín odevzdání přihlášek na vysokou školu se rychle blížil, tak s dvěma kamarády vyrazil do zlínské pivnice Pod Lípou a nezapomněli s sebou vzít Učitelské noviny s přehledem oborů.

„Výběr nakonec nebyl tak složitý. Neuměl jsem matiku, tak mi zbyla filda. Ale anglicky jsem neuměl taky a co je andragogika, jsem nevěděl. A jsme u archeologie,“ popisuje David Parma zcela pragmaticky svoji cestu k oboru. Této volby však nelitoval. Jeho doménou se stal pravěk, konkrétně doba bronzová. Účastnil se výzkumů na řadě míst, mezi nimiž nechybí ani magický Hostýn nebo jedna z evropsky nejvýznamnějších lokalit doby bronzové, jíž je Hradisko u Kroměříže, kde se postupně mimo jiné našly tři bronzové poklady dohromady čítající přes tisíc předmětů. A to jeho kariéra vůbec nezačala slibně.

Na studia jej totiž v roce 1994 nevzali. „Tím, že jsem se o obor opravdu nijak hlouběji nezajímal, snad jen mě trochu bavila historie, jsem neměl u přijímaček šanci. Tehdy se dělaly oborové přijímací zkoušky. Tak jsem místo do školy šel rovnou do archeologie – začal jsem dělat na výzkumech a kopat pod doktorem Kohoutkem. A pokud pracujete s takovou osobností, jakou byl on, tak zkrátka u archeologie zůstanete,“ je přesvědčen.

Po roce praxe nastoupil na univerzitu, kterou posléze zdárně dokončil a začal pracovat jako archeolog v Brně. Svoji parketu viděl v „halštatu“ – tedy době halštatské neboli starší době železné (750–400 př. n. l.), jenže touto epochou už se řada jeho kolegů zabývala, tak se pustil do doby bronzové (2100–750 př. n. l.).

„Nemá smysl věnovat se něčemu, co dělají už jiní. Na halštat už bylo na Moravě odborníků v tu dobu dost. Mě bavila hlavně hradiště. A ta jsou hlavně halštatská a z doby bronzové, takže jsem mohl zůstat u toho, co mi bylo blízké a navíc to bylo tak říkajíc volné,“ přemítá. Dodává, že to vše souviselo s generační obměnou v archeologii, kdy v polovině 90. let odešla silná poválečná generace.

K těmto dvěma obdobím se dostal už při psaní diplomové práce, která jej zavedla na Hostýn, kde na sklonku doby bronzové vzniklo sídliště, které osídlili lidé kultury popelnicových polí. Většina lidí má však pravěk této lokality spojen s prvním bezpečně známým etnikem na našem území – s Kelty. Ti zde našli valy po předchozích kulturách a sami je ještě zpevnili. Kontrolovali tak velký úsek Jantarové stezky.

„Není náhoda, že poutní místo bylo založeno na starém hradišti, na jednom z největších moravských hradišť vůbec. Musí tam fungovat historická paměť. Když budovali kapličku, umístili ji na vrchol hory, která se tyčí do okolní krajiny, valy byly vidět, nic z toho nejde přehlédnout, ta tradice tam musela být,“ je přesvědčen archeolog, který místo dobře znal, rád tam s kamarády chodil na čundr.

Nikdo však pořádně nedokáže říci, jak celá lokalita v keltské době vypadala. „Na tom kopci je obrovská eroze, vše je spláchlé dolů. Kolem byla hradba, uvnitř to bylo zabydlené. Nedají se však zachytit půdorysy domů, o což se hodně badatelů snažilo,“ vysvětluje.

V lokalitě Hostýna kopal jako brigádník. Do diplomové práce zpracoval všechny nálezy, které nepatřily do keltské doby, tedy vše z doby bronzové. „Výzkum tam v 70. letech prováděl doktor Ludikovský, nálezy nebyly zpracované, což byl velký dluh moravské archeologie. Tak jsem to dal do kupy. Vypadalo to jednoduše, nakonec s tím bylo hodně práce,“ přiznává. Největší část nálezů tvořila keramika, ale pochází odtud také řada výrazných bronzových předmětů, jako je fragment spony, hrbolkovitý náramek, nůž či kopí.

Ačkoliv působí jako archeolog v Brně, na výzkumy se vrací také do rodného Zlínského kraje. Jeden z těchto návratů jej zavedl na Hradisko, které je dnes součástí Kroměříže a které je jednou z nejvýznamnějších lokalit s opevněním z přelomu střední a mladší doby bronzové (tedy ze 14. a 13. st. př. n. l.) nejen v České republice, ale v celé střední Evropě. Místu se v 50. letech věnoval doktor Spurný. A opět tady máme dluh moravské archeologie.

„Byl to takový tajemstvím opředený výzkum. Materiál nebyl přístupný, nebyla k němu dokumentace, nikdo nevěděl, co se z toho dá a nedá zjistit. Doktor Spurný to nikdy nepublikoval. Po jeho smrti však zničehonic zhruba před sedmi osmi lety vyplavala jeho pozůstalost, všechno měl doma. Od toho jsme se odpíchli. Najednou bylo s čím pracovat a vše se začalo dávat dohromady. Začali jsme přemýšlet, že dnes by se daly některé věci ověřit moderními metodami, a hned jsme o té lokalitě získali úplně nový obrázek,“ popisuje.

Ještě předtím však na Hradisku kopal v roce 2006, kdy se stavěla tamní cyklostezka. Tehdy průzkum skončil asi dva metry od místa, na němž o šest let později našel amatér s detektorem skutečný bronzový poklad. A obrovský.

„Obsahoval 850 předmětů o váze 40 kg. Jsou tam šperky – náramky, spirálovité nápažníky, jehlice, dále nástroje jako srpy, sekery, dláta a nože a také zbraně včetně částí hrotů kopí a zlomků dýk a mečů. Je pravděpodobné, že šlo o kolektivní obětní poklad nebo ‚chrámový poklad‘, možná uložený jako výsledek katastrofické události, i když jeho umístění a obsah spíše naznačují dlouhodobou rituální funkci prostoru. Byli jsme skutečně velmi blízko, abychom ho odkryli při výzkumu. To by bylo moc pěkné.“

Mimochodem, otázky „Co jste našli? Našli jste něco? Našli jste poklad? Našli jste zlato? Našli jste kostru?“ jsou nejčastější, jaké archeolog od laické veřejnosti slyší.

Ale vraťme se na Hradisko. Poklad objevený v roce 2012 byl v pořadí třetím v této lokalitě. První se našel už v roce 1905 a druhý v letech 1989–90. Všechny tři dohromady jsou k vidění až do 16. března 2025 v Muzeu Kroměřížska na výstavě Hradisko u Kroměříže – pevnost z doby bronzové.

To byl rovněž název rozsáhlého projektu uskutečněného v letech 2020–2023. Spolupracovalo na něm několik organizací: Muzeum Kroměřížska, Archeologický ústav AV ČR Praha, Univerzita Palackého v Olomouci, Ústav archeologické památkové péče Brno a Archeologické centrum Olomouc.

„Udělalo se plošné geofyzikální měření a my jsme získali povědomí o každém opevnění a jámě, která tam byla. Zjistili jsme, že vybudovaná cyklostezka protnula celou plochu hradiště a celé vnitřní opevnění. To jsme v tom roce 2006, kdy jsme tam kopali, nemohli tušit,“ připomíná.

Dodává, že stejný průzkum by na zmíněném Hostýně nebylo možné udělat. „Spoustu a spoustu let se tam konaly poutě, na které přicházely desetitisíce lidí. Magnetometrie by nám byla k ničemu, protože tam vidíte jen ohromné množství ztracených mincí, přívěšků, odznáčků či alobalů, což neuvěřitelně zaplevelí terén a nezjistíte vůbec nic,“ vysvětluje.

Detektoráře – lidi, kteří s detektory kovu hledají různé archeologické artefakty, nevidí jako problém. V Jihomoravském kraji se profesionální archeologové snaží s nimi spolupracovat, podchytávat ty, kteří jsou důvěryhodní, a vyškolit je. „Ideální je, když něco najdou, zavolají archeologa, aby to vyzvedl a dohledal. Díky detektorářům přitéká do muzeí řada nových nálezových souborů, které tak nekončí na černém trhu.“

Uvádí, že například na Slovensku zvolili represivní přístup a ihned ustal příliv nalezených artefaktů do sbírkotvorných institucí.

Naše povídání směřuje k otázce, co vlastně archeolog pro svou práci potřebuje. „No, asi bohatou manželku,“ směje se. Naráží tak na fakt, že se jedná o finančně podhodnocenou profesi. „To víte, že se nakonec bez té matiky, které jsem se chtěl tolik vyhnout, neobejdu. Co dál potřebuji? Určitě je také dobré, když člověk zvládne sám si alespoň základně kresebně zdokumentovat situaci. A samozřejmě se neobejdete bez fyzičky, protože i přes vyspělou techniku je naše práce stále o kopání,“ vypočítává.

Dotýká se tak faktu, jak se jeho obor za zhruba čtvrt století, co v něm působí, změnil. „Nejvíce je to patrné v posledních deseti letech. To je přímo brutální technologická revoluce, technologický sprint, díky němuž se archeologii otevírají úplně nové možnosti. Je možné, že v příštích deseti až patnácti letech budeme muset přehodnotit mnoho dříve učiněných závěrů. Tam, kde máme kostry, do toho promluví genetika. Už teď běží obrovské projekty, které přinesou nové poznatky o lidech, kteří tady žili,“ upozorňuje.

Že by se tak už o době bronzové všechno vědělo a neměl by co na práci, strach nemá. „Právě od genetiky si toho ještě hodně slibuji. Díky ní zjistíme, odkud byli lidé, kteří tady žili, s kým byli příbuzní, kdo si koho bral, jestli se bavili s těmi odvedle. Poskládá se nám jasný obraz, jak ta společnost fungovala, což mě zajímá a baví ze všeho nejvíc – dozvědět se nové informace. Samozřejmě nejde to všude, protože některé kultury své mrtvé spalovaly, ale tam, kde kostry zůstaly, to je možné.“

Lehce tak zabrousí i v současné době k diskutovanému tématu, jímž jsou vystavené kostry v muzeích. „Je to samozřejmě věc etiky, to si musí každý pořešit sám v sobě, když připravuje nějakou expozici, jestli součástí budou lidské ostatky. Asi to není úplně to nejlepší… Ale na druhou stranu, každý muzejník dobře ví, že to je to návštěvnicky nejatraktivnější, přitáhne vám to lidi. Už děti mají archeologii a pravěk spojený s kostrami,“ přemítá.

V souvislosti s novými metodami připomene i vývoj různých nedestruktivních metod, které toho také hodně prozradí například o složení předmětu. „Když najdete třeba zlato, nevíte, jestli je čisté, nebo s příměsí, jestli je to import, nebo domácí výrobek. To byste do něj museli vrtat, a to vám do cenného předmětu nikdo nedovolí. Vyvíjejí se proto méně destruktivní metody, kdy se laserem do artefaktu jen vypálí tečka, která není ani vidět, a na základě toho se snažíte najít odpovědi na své otázky,“ vysvětluje.

Možnosti, jak lidem přiblížit nejstarší dějiny a jak je přesvědčit, že takové studium má smysl, vidí v krajině kolem sebe – stačí se jen dívat.

„Když učitel v Bezměrově ve škole dětem povypráví o sousedním Hradisku, o tom, co se tam odehrávalo, že to v tu dobu bylo tady největší centrum, to je přece velký historický příběh, který máte hned za domem. Punské války se musíte memorovat, ale pravěk se dá propojit s tím, co lidé mají kolem sebe. Vždyť přece žijeme v krajině, která je formovaná od pravěku, ta nevznikla ve 20. století, ale vytváří se od nástupu zemědělství, i dříve. Když jdeme do lesa na houby, často to vůbec netušíme, že kolem nás jsou pravěké mohyly a hradiště.“

A se starými hradišti v lesích souvisí i jeho velké archeologické přání. „Hrozně moc by mě zajímalo, jak stará jsou všechna ta hradiště v lesích. Ale to by se muselo hodně kopat a datovat. Možná na to někdy dojde. Víme, že v těch valech jsou dřeva. Tak by stačilo kopce oběhat, dřeva vytahat, zadatovat novými metodami a věděli bychom přesně, jak jsou tato hradiště opravdu stará, ne jak si myslíme, že jsou stará. To bych si chtěl někdy splnit,“ uzavírá.


DAVID PARMA

  • Narodil se v roce 1976.
  • Vystudoval FF UK a FF MU.
  • Od roku 2002 pracuje v Ústavu archeologické památkové péče Brno.
  • Ve volných časech se věnuje plastikovému modelaření.