Jsem hrdý na Sex O´Clock, říká zlínský scenárista a dramaturg Matěj Randár
Dělá mu radost, když vymyslí něco, čemu se lidé zasmějí. Má za sebou spoustu tvůrčích projektů v televizi, divadle i rozhlase. Aktuálně připravuje další ročník populárního televizního pořadu StarDance a dokončuje druhou řadu komediálního seriálu Sex O´Clock, který natáčel ve Zlíně.
Autor: Bára Havelková, David Konečný
Spolupracoval mimo jiné s Divadlem Bolka Polívky nebo tanečním a akrobatickým spolkem Losers Cirque Company. Napsal řadu scénářů přímých přenosů, například galavečer Zlín Film Festivalu či předávání hudebních Cen Anděl, a byl také dramaturgem pořadu Dobré ráno.
Tvůrce se po několikaletém působení v Brně a Praze vrátil s rodinou do rodného města. Pokud vám přijde povědomé jeho příjmení, není to náhoda. Jeho otcem je Luděk Randár, herec Městského divadla ve Zlíně, kde se od dubna hraje Matějova hudební komedie Ženy pod tónem.
Kdy jste se rozhodl být scenáristou a dramaturgem?
Spíš to tak nějak vyplynulo. Na gymplu mi paní učitelky chválily slohové práce, tak jsem nabyl dojmu, že mám na psaní talent. Podal jsem si dvě přihlášky na JAMU do Brna, první na rozhlasovou a televizní dramaturgii a scenáristiku a druhou na činoherní režii. Tam mě naštěstí nevzali.
Ovlivnili vás rodiče, především otec Luděk jako herec?
Rodiče trvali pouze na tom, abych hrál na nějaký hudební nástroj. Jinak mě nikdy do ničeho netlačili, a do divadla už vůbec ne. Táta moc dobře ví, že to není lukrativní a jednoduché odvětví. Přihlášky jsem si podal bez konzultace. Když pak z JAMU volali do divadla a ptali se, jestli ten Randár, který přijede na přijímačky, je syn jejich herce, táta zezelenal. Ačkoliv mi vždycky ve všem věřil, myslím, že se bál, abych neudělal na jeho „alma mater“ ostudu. Měl jsem spoustu zájmů, chodil jsem do houslí, hrál jsem fotbal, tancoval jsem, ale rozhodně jsem neobrážel divadelní a filmové festivaly ani před spaním nelouskal Čechova. Z vlastní vůle jsem zkusil chodit do dramatického kroužku, ale po dvou týdnech jsem to vzdal.
Přijali vás tedy na obor rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika. Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma profesemi?
Co znamená „dramaturgie”, jsem pochopil asi až po roce studia (smích). U scenáristy si člověk dokáže představit, že na konci jeho práce je scénář, u dramaturga je ta práce často neviditelná. Při vzniku scénáře nebo divadelní inscenace je dramaturg jakýmsi partnerem a zároveň oponentem autora nebo režiséra. V ideálním případě přichází s nápady, kouká na věc s odstupem a hlídá, aby vše dávalo smysl a aby se na trase autor – divák ztratilo co nejméně informací a emocí. Dramaturg v televizi a v rozhlase je spíš takový kreativní projektový manažer, který vede projekt po obsahové stránce.
Která pozice či formát vám více vyhovuje?
Jako dramaturg jsem si vyzkoušel snad všechno, ale líp je mi v pozici tvůrce. Mám rád komedii, ale nevadí mi přeskakovat ani mezi žánry, ani mezi médii. Každé médium má vlastní komunikační a výrazové prostředky, čili scéna, která bude fungovat na divadle, nebude fungovat ve filmu a už vůbec ne v rozhlase. Paradoxně se mi píše líp, když mám mantinely a v nich si můžu hrát. Ale obecně mám rád, když vymyslím něco, čemu se lidi zasmějí. To mi dobíjí baterky.
Jaká byla vaše první pracovní nabídka?
Na konci třetího ročníku JAMU mi můj starší spolužák, který pracoval jako dramaturg v České televizi, nabídl psaní scénáře pořadu Zlatý oříšek. Tři scenáristé přede mnou ho s tím poslali do háje, ale já jsem zaplesal, že budu mít první profesionální zářez. Ačkoliv jsem se pak před obrazovkou styděl, v televizi byli spokojení a nabídli mi další pořad, což byl ironicky Galavečer Zlín Film Festivalu. Na základě této zkušenosti přišly další příležitosti a už se to postupně nabalovalo.
V tu dobu jste dostal i nabídku od Českého rozhlasu…
Ano, šlo o krátkou rozhlasovou hru „Pusť mi tam dalšího“ v hlavní roli se Simonou Pekovou, kterou jsem napsal a zrežíroval. Nabídek přibývalo, takže jsem musel na dva roky přerušit studium a JAMU jsem pak dodělával za pět minut dvanáct s jazykem na vestě.
Kde jste nabíral další pracovní zkušenosti?
Vždycky jsem pracoval paralelně na více projektech. První dlouhodobější zkušenost byla v legendárním pořadu Dobré ráno v brněnském studiu České televize. To byla velká škola, jak profesně, tak pro tělo. Rozjet po třech hodinách spánku živé vysílání a dostat zprávu, že jeden z hostů se po cestě do studia vysekal v autě, na to mě semináře o typologii filmové tvorby nepřipravily (smích).
Pracoval jste také v Divadle Bolka Polívky…
Spolupráce u Bolka trvala asi tři roky. S někdejší uměleckou šéfkou zlínského divadla Hankou Mikoláškovou jsme psali a režírovali Re:kabaret, což byl takový multižánrový hudebně-dramatický formát. Kolem něj vznikla parta klaunů, zpěváků, herců a mimů. V kombinaci s Dobrým ránem jsem měl v té době v hlavě slušný cirkus. V Divadle Bolka Polívky jsem taky navázal spolupráci s hercem Palo Serišem, se kterým už jsme dali dohromady dvě úspěšné inscenace – Pozemšťan a DADA Revue.
Utkvěl vám v paměti nějaký zážitek s Bolkem Polívkou?
Jednou po premiéře prohlásil: „Děcka, smrdí to konkurencí, půjdete z baráku.“ Jakýkoliv pracovní kontakt s Bolkem byl díky jeho kreativitě a zkušenostem obohacující. A je skvělé, že dodnes na své scéně, která je postavena na známých tvářích, umožňuje vznik alternativních inscenací méně známých tvůrců.
Proč jste se potom přesunul do Prahy?
Důvody byly vlastně dva – změna poměrů a atmosféry v práci a přítelkyně. Prakticky ze dne na den jsem se rozloučil s Brnem a odstěhoval se za svou dnes už manželkou. Má první práce v Praze bylo psaní dějových linek seriálu Ulice pro TV Nova. Ale protože jsem seriál nikdy nesledoval, bylo pro mě velmi problematické do téhle továrny naskočit. Několikrát se mi stalo, že jsem vymyslel chytrou zápletku, ale na poradě mi řekli, že jsem sice šikovný, ale že něco podobného odehráli před dvěma lety u jiné rodiny. Vůbec mi to tam nesedlo. Vnímal jsem to jako první velké profesní selhání, ale ve finále jsem rád, že jsme se rozloučili. Říkal jsem si, že když nezvládnu psát Ulici, měl bych změnit obor. Uklidňovali mě větou: „Petr Kolečko to taky nedal.“
Co vás přivedlo ke StarDance?
Nabídku jsem dostal na premiéře Cen Anděl, ke kterým jsme psali scénář s Ewou Farnou. To byl šílený rok, všechno bylo kvůli covidu zavřené, tak jsme psali i na benzince v autě. Kreativní producentka obou projektů mě znala z dřívějška. Věděla, že mám zkušenost s televizní zábavou a že jsem pár let tančil standard a latinu. Příjemně se to potkalo.
Co všechno máte na starosti v této televizní taneční show?
Obsah StarDance dává dohromady docela úzký tým – vedoucí projektu a scenáristka v jedné osobě, hlavní choreograf a já jako dramaturg. V některých fázích se přidává hudební dramaturg. Nad námi bdí kreativní producentka. Společně řešíme všechno, co se na obrazovce objeví – kdo bude s kým tančit, na jakou hudbu, co všechno divákovi ukážeme a jaké další taneční show v pořadu uvidí. Samozřejmě jsou tam další superdůležité profese jako režisér, hlavní kameraman, kostýmní výtvarník a spousta dalších, kteří ten pořad skutečně tvoří. Já jim do toho vlastně jenom občas pindám (smích).
Láká vás jako bývalého tanečníka si s někým ze soutěžících zatančit?
Už jsem se smířil s tím, že nikdy nebudu tak dobrý, abych mohl tančit jako profík, a nikdy nebudu tak slavný, abych mohl tančit jako VIP. Sice mám nějakou taneční minulost, ale skvěle dokážu předstírat, že jsem všechno zapomněl. A s kým bych si chtěl zatancovat? Myslím, že bych vypadal dobře ve zvedačce nad hlavou Vávry Hradilka (smích).
Vybavujete si nějaký výjimečný zážitek z vaší práce?
Moc rád vzpomínám na vznik akrobatického muzikálu Nebesa, který se stále hraje v Praze v Divadle BRAVO. Vystupují v něm špičkoví čeští akrobaté a tanečníci z Losers Cirque Company a 420PEOPLE spolu s gospelovým sborem a živou kapelou. Jednu z hlavních rolí hraje můj dětský idol Jiří Korn. Když na zkoušce poprvé zazpíval, měl jsem husí kůži. Takové pocity asi moc lidí v práci nezažívá, tohoto benefitu si na své profesi velmi vážím. Pak jsme šli na vepřové výpečky se špenátem a pan Korn odjel zpívat do O2 areny. Tyhle momenty mě vyloženě baví.
Pokud je vaše práce spojená se zlínským regionem, cítíte větší odpovědnost vůči rodnému kraji?
Rozhodně. Vlastně funguje i jméno Randár. Lidi si většinou vybaví mého otce a ani jeden nestojíme o to, aby se říkalo, že má syna debila (smích). Obecně rád využívám místní reálie, například moje nejnovější divadelní hra Ženy pod tónem se odehrává na Zlínsku, konkrétně na Březůvkách. I v seriálu Sex O´Clock vyloženě přiznáváme Zlín. Myslím, že když divák vidí známou lokaci nebo slyší nějaký místní název, má to pro něj přidanou hodnotu. Pamatuju si, jak jsem se s herečkou Janou Švandovou přel o repliku: „Jestli je pro tebe takový problém zajít jednou za rok na hrob, tak to mě radši vysypte do Januštice.“ Logicky argumentovala, že mimo Zlín nikdo Januštici nezná. Ale já si na tom trval, protože i kdyby si někdo nedovodil, že Januštice je řeka, místní to pobaví.
Tím jsme se dostali k vašemu úspěšnému seriálu Sex O´Clock. Na konci roku bude mít premiéru jeho druhá řada, jak se zrodila první série?
Moje kolegyně a kamarádka Karolina Zalabáková chtěla vytvořit formát pro mladší publikum s důrazem na sexuální výchovu. Přes nápady typu „děti navzdory autoritám natáčejí videa o sexu” jsme dospěli k rodinnému komediálnímu seriálu. Deset scénářů jsme vyvíjeli skoro tři roky, ale od začátku pro nás bylo důležité, aby se příběh odehrával ve Zlíně. Karolina i druhý režisér Honza Bártek totiž také pocházejí ze Zlína a chodili jsme i na stejný gympl, i když jsme se kvůli jejich dřívějšímu datu narození ve škole nepotkali.
Scénář jste tedy psal s kolegyní společně. Jakým způsobem tvoří dva mozky dohromady?
Bylo nutné spolu trávit dost času, osobně i na telefonu. Linky jednotlivých postav vymýšlíme spolu, to je základ, na kterém se musíme shodnout. Společně pracujeme do fáze scénosledů. Psaní dialogů je moje práce, ale Karolina je velmi intenzivně připomínkuje. Důležité je umět se vzdát vlastních nápadů a zvážit každý názor, který druhá strana přinese. Zájem máme oba stejný – natočit co možná nejlepší seriál.
Co vůbec znamená název Sex O´Clock?
Je to taková slovní hříčka. Sex O´Clock vnímáme jako období, kdy má tělo jaro, pudy zatemňují mozek a následkem toho vznikají chyby a špatná životní rozhodnutí, kterých se naše seriálové postavy dopouštějí.
O čem je seriál?
Sex O´Clock je komedie o zkáze tradiční rodiny. V prvním díle se šestnáctiletá holka dozví, že je těhotná, a její tatínek oznámí rodině, že si našel přítele. To roztáčí celou řadu různých vtipných i vážných situací. Hlavní postavou seriálu je patnáctiletý tanečník latinskoamerických tanců Adam, který se snaží přijít o panictví a naučit se žít s novou situací doma, ale i sám se sebou. V tomto věku to není úplně jednoduché, ale nic o tom nevím (smích).
Pochopila jsem, že jste se inspiroval vlastními zkušenostmi, je to tak?
No jéje, ale není to terapie (smích). Použil jsem hodně ze svého dospívání. Rozprostřel jsem Matěje v pubertě do více postav, ale chápu, proč mě moje okolí nejvíc spojuje s postavou Adama. Je stejně jako mé mladší já neduživý, zbytečně nesmělý, tančí, ale moc si za tím nestojí, s holkama to taky úplně neumí. Přešlapy v komunikaci s dívkami nebo s rodiči, to mi zůstalo dodnes.
V seriálu se objevují a řeší různá sexuální témata. Konzultovali jste to s odborníky?
Od začátku jsme byli v kontaktu s odborníky z Masarykovy univerzity, abychom byli, co se témat týká, co nejautentičtější. V průběhu vývoje jsme ale mírně ustoupili ze snahy násilně edukovat a více jsme se soustředili na příběh. Nicméně pokud v seriálu mluví postava psychologa, tak její repliky kontroloval skutečný školní psycholog. Stejně tak jsme konzultovali i gynekologické a další odborné záležitosti. Jazyk teenagerovských postav jsme zase podrobně probírali s našimi mladými herci.
Jak konkrétně fungujete na place při natáčení?
Mé pozici na place říkáme dialog coach. Jsem takový předskokan režiséra. Před natáčením konkrétního obrazu herce zorientuju, v jaké fázi příběhu se právě nacházíme, a vysvětlím mu podtexty. Herec jde na plac připravený a režisér nemusí ztrácet tolik času a energie vysvětlováním. Potom stojím za režisérem a pokud mám nějakou připomínku, tak ji spolu probereme. Občas se stává, že je potřeba na place něco přepsat nebo domyslet, to jsou momenty, kdy mě tam vidí rádi. Jinak samozřejmě platí, že nejlepší autor je mrtvý autor (smích).
Bude druhá série seriálu hodně rozdílná oproti první řadě?
Druhá série bude možná o trochu ostřejší a ve všech ohledech intenzivnější, bude tam i více sexu. Erotické scény jsou ale natočené tak, aby divák viděl málo, ale dokázal si představit všechno. Zachovali jsme svižnost vyprávění, hrajeme závažná témata s lehkostí a vtipem, jednoduše ctíme DNA první řady.
Jak náročné bylo natáčení?
Natáčeli jsme od prosince do března, takže většinou v zimě a ve tmě. Některé exteriéry jsme točili ve vyloženě extrémním počasí, takže někteří členové štábu zdravotně odpadali. Navíc jsme točili na obrovském množství lokací, takže jsme se pořád někam stěhovali. Nevím, kdo to tak blbě napsal (smích).
Seriál má hvězdné herecké obsazení, mohou se diváci těšit na nové postavy?
Ve druhé sérii nebudou chybět Petra Bučková, Jan Révai, Jana Švandová, Sára Korbelová, Maxmilián Kocek, Csongor Kassai a nespočet dalších. Přibydou i nové tváře, například Jiří Havelka, Zdeněk Maryška, Jaroslav Plesl nebo Josef Kubáník. Mám radost, že má projekt dobrou pověst a že i herci, kteří to nemají zapotřebí, přijedou do Zlína jen kvůli pár obrazům. A dokonce se v seriálu objeví i jedna svým způsobem světová herecká hvězda.
O koho jde?
Vymysleli jsme zápletku, ve které figuruje světová pornohvězda Little Caprice, jediná Evropanka, která získala několik AVN Awards, což je v pornografii ekvivalent Oscarů. Nebylo vůbec jednoduché se k ní dostat, ale zjistilo se, že je velkým fanouškem seriálu Sex O´Clock, takže se s námi spojila a nabídku přijala.
Napadá vás nějaká kuriozita z natáčení?
Je to spíše milá věc než kuriozita. Do posledního dílu jsme potřebovali záběr ultrazvuku, tak jsem vzal svou tehdy těhotnou ženu na extra vyšetření. Kolegové pak nenarozeného syna Davida umístili v závěrečných titulcích mezi Honzu Révaie, Janu Švandovou a další hlavní postavy. Ačkoliv ještě nebyl na světě, někdo mu vytvořil profil na Česko-Slovenské filmové databázi (ČSFD). Takže když se narodil, měl 3,8 kila a 88 % na ČSFD.
Pojďme k vaší spolupráci se zlínským Městským divadlem. Před pár lety uvedlo komedii Poprask na laguně, kterou jste napsal s Hankou Mikoláškovou. Letos v dubnu měla premiéru vaše autorská hra Ženy pod tónem, o čem je?
Je to komorní hudební komedie, ve které čtyři ženy chystají svému nejstaršímu příbuznému oslavu narozenin. Nikdo o ni nestojí, ale musí se odehrát. V hlavě jsem nosil námět několik měsíců, ale přiznám se, že text jsem odevzdával jen pár hodin před první zkouškou. Hodně lidí tímto způsobem práce stresuju, ale pro mě je mnohem lepší si věc důkladně promyslet a pak ji napsat, než začít psát a dostat se do bodu, kdy nevím, jak dál.
Jedna z hereček je i vaše sestra Anna. Je spolupráce s blízkým příbuzným jiná než s ostatními herci?
Na sestru jsem drsnější než na ostatní herečky. Říkám jí připomínky tak, jak to cítím, nemusím ztrácet energii hledáním vhodných slov. Zatím to vždycky ustála. V minulosti jsem měl možnost spolupracovat i s tátou. Dával jsem mu nějaké připomínky a on mi na to řekl: „Jasně. A až večer přijdeš, dáš si salát?“ To se u ostatních herců moc neděje (smích).
Na začátku jste zmínil, že byl váš otec zděšený, když jste se hlásil na JAMU. Jak to vidí s odstupem času, je na vás pyšný?
Samozřejmě je rád, když zaznamená nějaký můj úspěch. Na premiérách se vždycky tetelí. Když vidí mě nebo moje jméno v televizi, má z toho radost a napíše mi. Občas mu své scénáře posílám, jeho názor je pro mě cenný, i kdybych s ním třeba nesouhlasil.
Vaše manželka je vědkyně, což je povolání z úplně jiného světa. Podporuje vaši práci?
S manželkou se často o mé práci bavíme, má dobré nápady. Taky do společné domácnosti přinesla více knih než já, má větší kulturní přehled a více životních zkušeností než já. Takže její hlavu občas zneužívám (smích).
Co vás kromě práce ještě baví?
Psaní je docela časově náročné, takže na jiné radosti, než je rodina a práce, nemám poslední roky prakticky čas. Dřív jsem běhal, taky jsem s manželkou chodil na argentinské tango. Občas si dopřeju nějaký gastronomický nebo kulturní zážitek. I v tomhle jsem nudný a průměrný.
A čím se tedy dobíjíte?
Mám rád dobrou kávu. Když rodina usne, rád uklízím, šudlám kuchyňskou linku, sleduju robotický vysavač. Taky strašně rád vařím vývary. U toho poslouchám hudbu a podcasty, hlavně historická a komediální témata.
MATĚJ RANDÁR
