​Idea věže přišla přirozeně, říká autor chystaného mrakodrapu v centru Zlína

Ve Zlíně se má po třicet letech postavit nová výrazná architektura. Jak se navrhuje do architektonicky a urbanisticky unikátního města a jsou výškové budovy pro Čechy tabu?

A dá se v dnešní době Prospect vůbec označit za mrakodrap? „Nedávno jsem byl v New Yorku a nevím,” nechal se slyšet architekt autor připravované věže Prospect Juraj Sonlajtner.

Připravovaný multifunkční komplex Prospect názvem odkazuje na sousední Gahurův prospekt. Jak vnímáte kontext vaší budovy?

Gahurův prospekt je nejhodnotnější urbanistický celek ve Zlíně. Jeho kulturní hodnota spočívá v tom, že vznikl jako ucelená vize Františka Lydie Gahury. Je to kompozice internátních budov se zeleným pruhem uprostřed, který se pohledem propojuje až dolů k Baťově vile. Později na jeho vrcholu vznikl památník.

Současnost Gahuráku není dobrá, budovy chátrají, zeleň je neorganizovaná, nesplňuje to původní Gahurovu vizi. V místě našeho projektu je teď nevzhledná banka z devadesátých let. Podle Gahury tam ale neměla být stejná stopa kolejních budov. Až později Karfík tam v roce 1947 poprvé zopakoval půdorysnou stopu kolejí shora.

Druhá věc je náměstí Práce...

To jsou dva silné celky, které parcelu obklopují. Dlouho jsem si s tím nevěděl rady a dokonce jsem tu zakázku odmítl, protože jsem neviděl žádné řešení, které by bylo smysluplné a obhajitelné ve všech směrech. Zopakovat tam pavilon kolejí tak, jak to ukazovaly nové studie, nedává smysl ani historicky ani vůči náměstí Práce. Dnešní podoba náměstí taky není v pořádku. Je to velkorysý prostor i vzhledem k funkci obchodního domu nebo propojení s areálem Svitu pěším podchodem. Není to ale náměstí.

Z jedné strany je Gahurův prospekt a z druhé strany náměstí, které není náměstí. A pracujete s parcelou, kterou do toho Gahurovi nakreslil Karfík jako opakování půdorysu původních pavilonů. Díval jsem se na model náměstí, hotel Zlín, Baťův obchoďák, Baťův mrakodrap, do toho jsem komunikoval s panem Buchtou z NPÚ, který říkal, že tam obecně povolují maximálně 5NP. To by evokovalo ty okolní pavilony a jsem přesvědčen, že to je sice bezkonfliktní, ale není to správné řešení. On řekl, že si je vědom problematičnosti tohoto řešení vůči náměstí Práce. Já ale nemám rád kompromisní řešení. Oni jsou si jako NPÚ vědomi limitu zopakování pavilonu. Ví, že to tak historicky nemělo být, ale chrání Gahurák jako celek v pětipodlažním horizontu.

My jsme už dělali památkově chráněné budovy a mnohokrát jsme šli jiným směrem, než památkáři chtěli a sami pak řekli, že je to dobře. Většinou je ta vize problematicky vysvětlitelná i památkové ochraně. Na druhou stranu velkorysost budoucího náměstí Práce byla historicky několikrát kreslená. I Gahura kreslil velkorysé náměstí obklopené domy. Karfík o tom při tvorbě reguláku podél třídy Tomáše Bati taky uvažoval jako o velkorysém městském prostoru. Dnes je tam tráva, parkoviště, je to do kopce, vůbec nevíte, proč tam trávit čas nebo proč tam vůbec jít.

Vzal jsem z pravé strany tu architektonickou velkorysost, kterou tam historičtí architekti chtěli a cítili, potřebu definice náměstí Práce do budoucna a zároveň dotvoření Gahuráku v čestné konfiguraci. A vystoupila mi z toho tato hmota. Idea věže přišla velice hladce, přirozeně, a najednou to celé dávalo smysl. Pozval jsem investora, ať se přijde podívat. Když přišel, tak málem spadl ze židle, byl docela v šoku. Podle mě to šanci má a pokud se nad tím rozpoutá rozumná odborná urbanisticko-architektonická debata, tak to obhajitelné je, přestože je to něco, co tam nikdo nečekal.

Za posledních třicet let ve Zlíně vznikla jediná zásadní stavba, Kongresové centrum Zlín Evy Jiřičné, která se odvážila vystoupit z jednotného architektonického stylu, co na ni říkáte?

Já jsem tehdy dělal Baťův institut — budovy 14 a 15. To byla práce, kde jsem naplňoval starý korál, který může dostat nový život, jinak ho odnese čas. Eva Jiřičná v té době udělala kongresové centrum a myslím, že to bylo v pořádku. Jako rodačka cítila potřebu něčeho svěžího, co tam vymizelo. Dynamika rozvoje Zlína, baťovská svěžest, drzost a odvaha se zakonzervovala a dnes už odvahou není. Zlín je město, kam přijedete a nevidíte jediný jeřáb, protože se tam nestaví.

Konzervování Zlína do určité míry rozumím, protože Zlín je unikát, je nádherný. Na druhou stranu vždy v historii, když tvůrci cítili potřebu, zbourali středověké domy a udělali náměstí. I v Římě vybourali renesanci a postavili tam baroko. Cítili, že potřeba a důvod je tak silný, že se musí realizovat. Potřeby, důvody a motivy společnosti dobře pochopené architekty se přetvořily v novou realitu. Nebojím se o to, co je na Zlíně krásné. Jiřičná cítila potřebu svěžího zásahu, která je naprosto relevantní.

Jaké bylo dostat se pod slupku objektům 14 a 15?

Dělali jsme architektonickou soutěž, hlásilo se nás asi sto, měli jsme štěstí a vyhráli jsme. Proto mám rád soutěže, protože architektům ulehčují život a práci. Na soukromých zakázkách soutěže být nemusí. Když jste si koupil pozemek, platíte daně, nemusíte být předmětem široké veřejné debaty, kde vám nic nedovolí. Ale nemá se zase vyvádět divoce, proto jsou tady autority a úřady, které více nebo méně fungují.

U 14|15 jsem Jiřího Voženílka (původního autora, pozn. red.) hodně nacítil. Byly tam velké tendence to zbourat, protože byl špatný stavebně technický stav. Musel jsem angažovat jiné statiky, než jsem měl v úmyslu. Někteří do toho totiž nechtěli jít. Bylo to do velké míry v rozporu s normami, i politická reprezentace byla vyděšená a uvažovali o tom, že se to bude muset zbourat. Mám ale zkušenost, že i když všichni křičí, že je něco potřeba zbourat, že to tak jednoznačné být nemusí. Záleží na metodice a konkrétních zkušenostech statiků.

Podařilo se nám to zachránit. A nejen proto mám dveře k místní památkové péči otevřené a ochotně se mnou mluví. Teď jsou do určité míry proti mně s tím vysokým domem.

Zlín považuji za fenomén, možná nejzajímavější město tady. Je to jiné město, když tam přijedete, vidíte, že to je jiné prostředí. Velkolepé prostředí. Proč chátrá a neumí tak žít dál, je velké téma. Nikdo si s tím moc neumí poradit — úřady, politici, památkáři už vůbec. Ti by to zakonzervovali. Ale chápu jejich bezradnost, je těžké to posunout do současnosti.

Mám ke Zlínu silný intimní vztah, mám tam rád lidi, je tam energie, která jinde není, a hodně podnikavých, dynamických lidí. Něco se tam před sto lety stalo a zůstalo to tam — potřeba rozvoje, práce a vytvářet něco je tam cítit víc než jinde. Bohužel prostředí tomu nejde naproti.

Hlavní vstup do Prospectu je z Gahurova prospektu?

Ne, ten dům totiž nemá předek a zadek. Z Gahuráku je vstup do hotelu, nízké pětipodlažní části celkového objemu, kde jsou i malé byty pro dlouhodobý pronájem. Výšková budova je administrativní a má svůj vstup z náměstí. Budou v ní kanceláře ve vysokém standardu. To mi přijde potřebný a velice odvážný koncept, aby firmy neutíkaly do Brna a Prahy. Aby se šikovné firmy s mezinárodním úspěchem nemusely stydět za kancelář a zakládat si falešné v Praze, aby se s nimi vůbec někdo z ciziny bavil. Znám to, jsem z Nitry. Jakmile se vám daří, musíte mít reprezentativní sídlo v centru.

Záměr pana Suroviče (investor, pozn. red.) je velice dobrý, protože jsem tuto potřebu zažil v mnoha mimopražských a mimobrněnských městech. Najednou bude důvod zůstat ve Zlíně, i když mám dynamickou firmu a létají za mnou partneři a klienti z ciziny. Můžu je přivítat v moderním a reprezentativním sídle a být pyšný na to, že jsem ve Zlíně. V tomto může ten dům být výjimečný a hodně tomu věřím. Investor má určité obavy, protože je to drahé a náročné, ale podle mě mu za to utrhají ruce. V regionu je dostatek úspěšných firem.

V hotelu bude 150 pokojů běžného tříhvězdičkového typu. Už máme vybraného šikovného operátora, ještě ho nemůžeme zveřejnit, ale ze všech uchazečů jsme vybrali tu nejlepší možnou firmu, jsem z ní nadšený. Zlín bude mít to místo, kde si zabookujeme slušné, ne moc drahé bydlení v centru k přespání. To chybělo.

Bude to tedy smíšené využití s hotelem, byty, kancelářemi a dalšími komerčními jednotkami. Jak jste dospěli k takové skladbě?

Budou tam ještě dva tři nebytové provozy, obchůdky, kavárny na promenádě spojující Gahurák s náměstím Práce. To jsme tam taky vnesli, chtěli jsme, aby se člověk z náměstí dostal snadno na Gahurák, aniž by musel překonávat kopce a nějaké překážky.

Funkční skladba vychází z toho, co jsme si určili jako funkce, které chybí. Mám rád domy ne jako památníky, ale když odráží to, co je potřeba. Ne, na co je zrovna dotace, co je potřeba utratit nebo co ukojí něčí ego. Domy jako instrumenty byly taky podstatou baťovského rozvoje. Kromě památníku myslím nepostavili nic, co by nepotřebovali.

Pomůže Prospect dotvořit náměstí Práce?

To je jeho hlavním smyslem. Náměstí je důležitější než jeden dům. Jsem ale přesvědčený, že jakkoli se nám povede Prospect, stále zůstává tématem, co se udělá s náměstím. Dům patří těm, kdo v něm bydlí, pracují, chodí kolem něj, ale náměstí je všech, je to veřejný prostor. Teď komunikujeme s městem na přípravě vzhledu náměstí. Jak to tam bude. Aby se tam neparkovalo, aby náměstí žilo, jak v tomto století má, aby bylo druhým centrem města.

Druhá věc je, že je Zlín taky strašně roztahaný a potřebuje zahustit, koncentrovat. Aby v centru bydleli lidi, pracovali, chodili pěšky z práce domů. Proto jsem zastáncem výstavby v centru města. Aby se to příliš nekonzervovalo, protože konzervace baťovské dynamiky ji zničí. Kdyby ti staří dnes žili, tak staví a jede to tam. Žádné „tady nic, tady necháme trávníček a tady maximálně tři patra”. Vůbec. Kdyby žil Baťa, tak ta debata takhle rozhodně nevypadá. Stavěl by tam možná Manhattan. Možná až moc a možná špatně. Ale on měl na architekty a urbanisty dobrou ruku.

Jak Prospect vypadá po technologické stránce?

Dům bude splňovat nejvyšší standardizace Breeam a Leed. Je to poměrně velká hmota a k tomu ta horizontální, takže jsme mohli udělat u dominanty skleněný plášť jen proto, že máme energetickou náročnost počítanou pro celý dům. Samostatně už by to skleněné udělat nešlo. Kvůli tepelně technickým parametrům, „zelenosti“. Banky už by to nefinancovaly, protože by to nesplňovalo to bruselské náboženství. Máme tam proto tepelná čerpadla, soláry, rekuperaci, všechno, co tam musí být.

Já mám rád energeticky nenáročné domy, ale nemám rád, když je to nařízení vrchnosti, které stojí strašně moc peněz. Mám rád, když developer řekne: „ano, dává to smysl, udělejme to”. Dnes už je to ale bohužel zákon, musí se to. Nicméně nejsem toho odpůrcem. Budeme mít všechno to ESG šílenství (environmental, social, governance — faktory udržitelnosti organizací, pozn. red.), aby se tam každý cítil dobře, měl kam dát kolo, vysprchovat se pak v práci, třeba i s pejskem, aby se lidi v práci cítili lépe než kdekoli jinde. Všechny body jsme splnili.

Jaký má budova výraz?

Je hodně těžké stavět vedle toho krásného obchoďáku, Baťova mrakodrapu, hotelu Zlín, vůbec být vedle baťovského konstruktivismu se ctí, úctou, ale sebevědomě. Chtěl jsem, aby to bylo abstraktní, aby se tam nějak Karfíkův modul propisoval. Zároveň jsem nechtěl, aby ten dům Baťově architektuře konkuroval, nebo ji snad popíral, ale ani aby ji trapně napodoboval. Památkáři by asi byli šťastní, kdybychom tam udělali kopii sousedního baťovského pavilonu z cihliček, ale to je trapné, to se nemá dělat. Doba je jinde. Chtěl jsem, aby náš dům tu architekturu odrážel. Aby bylo v té vertikále vidět odražené okolí. Není to nic objevného, ve světě se to párkrát dobře zrealizovalo — reflexe kulturní hodnoty v novém skleněném objemu. V nízké části je modul zopakovaný inverzně, vertikály jsou okénka a výplně jsou plné. Metafory na minulost tam jsou.

Věž má být sebevědomá, ale pokorná vůči svému okolí. Je to dům, který mizí v nebi — nahoře je veřejná terasa a nad ní skleněný plášť mizí. V posledním podlaží jsou bezrámová skla a chci, aby to tak vyznělo. V šeru, ve dne, aby mizela v oblacích.

Jeho výška šestnáct podlaží by neměla být ústředním tématem. Vždy, když vyberete nějaké téma a povýšíte ho nad ostatní, tak se debata stočí k tomu, že je to moc. „Kdyby to bylo šestipatrové, tak neřeknu, ale šestnáct pater je moc, kdybyste to snížil třeba tak na devět aspoň.” To ale nejde, domy nemají jen výšku. Mají proporce, eleganci, vlastní geometrii, není to jen o tom „snižte to o několik pater”. To je úsměvné, ale obvyklé. Výška je v Česku nějaké tabu, které jinde neplatí. V Bratislavě jsem postavil dvě osmnáctipatrové hmoty, do různých měst v Evropě jsem něco kreslil a výška se neřešila. Jako kdyby v Česku byla výška takové stigma, že přehluší všechna ostatní témata. Já si to nemyslím.

Prospect je nižší než Baťův mrakodrap, je stranou, není v průhledu třídy Tomáše Bati. Na druhou stranu jeho výška a proporce by měly pozdvihnout náměstí Práce. Člověk by si tam měl konečně připadat jako na náměstí, budou tam tři krásné vysoké domy, obklopující tu plochu veřejného prostoru a uprostřed se tam něco děje. Ani po roce, co to máme na stole, o tom nepochybuji. Máme sice hejty na sociálních sítích, ale já jsem na to zvyklý. Investor na to ještě moc zvyklý není, ale nezavděčíte se všem. A ti, kterým se to nelíbí, křičí hlasitěji než ti, kteří řeknou: „to je docela fajn”. Kdyby se architekti řídili těmi ukřičenými, tak by nic nevznikalo. Odpovědnost je na investorovi a architektovi a za sto let se ukáže, jestli jsou ty domy dobré.

Vašich šestnáct pater v Prospectu je odkaz na šestnáct pater Baťova mrakodrapu?

Ne, ten je vyšší. (proběhla kontrola v literatuře, pozn. red.) Neuvědomil jsem si, že mají stejně pater. Baťův mrakodrap má ale vyšší stropy, jsou téměř čtyřmetrové. Hlavně je důležité říct, že Baťův mrakodrap je deska. Kdežto Prospect je jako jehla, sloup. Ze severu a jihu se Baťův mrakodrap prosazuje výrazně, z východního a západního směru je tenký. Hotel Zlín je taky deska, obchoďák je deska, ale Prospect je jehla, kvádřík. V kompozici centra by neměl konkurovat mrakodrapu, obchoďáku ani hotelu.

Text autor Jan Gerych zpracoval pro portál archspace.cz, Magazín PATRIOT jej publikuje se svolením autora i architekta.

JURAJ SONLAJTNER

• Narodil se v Nitře.
• Architekturu vystudoval v Praze, kde také tvoří v ateliéru City Work Architects.
• Věnuje se projektům s výrazným autorským rukopisem.
• V Praze se podílel na netradičním bytovém domě na Kavčích horách, v Mladé Boleslavi přetvořil centrum univerzitním kampusem a nedávno debutoval na Slovensku projektem Metropolis v Bratislavě.