Nejnovější zprávy: Začala rekonstrukce Čiperovy vily, vznikne zde kulturní a kreativní centrum ​Památník rodáka z Hrachovce kardinála Bauera září novotou

Fejeton

Hlídač

​DĚDA (rozuměj dědek, starouš, dědeček,kmet, dědula, dědouš)


Autor: Rodinné album

Tak jsem konečně dostal důvěru. Můžu hlídat malou Šampionku. Sám. Úplně sám. Celý večer.

Že bych z toho nebyl nervózní, to nemůžu říct. Samozřejmě ale jedu pózu na hrdinu. „Neboj, to v pohodě zvládnu. Nejhorší, co se může stát, je, že se Izabelka podělá a já budu muset po pětadvaceti letech přebalovat,“ říkám co možná nejklidněji.

Dcera vypadá, že žádné obavy nemá. Odjíždějí se zeťákem s úsměvem na rtech do kina. „Ona za chvilku usne, než se probudí, budeme zpátky,“ loučí se. Až se divím, kde se v ní ta důvěra vůči mně bere.

Chvilka je docela relativní pojem. Pro někoho jsou to dvě minuty, pro jiného dvě hodiny. Izabelka ve svých dvou měsících evidentně inklinuje ke druhé kategorii.

Historicky prvních patnáct minut, které tráví sama ve společnosti svého dědy, je naprosto v pohodě. Leží, kouká do stropu, občas si všimne, že se na ni permanentně pitvoří nějaký směšný šišloun. Že by se jí chtělo spát, to ani náhodou.

Zkouším s ní začít nějakou seriózní debatu. Nereaguje. Nevadí, mě to baví. Nebylo by úplně marné, kdyby její první slůvko bylo „děda“. Takže jí to hrnu do hlavy nepřetržitě asi dvacet minut. „Haló, řekni děda, děda, děda, děda…,“ snažím se. Je to marné. Špulí pusu, vyplazuje jazyk, úplně to vypadá, že to z ní užuž vypadne. Ale kdepak.

Ano, vím. Chtít po dvouměsíčním miminu, aby světu „cokoliv“ sdělilo, je jasný příznak duševní poruchy. Ale mně to prostě nedá.

Půlhodina je pryč a malá vypadá na spaní ještě méně než při odjezdu svých rodičů. Tváří se, jako kdyby jí moje přítomnost trochu začala vadit. Což vzápětí potvrzuje hlasitým křikem. Ještě před pěti minutami bych přísahal, že tak hlasitého zvuku schopná není. Ale ona je. Raději přivírám okno, aby si sousedi (kterým jsem se samozřejmě, já idiot, pochlubil, že dnes večer bude Izabelka s dědou) nemysleli, že jí ubližuju.

Záchranou je mi zbytek láhve s mlékem, kterou jsem dostal místo kápézetky. Izabelka pije, jako kdyby dva dny nejedla. Jakmile zaplní břicho, přichází fáze zklidnění. Zbývá jediný úkol, zajistit, aby si správně říhla, pak už bude vítězství v podobě spícího mimča nadosah.

Beru malou na ruce, zvedám nahoru, abych jí to co možná nejvíc usnadnil. Říhnutí přichází vzápětí, což nejen slyším, ale také cítím na zádech, kde mi teče snad polovina toho, co právě vypila. Nevadí, pořád jsme unikli tomu přebalování, takže se nic neděje.

Je přece jen znát, že malou přemáhá ospalost. Občas ještě zakňourá, beru si proto na pomoc dudlík a především vědomosti, které jsem odpoledne načerpal na Google při zadání hesla „jak nejlépe uspíte malé dítě“. Ověřená cesta do limbu se jmenuje Zázračný reflex.

Podle lékařů je tento reflex u dítěte přítomen do dvou měsíců, výsledek je takřka stoprocentní. Stačí jediné. Když už mimčo klidně leží, hlaďte ho jemně po čele, přímo po středu čela směrem od vlásků až ke kořenu nosu. Vyvolá to reflex, který dítě přinutí zavřít oči – během chvilky usne hlubokým spánkem. U Izabelky funguje naprosto spolehlivě. Spí jako dřevo během devadesáti vteřin.

„Všechno OK, bez problémů, usnula hned, kdykoliv přijdu zase,“ hlásím dceři. Podrobnosti sdělovat netřeba. Ještě by si příště najala šikovnějšího hlídače. A to nesmím dopustit!

Související články