Gajdoš z Neubuze Petr Sovják: vrací lidem hlas valašských hor

Svou životní pouť hrdě označuje jako „valašskou cestu“. Staré valašské písně v jeho podání zní v uších stejně neodbytně jako zurčení potoků a šumění hor. A nejenom to, dokáže podojit ovci a vyrobit sýr nebo žinčici. Vrací horalům původní ovčí plemeno valašku a vlastní největší sbírku betlémů v regionu. Sbírá valašské kroje i historické artefakty života lidí na dědinách. Petr Sovják je prostě Valach jak poleno a když začne vyprávět, je k nezastavení.

Když jsem s ním přijel dělat rozhovor, netušil jsem, že se stanu terčem vševalašského ataku ve všech jeho možných formách. Přivítal nás ve valašském kroji ve své vlastnoručně postavené dřevěnici, která by si nezadala svým vybavením s kdejakou muzejní expozicí, v ledničce se chladila slivovice a na misce byl připravený domácí sýr. Když pak přišlo na rozhovor, začalo to pravé peklo v podobě echt valašského dialektu včetně dnes již málo používaného tvrdého a měkkého „l“.

„Nesmíte se na mě zlobit. Když se obleču do kroje a natáhnu na sebe gajdy, je země jiný člověk, Valach, a mluvím dialektem. Odmalička jsem totiž vyrůstal v Neubuzi mezi staříčkama. Hrozně rád jsem je poslouchal a učil jsem se staré valaštině,“ omlouvá se jinak stále rozesmátý Petr Sovják.

Se svými gajdami už řadu let objíždí jarmarky po celém regionu a připomíná lidem písně mnohdy zapomenuté, po kterých pečlivě pátrá ve zpěvnících i mezi sběrateli lidových písní, jichž už není mnoho.

„Tady všude, co si pamatuju, hrávali spíš, říkali jsme tomu pagáčkoví muzikanti – harmonika, trumpeta, buben nebo ozembuch. Bohužel na Valašsku je obecně zakořeněné, že staré valašské písničky se zpívají málo. Lidi spíš znají jižní Moravu a dechovku a ty vesnické kapely jim to samozřejmě hrají,“ posteskne si gajdoš, který si před lety vzal za své, že bude právě ty staré písně vracet lidem tzv. do uší. „Vlastně mi to poradil Jura Tesauer z Brna, který tam v padesátých letech založil soubor Vlajka mládí, dnes Javorník, a jezdil na Valašsko sbírat lidové písně. Poslal mi zápisy písniček, které sesbíral na Vizovsku a u nás v dědině. Řekl mi: hraj to a prostřednictvím těch gajd vracej ty písničky zpátky, kam patří.“

Hra na gajdy se tedy pro Petra Sovjáka stala doslova posláním i životní láskou. „Gajdy, to je taková milenka, musíte na ně hrát přesně tak, jak když se obtúláte s mladú cérků. Nesmíte ji mačkat moc ani málo, aby z toho něco pěkného bylo. A když gajdám propadnete, hra na ně je jako milování,“ vyznává se a dodává: „Gajdy jsem si vybral, aby lidé nezapomněli stejně jako já, odkud pochází. A já jim to těmi písničkami připomínám…“

Konkrétně chce udržet tradici gajdošů z Neubuze na Vizovsku. „Ať se lidem jejich zvuk líbí, nebo ne, gajdy by měly u nás znít. Jak mně řekl jeden jarmarečník: Sovjáku, my už tady dávno nebudem, ale ty budeš ještě v osmdesáti dlábiť kozu pod pažú,“ směje se.

Cesta k tomuto čerchmantskému a téměř zapomenutému nástroji pro něj ale nebyla vůbec jednoduchá. „Neznám noty. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, abych hrál na nějaký hudební nástroj, natož na gajdy. Vůbec jsem nevěděl, kdo to byli gajdoši. Vysvětlila mně to až Vanda Vrlová z rožnovského muzea, která mě už v mládí na tu mou valašskou cestu nasměřovala.“

Měl zrovna těžkou životní etapu a pracoval mezi gumaři v bývalém Svitu. „To byli tvrdí chlapi a fakt dost pili. A já jsem pil s nimi. Když Vanda viděla, jak to se mnou v té fabrice jde od deseti k pěti, říkala mi: ogařisko šikovné, přece se neupiješ?! Dělej ze sebou něco, nauč se třeba na gajdy a buď gajdošem.“ A to rozhodlo. Už předtím totiž zjistil, že v jeho rodné Neubuzi tradice gajdošů byla. „Když Arnošt Kubeša s Janem Nepomukem Poláškem ve čtyřicátých letech u nás zapisovali písničky, našli tady posledního pamětníka Francka Gajdošíka. Jeho otec a děda uměli na gajdy a chodili na lukovské panství, kde hrávali robotníkům k práci. Právě on jim zazpíval písničku svého taty Gajdošku z gajdama, obuj sa, poď s nama, budeš nám gajdovať hore dolinama…“

To byla pro Petra Sovjáka stopa, které se chytil. Zašel tedy za výrobcem gajd Pavlem Čípem do Zubří. Trvalo sice ještě rok, než se k němu ty jeho gajdy dostaly, ale pak už je nepustil. I když to nebylo jenom tak. „Nebyla na to ani žádná učebnice. Svému cvičení jsem říkal dlábení zavřené kozy v měše. Šel jsem nakonec za svou učitelkou ze základní školy, aby mi poradila alespoň nějaké základy. Pomohl mi hodně i gajdoš Vlasťa Bjaček od Frenštátu. Poslal mi listy s notovou osnovou a tabulaturou, jak který tón zahrát. Naučil jsem se stupnici a první písničky.“ Ta úplně první byla Šla Nanynka do zelí. „Dětské písničky jsou na naučení to nejlepší, co může být,“ vzpomíná na začátky.

Dnes má na repertoáru zhruba 250 převážně valašských písní. „Ale některé už nehraju. Až dodělám chalupu, plánuju ze starých sběrů sestavit nové pásma proložené slovem.“

Během let také přemýšlel zařadit do svého muzikantského portfolia hru na malý cimbálek zvaný břuchál. „Mohl bych díky tomu hrát i písničky, které na rozsahově omezené gajdy nezahrajete. Pak jsem si to ale rozmyslel. Řekl jsem si: kurňa, na gajdy nehraje nikdo! Přitom to byl nástroj, který na Valašsko odjakživa patřil. Ve své době byl tady velmi populární. V zápisech ze Vsetínska z roku 1777 se uvádí, že v každé vesnici byl nějaký řemeslník, který zároveň ovládal hru na tento nástroj, a byli velmi oblíbení. Tak jsem si řekl, ať si lidé myslí, co chtějí, vytrvám a budu na ty gajdy hrát.“ A hraje dodnes. A nejenom to, zdá se, že svůj um bude předávat i dalším generacím. Před časem jej totiž oslovil ředitel ZUŠ Morava Libor Mikl, aby ve zlínské pobočce hru na gajdy vyučoval. Od září tam otevírají obor gajdoš. „Byl bych hrozně rád, ale neumím noty. On mně ale říkal, že to nevadí, abych děcka prý učil starosvětský styl. Přesně tak, jak hraju.“

Dávno předtím, než začal Petr Sovják „dlábit kozu v měše“, vyučil se řemeslu, které dalo jméno jeho milovanému kraji, totiž valašskému stylu pastevectví. „Jedna část rodiny byli rolníci, pásli ovce a kozy. Mě to k tomu táhlo odjakživa. I když jsem se na přání rodičů musel vyučit stolařem.“

Nikdy ale stolařinu nedělal. „Nebavilo mě to. Začal jsem se sice v Otrokovicích učit řemeslu, ale mezi tím jsem utíkal do skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Tam mě to vždycky táhlo. Napsal jsem dokonce dopis tehdejšímu řediteli muzea Jaroslavu Štikovi, který mě nasměroval na Vandu Vrlovou. Ta mě vlastně dostala do muzea, kde jsem začínal s ovcemi valaškami. Měl jsem to štěstí, že jsem v devadesátém sedmém roce pásl přímo ve valašské dědině. Co se týká ovčáckých znalostí, naučil jsem se dojit ovce a pan Kramoliš mě zaučil ve výrobě sýra, žinčice a brynzy. Byla to pro mě škola života a nejkrásnější puberta.”

Jeho otec se pro JZD Slušovice vyučil pastevcem ovcí. Ve Vizovicích byla střední zemědělská škola, kde se tento obor vyučoval. Ovce se chovaly také v družstvu v Neubuzi. „Pásaly se hned naproti naší chalupě. Údajně se i dojily, dělal se tady prý sýr. Otec se učil za toho pastevce ovcí, ale nikdy to nedělal. Nicméně mi o tom vyprávěl. A to byl asi podnět k tomu, že mě to k ovcím pořád táhlo.”

Asi také proto se zapojil do chovného programu návratu valašek na Valašsko. „Před několika lety jsem se spojil s chovatelem Michalem Milerským od Jablunkova. Mám od něj barana původní valašky z linie Ondráš. Další certifikované ovce mám od Nového Jičína. S chovem jsem začal v roce 2019. Měl jsem černé valašky, ale u tohoto plemene jsou ovečky, které mají různé barvy hlav. Máme třeba takzvanou vakešu, okaňu, pistrulu a další. Valašky mají rohy a různé tvary těch rohů. Když se narodí jehňata, jsou flekaté a ten pigment jim zůstane, i když jsou v dospělosti bílé.”

Chovný program se snaží původní plemeno valašské ovce vrátit mezi běžné chovatele v regionu, protože valašky byly po válce zdecimované různým šlechtěním s ovcemi masného plemene. Dokonce i na Novém Hrozenkově a Velkých Karlovicích byly za socialismu programy, ve kterých se ovečka valaška šlechtila. Na Slovensku díky tomuto šlechtění vzniklo plemeno zošlachtěná valaška. Je to takový hybrid, aby se z toho původního plemene dostalo co nejvíc, tedy maso, mléko a vlna.

„Valaška je skromná ovce. Chodivá, sežere na horských úbočích i tu nejskromnější trávu, nevadí, když zmokne. Má ale nejhrubší vlnu, ze které byste svetr nebo ponožky nosit nechtěli, hrozně kouše. Valaši z ní proto spřádali houni. Nebo se z ní pletly rukavice pro formany, velmi zahřívaly. Paradoxně v současné době, kdy náš trh zaplavila daleko jemnější vlna z ovcí z Nového Zélandu, je vlna z valašek vedená jako nebezpečný odpad. Na Valašsku máme momentálně kolem pěti tisíc kusů,” říká Sovják.

Na jeho „valašské cestě“ je ještě jedno velké téma: sběratelství všeho, co souvisí s životem našich předků, především krojů. „V Neubuzi máme výbornou starostku paní Renatu Zábojníkovou, která mé aktivity velmi podporuje. Díky ní jsme udělali rekonstrukci kroje z Neubuze. Pomohly mi v tom mé sbírky krojů po prastaříčcích a také výrobkyně krojů Vlaďka Hrubešová. Díky tomu a gajdám jsem ten původní kroj z naší dědiny začal znovu propagovat. A je pravda, že kromě gajdování ještě sbírám staré valašské věci. V obecní stodole mám takové muzeum. Podařila se mi třeba sehnat přes sto let stará chlapská halena, podle které si dokonce nechali folkloristi z Valašských Klobouk šít repliky. Pro osobní potřebu na vystupování s gajdama jsem si sám ušil kožuch, dále mám ještě dvě haleny, z toho jednu letní variantu. Používám košule vesměs z Vizovska. Je zajímavé a málokdo to ví, že my jako katolická dědina jsme měli modré vyšívání. Okolní dědiny jako Lutonina, Jasenná byly luteránské dědiny a tam měly košule vyšívání černé.”

Lidé už ví, že podobné artefakty Petr Sovják sbírá, tak mu to darují, aby se to zachovalo. Nejsou to jen kroje, ale třeba také betlémy. Těch má kolem sto dvaceti. Jsou ze dřeva, papírové, z papírmaše, ze slámy, ze skla. „Dokonce v tom skleněném betlémě jsem zpodobněný také já. Figurku jsem dostal jako dárek od rodiny z dílny paní Hálové z Blatné v jižních Čechách. Nejprve udělala svatou rodinu v betlémě a podle fotky neubuzských Valachů, na které jsem také, vytvořila skupinu pastýřů, kteří přišli Ježíškovi darovat.”

Ten nejznámější je mechanizovaný. Podle návrhů Petra Sovjáka a kreseb malířů Antonína Strnadla a Karla Langera jej vyřezal řezbář Jaroslav Vrána z Vranče v Novém Hrozenkově. „Je tam už kolem sta figurek a se sousedem jsme to zmechanizovali. Udělali jsme takový chodící betlém. Je tam ukázané, jak Valaši, darovníci, jdou dát dary Ježíškovi a ukazují nejrůznější staré řemesla. Stalo se z toho největší lákadlo na výstavě betlémů v Neubuzi, která je pravidelně už patnáct let třetí adventní neděli,” uzavírá Petr Sovják.

PETR SOVJÁK

• Narodil se 20. 6. 1980 v Gottwaldově, žije v rodné obci Neubuz.
• V roce 1998 se vyučil v oboru stolař na SOU Otrokovice.
• V roce 1997 se ve VMP v Rožnově pod Radhoštěm vyučil pastevcem ovcí.
• Tančil ve folklorním souboru Lipta Liptál a Odzemkářské mládí pod vedením významného valašského odzemkáře Luboše Oravce.
• V letech 2012–2013 hrál komerčně na gajdy v Praze v kulturních programech zaměřených na zahraniční turisty.
• V současné době je držitelem a pokračovatelem tradice gajdošů na Vizovicku.
• Chovatel původního plemene ovcí valaška. Je zapojen do programu navrácení tohoto plemene zpět na Valašsko.
• Majitel rozsáhlé sbírky betlémů a pořadatel největší výstavy betlémů v regionu.