Fotbalový brankář ze Zlína propadl vášni jménem golf

Sen prorazit pořádně i v Evropě Kořínka stále neopouští. A podle jeho slov ani neopustí. Času má prý v sedmatřiceti letech stále dost a dost. „Golfisté sice samozřejmě s věkem ztrácí délku odpalu, nicméně mentálně a psychicky zase dokáží věci, které ti mladí nezvládnou. Takže v golfu rozhodně není věk nějakým zásadním limitem. Podívejte se na Phila Mickelsona. V padesáti výrazně zhubnul, posiluje, maká na sobě. Já mám času dost, stejně jako mám dost odhodlání, trpělivosti a víry v sebe sama,“ říká v rozhovoru pro Magazín PATRIOT Kořínek, který před lety patřil mezi nejoblíbenější hráče fotbalové Tescomy Zlín.

Nelitujete odchodu z profi fotbalu? Přece jen, ve třiceti mají brankáři pořád ještě dost času.

Nelituju vůbec a nikdy jsem nelitoval. Tehdy jsme se nedohodli na nové smlouvě, já jsem už začínal tušit, že ve fotbale už nějakou opravdu slušnou nabídku nedostanu. Rozhodnutí jít za svým golfovým snem a opustit kabinu ve Zlíně nebylo příliš složité.

Prorazit v golfu se pokoušeli i další známí světoví sportovci. Například bývalá tenisová jednička Jevgenij Kafelnikov, fotbalista Andrej Ševčenko nebo olympijský vítěz v desetiboji Roman Šebrle. Neuspěli…

Není to nikterak jednoduché. Ale já jsem před sedmi lety v podstatě neměl vůbec o čem přemýšlet. V golfu se mi dařilo, věděl jsem, že talent pro tento krásný sport mám, ve fotbale to na žádné „světlé“ zítřky nevypadalo.

Ale posléze to podle všeho vůbec snadné nebylo a není, že?

Je to boj, dřina, ať už se jedná o trénink nebo shánění peněz na zajištění sezóny. Ale s golfem člověk zažije také spoustu nádherných momentů a okamžiků. Je to trochu nespravedlivé. Když hrajete fotbal v Česku a patříte mezi nejlepší v republice, dokážete vydělat slušné peníze a po případném přestupu do kvalitního zahraničního klubu můžete zajistit celou rodinu na generace. V golfu to neplatí. Ani nejlepší profík mezi českými golfisty nevydělá tolik, co „lepši“ fotbalista.

Jak jste na tom z pohledu výkonnostních měřítek aktuálně vy?

Posledních cca pět let se držím mezi deseti nejlepšími profesionály v České republice, letos (2020, pozn. red.) jsem vyhrál ProGolf Tour v Rakousku. Aktualně jsem v TOP5 českého profesionálního golfu.

Což ale nezajišťuje klid ohledně peněz na sezónu…

No to vůbec. Ja nemám manažera, s výjimkou partnerů, kteří mi pomáhají s golfovým vybavením nebo mi poskytují auto, nemám sponzory. Co si neuhraju, to nemám. Celou sezónu jedu ze svého, takže hraju a vybírám turnaje tak, abych se uživil. To znamená, že hraju všechno, co jde.

Takže letos to musela být s ohledem na COVID-19 bída, protože spousta turnajů se vůbec nehrála…

Máte pravdu. Vůbec jsem se nedostal na turnaj Challenge Tour, naštěstí se v létě série ProGolf obnovila a mohli jsme akce ve zhuštěné termínovce odehrát.

Přibližte, prosím, pro absolutní laiky. Jak je to vlastně s golfem ohledně organizace turnajů a různých výkonnostních úrovní, ať už ve světě, Evropě nebo v Česku?

Asi nejjednodušší bude přirovnání k fotbalu. Na světě je samozřejmě nejlepší zámořská PGA Tour, to lze srovnat s fotbalovou Ligou mistrů. V Evropě je pak „první ligou“ European Tour, „druhou“ Challenge Tour a „třetí ligou“ jsou následně turnaje ProGolf Tour.

Ve které lize tedy válčíte vy?

Standardně hraju ProGolf Tour a každý rok se dostanu i na akce Challenge Tour. Patřím totiž do skupiny několika golfistů, které zaštiťuje společnost Relmost golfového promotéra Petra Dědka. Ten organizuje v Česku ty nejlepší golfové akce a díky tomu je schopen pro „své hráče“ zajistit

karty na spoustu akcí v Evropě.

Říkáte, že nemáte sponzory. Jak tedy zvládáte „jistit“ sezónu finančně?

To je nikdy nekončící příběh. Musím hrát tak dobře, abych si vydělal. Když jsem šel mezi golfové profesionály, myslel jsem si, že to bude jednodušší. Pořad jsme řešili sponzory, sháněli jsme firmy, obvolávali známé kamarády, aby nám pomohli. Čtyři roky jsme se motali v červených číslech a permanentně jsme museli hlídat logistiku, vybírat turnaje. Poslední dvě sezóny už byly finančně lepší, uhrál jsem výsledky a s nimi jsou spojené finance.

Mluvíte v množném čísle a zároveň říkáte, že nemáte manažera ani žádný podpůrný tým. Koho tedy máte na mysli, když říkáte „my“?

No samozřejmě moji přítelkyni Hanku. Ta je už šestnáct let mojí pomocnicí a rádkyní ve všem. Držela mě v dobách složitějších, stoji za mnou celé roky, podporuje mě, usměrňuje mě, dokáže mi poradit. Proto říkám my. Sice nejsme manželé a nemáme děti, ale možná o to pevnější vztah spolu máme. Probíráme spolu úplně všechno, vždycky a ve všem jsem se na ni mohl spolehnout.

V listopadu zaznamenali sportovní fanoušci výrazný úspěch Ondřeje Liesera, který jako první český hráč v historii získal celoroční kartu do nejvyšší evropské kategorie European Tour pro příští sezonu.

My to Ondřejovi všichni přejeme. Udělal pro český golf neuvěřitelný kus práce. I díky jeho úspěchu se může náš sport zase posunout dál. Třeba se objeví noví sponzoři, nové talenty, nové příležitosti.

Pojďme zpět k vám. Lze srovnat, jak náročné je dělat profesionální fotbal a profesionální golf? Spousta lidí bez znalosti prostředí si možná řekne, že golfisté se volně procházejí po greenech a jedou vlastně „jen tak na pohodku“. Asi to tak není, že?

No to ani náhodou. Je to spíš naopak. Dělat profesionální golf je asi náročnější. Minimálně v tréninku určitě. Ve fotbale máte jednu fázi dopoledne, jednu odpoledne, a to ještě ne vždy. Mezitím

odpočíváte nebo rehabilitujete. V golfu jedete prakticky nonstop. Potřebujete mít co možná nejlepší kondici, potřebujete sílu, svaly, musíte běhat, nevyhnete se posilovně, drtíte údery, odpaly, patování, důležitá je mentální příprava. Časově jsou golfové tréninky náročnější určitě, denně šest až osm hodin. Já jsem vloni v zimě naběhal více než osm set kilometrů.

O vás se obecně vědělo, že ve fotbale jste nikdy nebyl ten „dříč“, který by si po tréninku přidával. Jak tedy zvládáte dřinu v tréninku v golfové kariéře, když navíc nad sebou nemáte bič v podobě trenéra?

Jo, to je zajímavé. Možná je to právě tím, že nemusím, že mě nikdo nenutí, že mi nikdo neorganizuje, kdy a co mam dělat. Ano, hrál jsem fotbal profesionálně, ale je pravda, že pro mě nikdy nebyl skutečnou vášní a „drogou“. To jsem našel až u golfu.

Jaké jsou vaše aktuálni golfové plány?

Vzhledem k tomu, že celou sezónu jedu za své peníze, tak musím řešit akce, kde vydělám peníze. Hraju a vybírám turnaje tak, abych se uživil. To znamená, že hraju všechno, co jde. V lednu odlétám jako každý rok trénovat do Španělska, na hřiště v okolí Malagy. Odkud budu zhruba ob týden jezdit hrát turnaje do Maroka. Na konci března se pak vrátím do Evropy a jako každý rok naskočím do ProGolf Tour, a doufám, že bude normální sezóna, takže se objevím i na Challenge Tour.

A dlouhodobé vize?

Sny samozřejmě mám. Jako každý. Ale není mi dvacet, abych ze sebe chrlil, co všechno jednou chci dokázat. Jsem spokojený, že můžu hrát golf a dokážu se tím jakžtakž uživit. Mám skvělou přítelkyni, mentálně jsem připravený na to, abych se v golfu ještě zlepšoval. Takže cíl získat hráčskou kartu na Challenge Tour určitě není nereálný. Ale nekladu si kvůli tomu na sebe žádný velký tlak. Hrál jsem fotbal, vidím i v golfu, jak to dopadá, když si člověk připustí tlak. Hlava pak nefunguje dobře a když nefunguje hlava, tak to prostě nejde.

Takže prostě hrajete a uvidí se… Mimochodem, jaké jsou vaše slabší a silnější golfové stránky? Díky čemu jste se dostal mezi nejlepší české profesionály?

Řekl bych, že v ničem nijak zvlášť nevynikám ani nepropadám. V tom je možná moje přednost, že dokážu hrát vyrovnaně. Ale pokud mám rozebrat sám sebe přece jen trochu podrobněji, tak pozitivně hodnotím hru železem, rezervy mám u drajvu. Patování zlepšuju postupně. Ale čeho si možná cením nejvíce je fakt, že jsem v posledních letech silnější psychicky a mentálně. To je strašně důležité.

Co fotbaloví parťáci? Udržujete kontakty se svými někdejšími spoluhráči? Sledujte fotbal, máte přehled?

Tak samozřejmě, že Zlínu fandím pořád. Strávil jsem tady s fotbalem celé mládí až do svých třicet let, hrál jsem tady od žáčků až po první ligu. Ale není to tak, že bych sledoval fotbal nebo českou ligu nějak pozorně, to vůbec. Český fotbal má pověst jakou má, když už mám koukat na fotbal v televizi, tak třeba zahraniční nebo Ligu mistrů.

A bývalí spoluhráči? Ani kafe občas?

Tak ze současného kádru Zlína znám tak tři kluky. Ono, většina mých někdejších spoluhráčů už aktivně nekope. Takže pokud se dneska s některými z nich potkám, tak jedině právě na golfu. Vlasťa Vidlička, Vláďa Šmicer, Jarda Černý, to jsou spoluhráči i protihráči, se kterými se občas na golfu potkávám.

---

ALEŠ KOŘÍNEK

2013 – Stal se golfovým profesionálem

2014 – Poprvé v kariéře si vyzkoušel turnaj European Tour, když se představil na D+D REAL Czech Masters na Albatrossu. Cutem ale neprošel, přestože zahrál druhé kolo pod par.

2015 – Svůj první cut na Challenge Tour dal na Turkish Airlines Challenge, kde po prvním kole útočil na nejvyšší příčky. Nakonec skončil na děleném 66. místě.

2016 – Opět po roce si na Turkish Airlines Challenge vyzkoušel, jaké to je projít na Challenge Tour cutem. Díky čtyřem vyrovnaným kolům si vylepšil své maximum na dělené 41. místo.

2017-2018 – Během obou sezón střídal turnaje Challenge Tour, Pro Golf Tour, domácí Moneta Czech PGA Tour a polské PGA. Dařilo se mu všude, především pak v Polsku, kde třikrát zvítězil.

2019-2020 – Definitivně potvrdil, že patří do špičky českého profesionálního golfu, mimo jiné zvítězil na turnaji ProGolf v Rakousku.

---

ČESKÝ GOLFOVÝ ŽURNALISTA ČENĚK LORENC O ALEŠI KOŘÍNKOVI

Prosadit se po konci jedné sportovní kariéry v jiném odvětví je stále těžší. Tím spíš v golfu, kde je nesmírně znát každý rok, o který se zpozdí začátky. Myslím, že golfové úspěchy bývalého prvoligového brankáře jsou nedoceněny. Velmi brzy dokázal projít do finálových kol na druhé nejvyšší evropské sérii, Challenge Tour, vítězit ve třetí evropské lize Pro Golf Tour a také na turnajích české PGA.

Všechno to jsou v nepředstavitelné konkurenci velké výsledky a důkazy zvládnutí tak přetěžké hry, jakou golf je. Všude musí soupeřit s těmi, kteří s golfem začínali podstatně dřív a také v něm prožili podstatně víc. Tento hendikep času a zkušeností je prakticky nemožné dohnat, což poznali i jiní sportovci, kteří po kariéře vstoupili do golfu. Aleš se ale svou pílí a oddaností dostal na úroveň těch, kteří soutěžní golf hrají od mala. Jeho příklad nemá obdoby nejen u nás. Zůstal přitom stejný, vstřícný, pohodový, sympatický.

Před dvěma lety jsem ho potkal na odpališti předposlední jamky před Czech Masters, když šel sám tréninkové kolo. Na otázku, zda ho lze doprovázet do konce, odpověděl, že samozřejmě. Že rád trénuje sám, jelikož se nechce rozptylovat, ale že si rád popovídá. Přepínal mezi momenty absolutního soustředění na hru a chvílemi uvolněného hovoru o všem možném.

Obdivuji jeho energii, nasazení, výdrž. Dohraje turnaj, sedne do auta a míří stovky kilometrů na další herní štaci. Co jen se najezdil mezi Zlínem a slovenským Penati, kde trénoval, než se přemístil do Prahy. Golf pro něj není jen profese, které dává maximum, ale vášeň, kterou má v srdci. Jinak by se nedostal tam, kde je. A můžeme jen spekulovat, co by bylo, kdyby jako kluk místo fotbalové brány objevil golfové hole.