Nejnovější zprávy: ​Večerní lampionové prohlídky Zoo Zlín a zámku Lešná ​U Bzence byla zahájena stavba dalšího úseku D55, který přiblíží Zlínský kraj k Vídni

Fejeton

Fejetony Honzy Filgase z cyklu Sudí: ČERVENÁ

SUDÍ (skutečné příběhy z fotbalových trávníků)


Autor: pixabay

Není nad to si na hřišti dobře popovídat. S hráči i diváky. Někdy jsou to úsměvné debaty, jindy samozřejmě trochu vyhrocenější. Fakt, že všechny hráče, a také drtivou většinu diváků osobně dobře znáte, hraje pokaždé jinou roli. Samozřejmě se vše odvíjí od toho, zda mají pocit, že jim škodíte či nikoliv.

Krásným příkladem byl zápas I.A třídy. Posuďte sami, kam až může „pokec s kamarádem v dresu“ zajít. A ke katastrofě stačí pouhých pětačtyřicet minut, tedy jeden poločas.

Pozdrav na půlicí čáře je až dojemný. Člověk neznalý věci by si myslel, že na hřišti je dvaadvacet příbuzných, kteří mne rádi vidí po dlouhé době.

Za domácí nastupuje Robert, dobrý kamarád už od základní školy. Právě staví krásný zahradní krb, chodím mu občas pomáhat.

Každý zápas začíná za stavu 0-0, takže v prvních minutách je důvod k nervozitě jen málokdy. Postupně ale přituhuje, to když Robin při hlavičce dopadne na soupeře stejně nešikovně, jako když mladý býk poprvé dostane příležitost „ke skoku“.

Odpískaný faul se mu poměrně hodně nelíbí. „Ses posral, jaký faul? Nehrajeme šachy. Se vzpamatuj,“ říká. Vulgaritu beru s nadhledem, kdyby měl rozhodčí za každé sprosté slovo napomínat nebo vylučovat, poslední fotbalový zápas by se dohrál v roce 1970.

Jako ostatně drtivá většina arbitrů (a manželek) ale chci mít v této drobné hádce poslední slovo. „Dej se dohromady a začni něco hrát. Zatím jsi toho moc nepředvedl,“ reaguju. Těsně před poločasem se bohužel naše zájmy s Robertem (všimněte si, že už to není Robin…) setkávají potřetí. Na půlce jej hrubě fauluje protihráč a bývalému spolužákovi se logicky nelíbí pouze žlutá, raději by viděl červenou. „Za co už chceš vylučovat, když ne za takovou kosu,“ ptá se rozhodně nikoliv klidným hlasem.

No nic, je čas jednat. Žlutou kartu mám stále v ruce, proč ji nepoužít podruhé. Následující proud urážek se z něj sype jako lavina bahna při povodních na Filipínách. Mezi jednotlivými větami sotva chytá dech. V tu chvíli vím, že ho musím nechat vybouřit. Takže mlčím a poslouchám. „Všichni jste stejní…“, „Kolik jsi dostal…“, „Ještě mi dej červenou, ať máš radost…“ „Ču…ku jeden černej…“

Poslední věta rázně utne moji trpělivost. Robert vidí pěkně zblízka kartu stejné barvy, jaká v tu chvíli převažuje v jeho obličeji. „Cože, on mě zprasí jako kombajnem a já nakonec dostanou červenou? No to už je vrchol. S tebou jsem skončil,“ řve.

Druhý poločas stojí Robert opřený u zábradlí, raději se nepřibližuju na dvacet metrů. Jeho oči mluví jasně. Klidně by v tu chvíli mohl do komparsu na natáčení thrilleru Takoví normální zabijáci II.

Doufám, že když ještě chvilku vydrží na tom krásném průvanu, vychladne a večer zase zavolá. Nezavolal. Trvalo mu dva týdny než se z toho vzpamatoval. Nakonec zavolala jeho manželka. Mám prý večer přijít na grilovačku. „Tak jo, v osm budu tam,“ říkám. „Jo a abych nezapomněla. Moc ti děkuju,“ dodává Pavlína. „Za co?“ nechápu. „Přece za tu kartu. Dostal čtyři týdny natvrdo. On by jinak ten krb nedodělal. Takže díky.“