Fejetony Honzy Filgase z cyklu Mamá: Nedělní obědy

Ve schopnosti empatie, sebeobětování ve prospěch druhých, ochotě pomoci bližním nemá Mamá na širém světě konkurenci. Rozdala by se, nikdy neřekne NE, pomáhat všem bude do umdlení (již se stalo).

Bohužel, její nekonfliktní a bezelstná nátura má své limity. Její nekonečně dobrosrdečná povaha jí neumožňuje si uvědomit, jaké psychické trauma své rodině (dětem i vnoučatům) nechtíc a nevědouc způsobuje. Ona ani netuší, jak si s námi všemi zahrává. Každý týden. Každou sobotu. Jak moc všichni krutě strádáme v napjatém očekávání.

Všechny nás trápí jedna věc. Kdopak asi od Mamá dostane pozvánku na nedělní oběd tentokrát?

Všichni si klademe stejné nevyřčené otázky. Dostanu důvěru? Už jsme na řadě? Nebo půjde zase ségra? Nechodí k Mamá na obědy bratr s rodinou zbytečně často? Je úplně nezbytné nutné, aby zvala vnoučata? Nemohli by mladí uvařit sami? Kdo byl posledně? Jsme v pořadí? Nemáme raději pod nějakou záminkou Mamá zavolat a osondovat terén?

Každá rodina má svá specifika, zažité tradice, zvyklosti. Pro členy naší početné rodiny (4 sourozenci, 10 vnoučat) je takovým rituálem sobotní čekání. Čekání nikoliv na Godota, nýbrž na telefon ohledně nedělního oběda od Mamá.

Zavolá? Nezavolá? Proč nevolá? Nestalo se jí něco? Nemám zmeškaný hovor? Co budeme vařit, když nezavolá? Mám vytáhnout maso z mrazáku nebo se ještě ozve? V kolik volala posledně?

Zatímco v jiné dny je zvonění mobilu spíše obtěžujícím momentem, v sobotu si všichni dáváme zvuky na maximum. Promeškání telefonátu s pozvánkou na nedělní oběd má totiž nepříjemné důsledky. Mamá holt volá dalšímu v pořadí… A vy budete muset doufat, že příští sobotu dostanete další šanci.

Prošvihnout její nebeský kuřecí vývar, skvostnou svíčkovou se šlehačkou a brusinkami, božskou pečeni s máslovou bramborovou kaší, kachničku se zelím, vynikající salát s křupavými řízečky nebo dokonale připravenou rýži s rozpadajícími se kousky hovězího, to fakt nikdo nechceme.

Občas se stává, že někdo z nás vezme osud do vlastních rukou a vnutí se sám. Výjimečně bere osud do svých rukou povícero z nás. Výsledkem bývají nedělní obědy u Mamá v počtu tu deseti, jindy čtrnácti, jednou dokonce sedmnácti lidí u jednoho stolu.

Mamá to vůbec nevadí. Ba právě naopak. Čím víc hladových krků, tím je spokojenější. A vždycky má co nabídnout.

P.S. Zaplať pánbůh za covid, říkáme si občas. Nebýt čínského viru a zákazu cestování, mohl by bratr s rodinou jezdit z Bratislavy na nedělní oběd častěji. Možná by ty hranice mohly zůstat uzavřené pro sichr ještě chvíli…