Fejetony Honzy Filgase z cyklu Mamá: KOLAPS

V žádném příběhu nesmí chybět zápletka. Ta v případě společných zážitků s Mamá přišla nečekaně. Jako blesk z čistého nebe.

To si takhle sedíte u kávy, povídáte si, pak se na vteřinu otočíte a jen periferně vnímáte, že se za vašimi záda něco děje. Že něco padá. Ano, padá. Mamá. Jako komín pivovaru. Byla to vteřina. Prostě prásk.

Prvotní šok střídá panika. Naštěstí jen krátká. Po chvilkovém bezvědomí otevírá oči. Dýchá. Reaguje. Komunikuje. „Chraň tě pánbůh volat záchranku. Nic mi není,“ jsou její první slova.

Hurááá, mozek je v pořádku, je to pořád ona.

Když vidí, že beru do ruky telefon, reaguje ještě větší rychlostí, než s jakou se poroučela na podlahu. „Co děláš, kam voláš? Nevolej nikam! Říkám, že jsem úplně v pohodě. Polož ten telefon! Sakra! Típni to. Doktora? Sem? Nikdy! Opovaž se. Nemám uklizeno. Nikam nepojedu. Je mi dobře.“

Samozřejmě, čtvrté přikázání znám – Cti otce svého i matku svou… Tentokrát se ale rozhoduji přání matky své nectít. Ano, riskuji, že mi nebude dobře na zemi a nebudu dlouho živ, ale nevadí. Vytáčím 155. Krátký rozhovor s operačním střediskem, sanitka je na cestě.

„Ty si neděláš srandu? Fakt jsi tam volal? A oni sem jedou? Kristepane, ty jsi ale vůl. Rychle zameť aspoň podlahu. Nestihneme to tady vytřít? Dej na to nádobí v kuchyni aspoň utěrku. Honem, dělej. Nestůj tady jako Maďar v kukuřici.“

Je to neuvěřitelné. Otřesená, bledá, vyčerpaná, ale má starost, aby náhodou felčar neviděl, že má na stole neumyté hrnky od kávy. „Běž honem ještě na WC přeleštit mísu, kdyby náhodou třeba doktor nebo šofér sanitky potřebovali na záchod.“

Náraz si ale začíná vybírat svoji daň. Byť je po celoživotní dřině drsnější než Chuck Norris, ani Mamá nedokáže popřít prosté fyzikální zákony. Dlažba je prostě tvrdší než hlava. Totéž platí o dřevu.

Mamá se cestou k zemi pokusila rozbít dřevěný barový pult v kuchyni a taky kus dlažby. Naštěstí neúspěšně, ale výsledkem jsou dvě obrovské boule na její hlavě.

Záchranáři jsou rozumní. Plamenné přesvědčování Mamá, že jí fakt nic není, že je v pohodě, že nechápe, proč jsem je vůbec volal, když mi to zakazovala, přecházejí s chápavým nadhledem. Jsou nekompromisní. „Jedete s námi paní.“

Veškerá myslitelná vyšetření v nemocnici příčinu kolapsu Mamá neodhalí. „U třiceti procent takových případů nevíme, proč lidi omdlí. Ale maminka je, zdá se, úplně v pořádku, můžete si ji odvézt, jen ať se teď pár dnů trochu šetří,“ loučí se s námi příjemná lékařka s ukrajinským akcentem.

Mám velkou radost. Ale taky tuším, že mě nečeká úplně klidná cesta domů. „Vidíš, blbečku?“ napálí mi to hned ve dveřích ordinace Mamá. „Jsem ti říkala, že mi nic není. Ale ty hned musíš volat málem vrtulník.“

Smějeme se oba. Úlevou, že to tentokrát dopadlo dobře. Je čas se bránit. „Taky jsi mohla padat trochu víc doleva. To bys ten pult minula.“

„Jasně, příště mi uděláš na zemi značku, kam přesně mám padat.“

Mami, prosím, hlavně už příště nikam nepadej.