Nejnovější zprávy: Opilý mladík bez papírů řídil BMW, srazil motorku a ujel Ve Vsetíně začíná přestavba "křižovatky smrti"

Fejeton

Fejetony Honzy Filgase z cyklu Mamá: HLEDÁ SE MAMÁ

​MAMÁ (rozuměj matka, maminka, mamka, máti, máma)


Autor: repro

Má sedmdesát, ale technologických novinek se Mamá nebojí. Mobil má pořád u ruky. Co na tom, že tlačítkový. Ale funguje. Vždy ho bere okamžitě. Často sama volá.

Někdy i ve chvílích, kdy o tom ani neví, protože třeba na telefonu sedí. Nebo leží. Načež musí bratr ve dne v noci jezdit za Mamá na kontrolu, protože mu opakovaně zvoní telefon a na displeji svítí „Mamka“. Ta se zatím spokojeně převaluje po telefonu na gauči a vůbec netuší, která bije.

I nedávný příběh byl podobného ražení.

Měl to být klidný večer u sledování dalších epizod skvělého španělského seriálu Papírový dům. Ale nebyl. Ani trochu. Na příběh unikátní loupeže v madridském sídle španělské centrální banky nedošlo. Postarala se o to Mamá.

Začalo to nevinně. Jako obvykle jí večer volám. Chci vědět, jestli je v pořádku, jak se cítí, jaký měla den, jestli je jí pořád ještě zima. Prostě standard.

Stala se ale věc nevídaná. Nebere telefon. To se vážně nestává. Skoro nikdy. Vlastně vůbec nikdy. O několik desítek minut později volám podruhé, pak potřetí. Tohle není dobré, něco se stalo, musím za ní jet. Sedám do auta a jedu. Není to daleko, jen pět kilometrů. Krevní tlak stoupá při pomyšlení na všechny možné scénáře.

Doma u Mamá se moje nervozita stupňuje. Telefon má v kuchyni na stole, ale nikde není k zastižení. Prostě nikde. Mezitím přijíždí sestra, která řeší stejný problém. Mamá jí nebere telefon a ona má strach, co se stalo. Tak šílíme společně, o dvacet minut později se přidává i bratr, který dorazí z nemlich stejného důvodu na bicyklu. Mrazu a ledu navzdory.

Hledáme Mamá na půdě, ve sklepě, na zahradě, ve stodole, kam pravidelně nosí krmivo slepicím. Představa, jak leží někde promrzlá pod srázem, je děsivá. Přestává veškerá legrace. Začínáme se klepat strachem.

Mamá není k nalezení, ztratila se. Blíží se desátá hodina večerní a nám všem je jasné, že se něco muselo stát. Tohle naše milá mamka nikdy neudělala. Režim má nastavený tak, že před sedmou musí sedět u televize, protože se blíží předpověď počasí. Prognózy Aleny Zárybnické jsou pro ni stejný trhák jako Love Island pro teeneagery.

Jsme zoufalí. Zkoušíme ji hledat všude. V hospodě (byť tam nikdy nebyla). U sousedů (nechodí k nim prakticky vůbec). Na nádraží (co by tam v noci dělala, že?). Na hřbitově (to jediné by snad dávalo logiku, že by chtěla pozdravit taťku). Možnosti, kde by mohla být, se limitně blíží nule.

Zkoušíme ještě její kamarádku, u které se před čtyřmi lety společně vylily jako dvě vázičky. Není tam. Ale nechápající rozespalou seniorku s rozcuchanými vlasy a pyžamu mám v paměti dodnes. Jako kdyby mi ten obraz někdo do mozku vypálil laserem. Mám zaděláno na slušnou noční můru.

Zbývá opravdu poslední možnost. Jednou za půl roku jezdí Mamá na „sourozeneckou party“ se svými dvěma bratry. Jeden jí vždycky nabere a jedou společně posedět za tím druhým. Napětí při telefonátu do sousední vesnice, jestli tam náhodou Mamá není, by věrně dokázal popsat snad jen Stephen King.

„Copak se děje? Proč proboha vyšilujete? Nejsem dítě. Pěkně si tu sedíme a povídáme. Hoďte se do klidu. Už jedu,“ říká do sluchátka strýcova telefonu Mamá. Ufffffffff.

Drama skončilo. Mamá zapomněla doma telefon, zapomněla komukoliv z nás o setkání se svými bratry říct, zapomněla na celý svět.

Mám sto chutí do telefonátu řvát. Ale úleva přece jen vítězí. Sice jsem byl asi dvě minuty od infarktu, ale Mamá je na světě a to je v tuto chvíli nejdůležitější.

Asi nás s ní čeká ještě spousta legrace.