Fejetony Honzy Filgase z cyklu Mamá: ​FRGÁLE

Lidí, kteří umí upéct tak vynikající vdolky jako naše Mamá, po světě moc nechodí. Vlastně neznám nikoho. Prostě nikdo tak skvělé frgále nedělá. NIKDO. Smiřte se s tím.

Bez urážky, když si kousek valašského frgálu (používá se i termín vdolek) koupím na jarmarku, v obchodu nebo na tržišti, přepadá mě pocit beznaděje a zoufalství. Vždycky v takových momentech přemýšlím, co by asi tak autorka (že by frgály dělali i chlapi, s tím jakože moc nepočítám) těchto vdolků udělala, kdyby se jí dostalo výsady ochutnat ty od naší Mamá. Kladu si otázku, zda-li by dotyčná zvolila revolver, provaz, seppuku nebo by sama dobrovolně skočila do studny se šutrem na krku. Protože vědět, že dělám „nějaké“ frgále a už sedmdesátiletá paní umí upéct takovou extratřídu, to si dost dobře dokážu představit, že život mnoha cukrářek v takové chvíli zcela ztratí smysl.

Srovnání „jiných“ frgálů s těmi od Mamá je podobné, jako když Pendolíno míjí vlak s uhlím. Jako kdyby se Luděk Sobota pokoušel ve zpěvu vyrovnat Karlu Gottovi. Jako když vedle nejlepšího fotbalisty planety Lionela Messiho postavíte Petra Gabriela.

Krátká vsuvka pro mladší ročníky – Petr Gabriel byl na přelomu tisíciletí fotbalista pražské Sparty, jemuž se asi jako jedinému na planetě podařilo v soutěžním zápase hned dvakrát vážně zranit svého spoluhráče. Ano, spoluhráče. Labantovi zlomil nohu, Bestu (už v dresu Žižkova) poslal Gabriel do nemocnice s roztrženým očním víčkem. Fakt se to stalo.

O tom, že Mamá umí vykouzlit z obyčejných frgálů pokrm pro bohy, samozřejmě ví široké okolí. Všichni příbuzní. Spousta známých. Rodinných přátel. Objednávky se jen hrnou.

Což přináší i bizarní a úsměvné epizodky. Ne, kdepak, výrobu, tu má naše ctěná maminka v malíčku. Nikdy se nestalo, že by je pokazila. Tam je vždycky všechno v tom nejlepším pořádku. Přísahám.

Vtipné příběhy souvisí s objednávkami. Mamá nemá žádný objednávkový online systém. Pokusy ji přivést do světa internetu jsme už dávno vzdali, stejně jako pokusy ji naučit posílat sms. Chytrý telefon je pro ni (já říkám bohudík) neznámý pojem. Něco jako refrigerace.

Mamá jede po vlastní linii. Konkrétně po linii záznamů o objednávkách do kalendáře, stojícího na mikrovlnce. Mimochodem, do stejného kalendáře si každý den zapisuje kolik snesly slepice vajec. Což se někdy ukazuje jako ne úplně ideální kombinace, protože pak netušíme, jestli bylo vajec dvanáct a má dělat osmnáct frgálů nebo bylo osmnáct vajec a pro známého má péct dvanáct frgálů. To je peklo, co?

Ještě vtipnější skeče pak přicházejí, když si objednávku na pečení napíše na blbé datum. To pak sedí nad nádherně vonícími frgály a říká si, proč si, ksakru, pro ně pořád nejedou? Naštěstí tyto problémy mají jedno pozitivum – tři frgály pro mě, tři pro sestru, tři pro bratra, další vnučce, dva jí zůstanou ke kafi doma a je vymalováno. Patnáct vdolků do rodiny, to se počítá.

Vrcholné číslo si připravila nedávno. „Příští týden peču Rostíkovi (syn souseda) na jeho svatbu asi čtyřicet frgálů,“ oznamuje Mamá.

Logicky se tedy při setkání další den sluší mladíkovi ze sousedství k odvážnému životnímu kroku pogratulovat. Rostík bohužel netuší, že by se měl ženit, naopak, je z gratulace ke sňatku poměrně zaskočený. „Neměl bych o tom aspoň něco vědět, že mám svatbu? Protože o tom fakt nic nevím,“ říká.

Ajajajaj. Teprve několik telefonátů rodině sousedů přináší vysvětlení. Ano, je to na svatbu. Ale úplně někomu jinému. To se prostě jen Mamá rozhodla, že když svatba, tak Rostíkovi už by nějaká ženská slušela.

A tak si tady pečeme. Navzdory všemu výše uvedenému platí první odstavec.