Fejetony Honzy Filgase z cyklu Mamá: BOJ O TEPLO

Žádná návštěva naší drahé Mamá se neobejde bez dramatického souboje o teplo. Oba dva víme, že nás nemine. Oba dva se dopředu připravujeme, vymýšlíme různé lsti, jak „doběhnout“ nepřítele. Je to už jakýsi náš vzájemný rituál. Občas vyhrávám já, jindy ona.

Řeč je o kachlových kamnech (sporáku), které Mamá pomáhají vyhřívat kuchyň. Pokud není alespoň pět stupňů mrazu, tak se stávají pro maminku v podstatě jediným zdrojem tepla. „Proč bych topila pod kotlem pro celý barák, když jsem tady sama. Ušetřím,“ říká vždycky.

Bohužel se snaží ze všech sil šetřit, i když topí v oněch zmiňovaných kamnech. I za cenu, že se nezřídka v kuchyni třepe jako drahý pes. Každá moje návštěva v zimních měsících proto začíná kontrolní otázkou: „Topíš pořádně?“ Odpověď je vždy stejná. „Samozřejmě“.

Následný pohled do kamen ale mluví jasně. Uvnitř blouznivě plápolají tři uhelné brikety. Mamá sedí schoulená u kamen a marně se snaží předstírat, že jí není zima. Okamžitě proto láduju kamna briketami, co jich tam vejde. A ještě jemně otevírám popelník pod ohništěm, lepší přívod vzduchu pod brikety zajistí rychlý a pořádný přísun tepla.

V tento moment začíná náš tradiční souboj. Aniž bych postřehl, že na kamna Mamá sáhla, je za patnáct vteřin popelník znovu zavřený. „Mami, nesahej na to,“ říkám stroze. „Já jsem nic nedělala,“ zní odpověď, doprovázená šibalským úsměvem.

Takže znovu otevírám popelník. Ano, to je ono, oheň okamžitě nabírá na intenzitě. Mamá neříká nic. Po pěti minutách jdu náhodně kolem kamen. Udělala to zase. Ani milimetrovou škvírku u popelníku nenechala.

Souboj pokračuje. Teď jsem na řadě já. Neříkám nic, popelník nenápadně otevírám ve chvíli, kdy jakoby náhodou jdu kolem, aby si toho nevšimla. Samozřejmě si toho všimla. Stačila jí vteřina mé nepozornosti a přívod vzduchu k plamenům zase utnula.

Na řadě je strategie a taktika. „Víš co? Už je tady docela teplo. Běž si odpočinout k televizi,“ říkám. „Nepotřebuju odpočívat,“ reaguje Mamá. Přesně ví, proč ji chci dostat od kamen pryč. Nakonec přece jen poslechne a přesouvá se do vedlejší místnosti, rezignovaně usedá na gauč a bere do ruky knížku.

To bylo dneska lehké, říkám si v duchu, když opět otevírám popelník, abych z briket dostal maximum tepla. Kontrolu nad situací ztrácím bohužel záhy. Zvoní zvonek, sousedka si přišla vypůjčit trochu hladké mouky.

Když se po několika málo vteřinách z verandy vracím, popelník je zase zpátky zavřený. „Mami, ty si ze mě děláš prdel, že?“ říkám, na odpověď ale tentokrát čekám marně. Ticho. Mamá s knížkou na nose předstírá, že usnula. Koutky úst jí prozradí. Smějeme se už oba.

V boji se uchyluji ke lsti. Vytahuju potichu celý popelník, dovnitř za něho dávám kovovou matičku, popelník kvůli ní nejde dovřít. Mamá se o to samozřejmě pokusí, její rychlá výprava z gauče ke sporáku ale tentokrát končí nezdarem. „Copak, copak? Nejde to zavřít,“ ptám se bezelstně.

Nicméně je čas na příměří. Za hodinu našeho souboje se kuchyní line nádherně příjemné teplo. Pro tentokrát válka o teplo končí, je čas vytáhnout kovovou matici ven a popelník definitivně zavřít. Pěkně jsme si to dneska užili.