Nejnovější zprávy: Zlín miluje letní kino. Promítat se bude hned na semi místech Masters of Rock ve Vizovicích slaví už 20 let

Společnost

​EXPEDICE Z101 aneb tři roky v Africe ve stopách Hanzelky a Zikmunda

Dobrodruh Tomáš Vaňourek a politoložka Linda Piknerová vyrazili před třemi lety zmapovat legendární cestu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. V rámci Expedice Z101 projeli křížem krážem africký kontinent. Na konci dubna dvojice ukrojila své definitivně poslední kilometry.


Autor: Archiv Expedice Z101

„Potvrdilo se, že stále je co objevovat a že radost z dobrodružství není ničím omezena. Starý příběh nejenom, že ožil, ale také byl rozšířen o nové zážitky. Původní pravdy byly znovu verifikovány a nové příběhy vznikly na místech, která v roce 1947, kdy Afrikou pánové Hanzelka se Zikmundem projížděli, mnohdy ani neexistovala,“ usmívá se v exkluzivním rozhovoru hlavní tvář výpravy Tomáš Vaňourek. S autorem textu jsou přátelé, proto si v rozhovoru tykají.

Jak bys jednoduše tři roky na cestě zhodnotil?

Odjížděl jsem jako člověk, který měl od Afriky určitá očekávání, a po třech letech, které jsem na africkém kontinentu strávil a poznal jeho nejkrásnější a zároveň taky nejtemnější stránky, jsem se dostal do fáze, kdy mám od Afriky snad ještě větší očekávání.

V čem se lišily tvé prvotní představy od skutečnosti?

Když jsem na cestu vyrážel, snažil jsem se být v první řadě maximálně připravený na všemožné děsivé scénáře, avšak v realitě pak nastaly ještě mnohem horší situace, které jsem si chvíli před tím absolutně nedovedl představit. Velkou obavu jsem měl taky z lidí v Africe obecně a brzy se mi potvrdilo, že i tato obava byla oprávněná, nicméně stejně tak jsem zjistil, že pořád platí obecné pravidlo, a sice že když se člověk správně chová a s lidmi slušně jedná, pak od nich opravdu to největší nebezpečí nehrozí.

Jací vlastně Afričané jsou?

Vesměs jsou mimořádně přátelští, ovšem dokážou být i velmi nepříjemní a nevyzpytatelní, proto je potřeba naskočit s nimi na správnou vlnu.

Čím tě Afrika překvapila v dobrém slova smyslu nejvíc?

Dechberoucí krajinou. Všechny ty výhledy, na které v Africe člověk narazí, a reliéfy, kterými neustále projíždí, to je něco nádherného a neuvěřitelného. Zajímavé je pak určitě i časté střídání všemožných klimatických zón, to je vlastně taky svým způsobem unikát. Až na cestě jsem pochopil, že v Africe je úplně všechno, co si můžeš přát, stejně jako jsem pochopil, že tento kontinent je nám vykreslován úplně jinak ve srovnání s jeho reálnou podobou.

Jak to myslíš?

Kvůli zprávám z našich médií vnímají lidé Afriku velmi negativně. V momentě, kdy ji však poznáš a něco si v ní prožiješ, tak jsi v podstatě den co den naprosto uchvácený tím, jak dechberoucí kontinent to může být.

Jak tedy Afriku po té dlouhé době, co jsi byl její součástí, vnímáš?

Afrika je všemi ostatními kontinenty absolutně nepochopená. Už od dávných dob kolonialismu ji bereme jako kontinent, který přijeli běloši vykořisťovat, avšak byli to naopak černoši, kteří prodávali otroky bělochům. Přijde mi nesmyslné, že se snažíme usilovně měnit africký kontinent k obrazu našemu a pomáhat, aby se tamní lidé měli líp – vždyť to z nás nedělá nic jiného než novodobé kolonizátory. Nikdo z nás si neuvědomuje, že Afrika má úplně odlišnou kulturu, která je postavená na rodinných hodnotách a která už v našich krajinách naprosto vymizela.

Změnila se Afrika od doby, kdy jí projížděli Hanzelka se Zikmundem?

Hanzelka se Zikmundem projížděli Afriku, která se rozvíjela, byla na sklonku kolonizační éry, všechno tam pro ně jakožto cizince fungovalo a díky tomu dokázali plnit plány, které si vytyčili. Co se nás týče, tak my jsme poznali Afriku svobodnou, její jednotlivé země mají dávno svoje vlastní zákony, mají svoji vlastní svrchovanost, avšak s tím rozdílem, že tam momentálně nefunguje skoro nic. Všechno pro nás bylo neuvěřitelně komplikované. V Africe je každý den bojem o přežití, nejmenší drobnosti jsou tady mnohdy neskutečným problémem, jenže když má člověk dostatek síly, entuziasmu a vůle se vším bojovat, tak se mu Afrika odvděčuje tím nejkrásnějším možným způsobem.

Úkolem Expedice Z101 bylo cestu pánů Hanzelky a Zikmunda kopírovat, ale taky rozšiřovat. Do jaké míry se vám to povedlo?

Od samého začátku cesty jsme se do tématu Hanzelka a Zikmund ponořovali víc a víc. A čím víc jsme se do něho pokládali, tím víc jsme ho začali chápat. Je ale pravda, že v určitém okamžiku se v nás cosi zlomilo a odkaz H+Z se stal jen určitou nedílnou součástí expedice. Došlo nám totiž, že všechno to, co jsme si v Africe vybudovali, zejména pak v podobě sociálního kapitálu, nám vytvořilo neuvěřitelné možnosti pro zkoumání a objevování. Jakýmsi prvním odleskem toho všeho, co jsme v Africe dělali, je film Cesta vody, ke kterému se krásně vyjádřil Pavel Hrubec, ředitel zlínského muzea. Pronesl, že se jedná o velmi zajímavý snímek, který Hanzelka se Zikmundem nikdy vytvořit nemohli, protože téma vody tehdy nebylo na programu dne. V současné době se však jedná o závažný a celosvětový problém, v Africe snad nejpálivější, který bude v následujících letech eskalovat.

Dá se říct, že vám Afrika nabízela víc možností než pánům Hanzelkovi a Zikmundovi?

Pochopili jsme, že pokud bychom se zaměřili pouze na místa, která pánové H+Z navštívili, tak bychom Afrikou projeli mnohem rychleji, nicméně zůstala by opomenuta celá řada věcí, které přinesla moderní doba. Ostatně, veškerá místa, která jsme cíleně mapovali, vypadají vesměs stejně jako před sedmasedmdesáti lety – co se zásadně změnilo, je společnost, která si vybudovala své civilizační choroby.

Hanzelka se Zikmundem byli typičtí mimo jiné svou pečlivostí, důkladným zapisováním veškerých poznatků a vedením deníků. Jak jsi to měl na cestě ty?

Je důležité zmínit, že já osobně se absolutně nepovažuji za cestovatele, pouze se snažím důstojně pokračovat v tom, co dělali Jiří s Mirkem. A ti vycházeli z toho, že pokud si každý den pečlivě zaznamenáš informace do svého deníku a nezapomeneš na nic, byť by se mělo jednat o sebemenší detail, můžeš z toho následně vycházet. Takže jsem si skutečně od prvního dne v Africe poctivě vedl deníky, které se okamžitě staly nedílnou součástí expedice. Nemluvě o tom, že díky nim můžu podávat opravdu relevantní informace z terénu a že byl v obraze celý náš tým v čele s Lindou Piknerovou, která věděla o každém mém počínání, ať už se zrovna nacházela kdekoliv.

Kolik materiálů jsi z Afriky přivezl?

Fotek máme asi pětačtyřicet tisíc, z čehož je aktuálně zeditovaných dvacet čtyři tisíc. Co se týká zápisků, tak to vychází na dvě a půl stránky za den krát tři roky, což dělá zhruba čtyři a půl tisíce stran. Videomateriál však odhadnout nedokážu, protože natáčení bylo naší každodenní činností a kameramani si průběžně záběry na externích discích odváželi. Troufám si však tipnout, že dobrých patnáct až sedmnáct terabitů jsme nasbírali.

Co považuješ za nejvzácnější počin Expedice Z101 na cestě po africkém kontinentu? Na co jsi nejvíc hrdý?

Nikdy jsem na cestě neměl pocit, že bychom něčeho dosáhli, protože jsme v tom žili a občas nějakou odezvu zachytili jen skrze sociální sítě. Avšak v momentě, kdy jsme překročili obratník Kozoroha, cítil jsem určitou hrdost, že se nám fakt něco zadařilo a jsme blízko Kapskému Městu, kde africká část Expedice Z101 oficiálně skončila.

A je naopak něco, co se nepovedlo? Něco, o čem jsi snil a ve finále to u snu zůstalo?

Zůstalo u přání navštívit ostrovy Madagaskar a Zanzibar, a to pouze z časových důvodů. Během africké cesty jsem si udělal pilotní průkaz, stal jsem se potápěčem a chtěl jsem právě tyto aktivity rozvíjet na zmíněných ostrovech, které považuji za jedny z nejkrásnějších na světě, nicméně náš itinerář byl neúprosný a místo už se v něm nakonec nenašlo. Na druhou stranu, kdyby se to podařilo, už bych možná neměl důvod se do Afriky vrátit.

Hrozilo někdy, že Expedice Z101 do cíle v Kapském Městě nedoputuje?

Hrozilo. A několikrát. Už v Tunisku na Sahaře nám nějací místní koumáci nalili do nádrže vodu, abychom zůstali viset v poušti. V Egyptě, respektive v Lybijské poušti jsem pro změnu auto nešťastně rozstřelil. Když jsme byli v Súdánu, vypukla válka a několikrát po nás stříleli, takže jsme tam museli zůstat, déle než se očekávalo a pořádně jsme nevěděli, co bude. Na hranicích Súdánu s Etiopií mě zatkla nejprve súdánská armáda a v okamžiku, kdy mě propustila, tak jsem skončil za mřížemi kvůli etiopské armádě. O útocích slona nebo návštěvě třítunového hrocha ve stanu snad ani nemá cenu hovořit. Co je však podstatné, byly to velmi cenné zkušenosti a na řadu problémů už se dneska dívám úplně jinak.

Kdybys měl zmínit jenom jeden jediný moment, kdy se vytratil tvůj typický optimismus a opravdu ses bál, který by to byl?

Pravděpodobně se takový moment udál v okamžiku, kdy jsme se byli potápět na nádherném korálovém útesu a já jsem udělal jednu drobnou chybu, která vyústila v to, že po mně vystartoval žralok – longimanus, nejagresivnější druh na planetě. Shodou náhod jsem se dostal do prapodivné pozice, která mě zachránila, a žralok mě definitivně nestáhnul. Byl to šílený zážitek, který mě dost dlouho budil ze spaní. Jenomže jak známo, strach člověka neuvěřitelně zpomaluje, proto jsem se rozhodl, že mu budu čelit, že si tento blok odbourám…

A vydal ses pod hladinu znovu.

Přesně tak. Vrátil jsem se na stejné místo s tím, že se s tímto tvorem ještě jednou potkám. Povedlo se, opět jsme se pod hladinou setkali. Díval jsem se tomuto třímetrovému kolosu pokorně do očí a najednou jsem si uvědomil, že on je domácí a já jsem tam jenom na návštěvě, proto je třeba se podle toho chovat.

Leckdo by se bál vstoupit do afrických domorodých kmenů. Jak jsi to měl ty? Bylo těžké dostat se k úplně odlišné sortě lidí, kteří žijí mimo civilizaci?

Pronikat do těchto veškerých kultur je nesmírně náročné. Člověk si nesmí myslet, že dostat se do jakéhokoliv domorodého kmene je samozřejmost, že stačí pouze vytáhnout správnou bankovku. V tomto případě je důležité si nejprve získat náklonnost někoho z daného kmene, aby tě do něho vůbec vpustil, a pak je taky podstatné, jak se uvedeš, jak se na úvod „proslavíš“ a jak tě místní domorodci přijmou. Měl jsem pokaždé štěstí, že díky své přátelské povaze se mi podařilo domorodce získat na svou stranu a vzali mě mezi sebe. Problémy paradoxně nastávaly až v momentě, kdy jsem kmeny opouštěl – častokrát se to neobešlo bez slz a kupříkladu jedna masajská babička mi dala veškerý svůj majetek v podobě jednoho starého zdobeného karabaše, abych na ni nezapomněl.

Co se od tebe domorodci naučili? Co jsi jim předal?

Možná si vybavíš z nějaké pohádky či filmu dávná venkovská stavení, u kterých vždycky bývaly na plotě zapíchané hrníčky. Byly tam proto, že když šel jakýkoliv pocestný okolo, mohl si hrníček půjčit, obyvatelé daného stavení mu dali napít vody a on jim za odměnu vyprávěl, jak to vypadá ve světě. Byla to vlastně jediná možnost, jak se daly přenášet informace. Měl jsem to v Africe podobně a bral jsem jako určité poslání sdělovat domorodcům, jak se žije u nás, jak to vypadá v Evropě a jinde ve světě vůbec. Nejvíc všechny dojímalo, že i u nás v Česku je stejné nebe plné hvězd.

Do jaké míry tě Afrika změnila po lidské stránce?

Rád bych řekl, že mě nezměnila a že jsem si maximálně udržel svůj pozitivní náhled na život. Nicméně vím, že se zcela určitě zúžil můj pohled na lidi. V Africe jsme museli každý den fungovat na sto dvacet procent a často jsme se dostávali do konfrontace s lidmi v Česku, kteří nám neustále opakovali, jak mají spoustu práce, jak nestíhají, avšak v porovnání s jejich dosaženými výsledky se bohužel jednalo jen o jakousi otřepanou frázi. Mám obavu, že jsem se vrátil do Česka s tím, že se ze mě trošku vytratila víra v lidské dobro a v upřímnost. Uvidíme.

Uspokojila tě Afrika, co se volného času a zábavy týče?

Rád se bavím a je pravda, že v tomto ohledu mě Afrika příliš uspokojit nedokázala. Afričany sice v barech posedávat vidíš, ale většinou popíjí celý večer to své jedno pivo, panáka si dají málokdy a na všechno mají spoustu času. Já však razím teorii, že i na večírku se má čas využívat naplno. Paradoxně, když už jsem šel do plných, tak většinou mimo veškerou civilizaci, v momentě, kdy jsem seděl u ohně s domorodci v jejich kmenech.

Jak si vede Česká republika na africkém kontinentu? Do jaké míry ji tamní obyvatelé znají a vnímají?

V současné době není stopa České republiky v Africe bůhvíjaká. Vlastně není skoro žádná. Stále tam jsou ještě místa, kde rezonuje příběh Hanzelky a Zikmunda, občas si někdo vzpomene na fotbal, respektive na dávné EURO 2004, kdy naše reprezentace ještě za něco stála, a pochopitelně narazíš na značku Baťa, na kterou jsou Afričani možná i pyšnější než Češi. A tím to končí. Mám pocit, že Česká republika se zbytečně uzavírá sama do sebe a stačí jí to, co se děje mezi jejími malými kopci. Pak se ale ptám, proč se spokojíme s tím být předměstím Německa, když svět se globalizuje, vzdálenosti se zkracují a možností, které dnešní doba přináší, je nespočet…

Jak probíhal závěr vašeho putování Afrikou?

No, musel jsem si to v hlavě celé urovnat a věř, že myšlenky mi hlavou běží stále, avšak jedno je jisté – v pondělí 22. dubna uplynuly tři roky od okamžiku, kdy jsme na cestu vyrazili, a sedmdesát sedm let, co se do Afriky vydali Hanzelka se Zikmundem. Naše cesta skončila v Kapském Městě a pomalu se blíží období, které je pro Expedici Z101 nezbytně nutné, a sice kolotoč přednášek, besed, rozhovorů, promítání filmů a dokončování veškerých důležitých výstupů v čele s druhou knihou o Africe, kterou momentálně dopisujeme.

Afrika skončila, ale tažení Expedice Z101 nikoliv. V podstatě jste teprve v půlce celého dobrodružství, vždyť vás ještě čeká Jižní Amerika, nebo se pletu?

Nepleteš se. Jižní Ameriku máme samozřejmě v plánu, nicméně, jak už jsem naznačil, v současné době mám velké pochybnosti o tom, zda Afrika definitivně skončila. V Kapském Městě jsem si řekl, že jsem projel africký kontinent ze severu na jih, avšak moc dobře vím, že se dá projet taky z jihu na sever. Proto pravděpodobně využiji takzvanou produkčně-okurkovou sezonu, která po zmíněných úkolech v Česku nastane, a zkusím se během tří měsíců dostat z Kapského Města přes Maroko až do Španělska a následně spolu s expedičním speciálem Georgem dorazit na kolech po cestě tam, kde to celé začalo, a sice do Zlína, kde si dáme stopičku dobré slivovice.

TOMÁŠ VAŇOUREK

  • Narodil se v roce 1986.
  • Absolvent České zemědělské univerzity, který v roce 2018 ukončil kariéru obchodního ředitele Kovošrotu, aby se vydal po stopách cestovatelů Hanzelky a Zikmunda po Asii.
  • Už během této cesty v něm uzrála myšlenka, že Asií to všechno teprve začíná, a v roce 2020 oficiálně představil Miroslavu Zikmundovi projekt Expedice Z101 s cílem zmapovat Afriku.
  • S ročním odkladem způsobeným covidovou pandemií vyjel do Afriky 22. 4. 2021, a to společně s politoložkou a afrikanistkou Lindou Piknerovou a také se svým expedičním speciálem Georgem.
  • Je autorem desítek ceněných srovnávacích fotografií i videoreportáží a knih „Zikmund 100“ a „Expedice: Z101 – Cestou Hanzelky a Zikmunda“. Jako režisér se podílel na dokumentárním snímku „Cesta vody“, koprodukoval film „Cesta jako žádná ze sta“.
  • Překonávání nástrah na cestách mu usnadňuje poslech heavymetalu, vzpomínky na harleye v garáži a plzeňské pivo i pravidelné sledování všech fotbalových zápasů klubu FC Liverpool.
  • Během své expedice navštívil země: Tunisko, Egypt, Súdán, Jižní Súdán, Etiopie, Keňa, Seychely, Mauricius, Mayotte, Reunion,Komory, Uganda, Rwanda, Burundi, Tanzanie, Zambie, Zimbabwe, JAR,Svazijsko, Mosambik, Nambie.