EXKLUZIVNĚ: Hostýnská osma v obrazech
Magazín PATRIOT přináší fotografie z běžeckého závodu v Hostýnských vrších. Snímky svými zážitky doplňuje tradiční účastnice Michaela Böhmová.
Jsou závody, které mají stálou trať a rozmarné počasí. A pak je Hostýnská osma, která má rok co rok jinou trasu, ale na počasí se můžete spolehnout.
Nevím, jak na stupnici seřadit vedro, hic, pařák a peklo, ale Hostýnská osma jsou všechny tyto stupně v jednom. Věřte mi, běžela jsem letos pošesté.
Zatímco většina závodníků, neb předzávodní příprava se nesmí podceňovat, se podle vydatnosti svého morálu přestala vnitřně namazávat už týden až dva před závodem, zevně bylo třeba v sobotu ráno namazat se vydatně, a pořádně přidat volume na faktoru! A nejen pro ten pohled na namakaná olejem lesknoucí se chlapská lýtka!
Kdo nenabral řádně vody, ten zvadnul. Cestou jsem překračovala nějaké scvrkliny na cestě, zpětně si však nevybavuji, zda to byly seschlé švestky, višně či vysušení závodníci.
Každopádně horko bylo už na startu, kde se letos tísnilo, mám pocit, snad nejvíc závodníků za všechny ty roky. A kdyby závodníků, ale i závodnic! Takže zatímco chlapi chrochtali blahem, kolik ladných zadečků mohou během závodu sledovat, my staré harcovnice Hostýnské osmy jsme skřípaly zuby, jak nám přibývá konkurence a kolik soupeřek se nám vyrojilo v kategorii.
Ani jsem v tom davu, a vzhledem k mé výšce a nadhledu je to takřka nemožné, neobhlédla celé startovní pole a nemohla se tak přátelsky pozdravit, popřát štěstí na trati se všemi svými známými. A že jich tam za ty roky je! Ale je odstartováno a vydáváme se na trať.
A trať je další specifikum Hostýnské osmy. Vzhledem k tomu, že si s námi organizátoři pohrávají jak kočka s myší a každý rok je trasa jiná, přiznávám, že nikdy nevím, kde zrovna jsem, ze kterého směru doběhnu k občerstvovačce, kterým směrem je cíl. A přísahám, že to není tím, že jsem blondýna.
Trasu si každoročně parádně užívám. Nové cesty, cestičky i necestičky, parádní výhledy, krásná místa, v minulých závodech nenavštívená. Trať má krásné, nádherné, nebo řekněme intenzivní úseky, že si je člověk vryje do paměti hned napoprvé. Třeba z Tesáku na Jehelník. Tady organizátoři zážitkovými poukazy nešetří a hrnou na nás tu „krásu“ hned dvakrát. Holt nejen Winston Churchill sliboval krev, dřinu, pot a slzy.
Když jsem v Hostýnkách byla cca měsíc před závodem, připravovala jsem se na výheň a měsíční krajinu. Z toho, co jsem tam tehdy viděla, se člověku chtělo brečet. Organizátorům uděluji pochvalu před nastoupenou jednotkou za to, jak se jim v prostoru, kde lesáci vyrubali snad všechny stromy, keře ba i trávu, podařilo letos vytyčit trať, která probíhala z velké části ve stínu.
Závod totiž vedl z velké části oblastmi, které vypadaly stále ještě pohádkově (obzvlášť skalní část) nebo v duchu Hostýna jak svatý obrázek. Opravdu, kloubouk dolů a bludišťáka k tomu, letos byla trasa snad nejkrásnější ze všech ročníků.
Horko bylo přesto úmorné. Takže jsem si s přibývajícími kilometry a čím dál vyprahlejší parťačkou vypěstovala instinkt vepře čmuchajícího lanýže a objevila snad každou studnu, studánku, pramen, v nuznějších oblastech kaluž, v níž se dalo osvěžit. A kdyby bylo třeba, zvládla bych i hloubkový vrt pro podzemní vodu. A když už začínalo být opravdu úzko, tak se v mžitkách před očima zjevil Bůh…, vlastně brácha na kole, vlastně na cyklocisterně.
Díky bohu, že se brácha občas objevil a připomněl švagrové, že má manžela, neb jsem na občerstvovačkách měla pocit, že by slíbila cokoli každému chlapovi s hadicí, rozuměj tou kropicí, který ji slil vodou od hlavy až k patě. Jinak ovšem na občerstvovačkách disciplinovaně chňapla kus ovoce, a než jsem napočítala raz, dva, tři, běžela dál. A já pak měla co dělat, abych ji po naplnění všech našich lahviček dohnala.
Holt boj o bednu se neptá, jestli tě bolí nožičky nebo si chceš na chvíli sednout. Musíš na sebe být tvrdý, i když na Ráztoce doběhnete spřátelený mužský tým, který sedí, plní si břicha snad vším, co je v nabídce a nikam nespěchá, neb prý křeče… Beztak výmluva, chtěli to startovné projíst!. Stejně jim to stačilo v kategorii na třetí místo! Nespravedlnost světu vládne!
Ale když se chce, a najde se správná taktika, tak se bedna vybojuje! Letos jsme se švagrovkou doběhly stejně jako vloni pro druhé místo.
Tím ovšem boj o přežití nekončí. Stejně nelítostná umí být i vydatná afterparty. I když za její zvládnutí se medaile nerozdávají! Teprve teď je totiž čas pokecat se všemi známými, spláchnout pořádně prach z cesty, smočit vyprahlé hrdlo a ionťáky vyměnit za něco ostřejšího.
I ten, kdo do cíle dopajdal, najednou ožije a tancuje až do ranních hodin. Hostýn jsou totiž takové Lurdy! Takže i já jsem proměnila (vyměnila) vodu ve víno (mimochodem výborné, takže i díky tomu, že je v cenách pro vítěze, se fakt každý rok snažím!) a užívala si báječný pocit po vítězství, kterým je každý doběh do cíle bez ohledu na umístění. A proto se i ten poslední závodník v cíli Hostýnské osmy vítá stejně intenzivně jako ten první.
Tohle je pro mě prostě H8.