Eva Stejskalová, ženská za kniplem: Můžu si letět, kam chci
Hodné holky se dostanou do nebe a ty druhé všude. Je ale ještě jedna sorta žen, které se ani čeeta nebojí a do nebe si prostě zaletí. Jednou z nich je Eva Stejskalová, která je už téměř dvacet let nepopíratelnou celebritou vsetínského mediálního světa.
Nejdříve se výrazně zapsala do povědomí lidí v regionu coby mluvčí radnice ve Vsetíně za éry Jiřího Čunka. Pak sice krátce, nicméně s razítkem kvality, prosvětlilo její profesní životopis členství v elitním klubu Mensa. Nakonec rozkopla dveře lokálních „mini“ televizí a udělala z nich stálici v českém mediálním rybníčku v podobě stanice Regionální televize CZ (RT).
Posledních několik týdnů zvyšuje jednatelka RT žebříčky sledovanosti své stanice novým dokumentárním projektem S ženskou za kniplem. Nutno dodat, že v kokpitu sedí během natáčení sama, protože její kameraman by s ní prostě neletěl.
Série dokumentů S ženskou za kniplem. Je to „jen“ další projekt regionální televize nebo si tím plníte své sny?
Obojí. Plním si své sny a zároveň je to produkt regionální televize. Mně se na mé práci líbí, že můžu spojit příjemné s užitečným. Prostě udělat si práci hezkou. Předtím jsme produkovali sérii Autobusem na výlet. Natočili jsme asi třicet dílů, projeli jsme díky tomu skoro celou republiku. Bylo to moc fajn.
Jak je tento projekt náročný časově a vlastně i finančně?
Udělat si pilotní průkaz není náročnější než jedna nebo dvě dovolené. Lidé, kteří jezdí na dovolené, asi utratí těch 40 až 50 tisíc ročně. A to je hodnota pilotního průkazu. Vzhledem k tomu, že jsem posledních deset let na žádné pořádné dovolené nebyla, tak si myslím, že si to zasloužím.
Někde jste zmínila, že být tam nahoře je pro vás odpočinek...
Ano. Letadlo je jediné místo, kde vypínám telefon a to je pro mne neuvěřitelný relax. Když jsem to zjistila, začalo mě to naplňovat a bavit, protože je to pro mne jediná forma odpočinku. Ten úžasný pocit, když se člověk odlepí od země, to je taková vlna adrenalinu, která v tom okamžiku přijde… to je prostě neuvěřitelný zážitek.
Jak to vnímají diváci, že jste se po tom putování autobusem a pěšky zvedla ze země a provádíte je po českých zemích ze vzduchu?
Máme na to velmi hezké ohlasy z celé republiky i ze Slovenska. Lidé krásně reagovali také na Autobusem na výlet, ale dvacetikilometrový výšlap už moc nedávám. Mnohem pohodlnější je sednout do letadla a proletět si to. Vždycky se samozřejmě najde někdo, kdo to zkritizuje, ale lidi to, zdá se, baví.
Než jste poprvé sedla do kokpitu, měla jste strach?
Ne. Mě letadla nikdy neděsila. Naopak, vždy jsem k nim tíhla. Jako malá patnáctiletá holka jsem chtěla skákat z padáku, což mi ale rodiče nedovolili. Můj otec to tehdy okomentoval slovy: Jestli chceš skákat, skoč s košem. A bylo vyřešeno.
Kolik času zabere, aby si člověk pilotní průkaz mohl udělat?
Pokud chceš létat ultralightem, tak zhruba dvacet hodin. Což je asi jako řidičák. Pokud je to vyšší kategorie letadel, tak je to třicet pět hodin. Pokud ale chceš ten piloťák udržovat aktivní, stejně musíš létat. Takže jsem spojila příjemné s užitečným v tom, že točím pořady, produkuju něco hezkého do vlastní televize a ještě si nalítávám hodiny. Když takhle dokáže člověk propojit práci s koníčkem, je to optimální.
Kolik si člověk musí našetřit, aby si mohl udržovat piloťák? Kolik stojí třeba jeden let?
Náklady na pronájem letadla se pohybují od dvou do pěti tisíc korun za hodinu letu. Ale k tomu jsou letištní poplatky. Když chceš třeba přistát v Brně, zaplatíš jenom tisícovku za přistání. Tam se ale většinou nepřistává. Přistává se v Kyjově, v Břeclavi, tam je to zdarma nebo za nějaký zanedbatelný poplatek. Když ale při tom natáčíš pořad do televize, který má divácký potenciál, můžeš oslovit sponzory a tím si náklady snížit. Což je můj případ.
A odkud startujete?
Já lítám z Kunovic.
Co vás na létání tak fascinuje?
To ticho a klid. Možnost být nespoutaná v tom, že si můžu letět, kam chci, bez ohledu na to, kudy vedou cesty. Ten obrovský prostor. Je fajn, když vyrazíš pěšky nebo autem někam na výlet. Ale pořád jsi v tom 2D prostoru. Zatímco 3D prostor je neuvěřitelný v možnosti rozletu. Samozřejmě musíš dodržovat nějaké předpisy. Jsou prostory, do kterých můžeš, jen když získáš nějaká povolení a tak dále, ale i tak je ta svoboda neuvěřitelná. A krásný pohled na krajinu pod tebou je naprosto úžasný. Myslím, že to je ten důvod, proč jsou piloti permanentně v oblacích.
Co všechno jste už z výšky viděla?
Moravu mám prolítanou skrz na skrz, protože je strašně malinká. To je necelá hodina letu na každou stranu. Už jsem byla i na Slovensku. Nejdál jsem zatím byla v Tatrách.
Která oblast je pro vás z letadla nejmalebnější?
Hory. Ale nejsou hory jako hory. Poprvé jsem byla v horách doma u nás na Valašsku a v Beskydech, to znamená Lysá, Radhošť a musím říct, že Moravskoslezské Beskydy jsou nejkrásnější. Tatry jsou úchvatné, Jeseníky jsou krásné, ale Beskydy, ty jejich vysoké kopce a hluboká údolí, to není nikde jinde. Co mě mile překvapilo, jak je Vsetín nádherně zasazený v okolních kopcích. To poznáš až z vrchu. To mě opravdu uchvátilo. Prostě jsem patriot.
Když se díváte na svět z výšky, překvapilo vás něco?
Ano, a to je další věc, která mě na létání nadchla. Když se díváš na svět z výšky, nejen, že nevidíš lidi, ale nevidíš pořádně ani auta. V podstatě si uvědomíš, jak je lidský život nicotný, jak se tady honíme za něčím, co už z výšky tří set metrů nemá žádný smysl. Je to pro mne takové poznání, jak jsou všelijaké lidské půtky a honění se za něčím malicherné.
V čem je natáčení v kokpitu jiné než na zemi?
Na zemi máš plně pod kontrolou, co točíš. V kokpitu je to jiné. Poprvé, když jsem lítala s hornoplošníkem a kamery jsem měla v úrovni svých očí, tak co jsem viděla já, bylo i na kamerách. Pak jsem vyměnila hornoplošník za dolnoplošník a kamery jsem měla pod křídly. Najednou jsem zjistila, že to vidím úplně jinak než kamery. To jsem zjistila, když jsem poprvé letěla do Beskyd na Lysou a na Radhošť. Měla jsem všechno krásně natočené, jenom Radhošť a Lysou jsem v záběrech neměla. Byla jsem z toho dost nešťastná. Zachránil mě můj muž. Řekl mi: Nebuď smutná, aspoň máš důvod tam letět znovu. Druhá věc je taková, že když už kamery jednou zapnu, není dobré je v průběhu natáčení vypínat.
Zažila jste během natáčení ve vzduchu pověstnou těžkou chvilku?
Během natáčení jsem pokaždé nervózní z toho, jestli jsem správně zapnula kamery. Používám na to mobilní aplikaci, díky které to zvládnu z kokpitu. Je to ale celkem problematické, protože mezi kamerou a mobilem je kryt kokpitu a křídlo a navázat spojení je někdy komplikované. To jsou mé těžké chvilky. Jinak, že by mě třeba zklamalo letadlo, to zatím ne.
To mě napadá, že jsem někde zaslechl, že váš dvorní kameraman konkrétně s vámi odmítl letět. Je to pravda?
Můj dvorní kameraman Laďa Kocůrek, který se mnou v dobrém i zlém funguje celých těch deset let, řekl, že do toho v životě nesedne. Takže jsme museli vymyslet systém, jak to udělat. Vlastně si vzpomínám, že jsem mu raději ani neříkala, že si dělám piloťák. Jednou jsem mu řekla: Laďo, jdeme to točit a to tak, že hned teď… On má z létání strach. Tak řekl, jo, ale ty budeš držet kameru… A já na to: Ne, já nebudu točit, já budu držet knipl. Úplně se zhrozil a raději to vymyslel tak, abych si to všechno obhospodařila sama.
A jak přivítala váš nový koníček rodina?
Manžel mě v tom podpořil. Nejdřív trochu zapochyboval, jestli to není nebezpečné, ale potom řekl, že jestli chci, ať si ten piloťák udělám. Vzhledem k tomu, že jsem jej také vždycky podpořila v jeho koníčcích, tak jsem ráda, že mě také podpořil.
Jak vlastně žije ředitelka regionální televize? Slyšel jsem něco o rodinném gruntu?
Máme doma psy a kočky, ale taky slepice, ovce a včely, a to je spíše manželova doména. Ale musím mu pomáhat. Stáčím med, starám se o slepice. Když bylo potřeba, musela jsem i zabít ovci. Zamotala se nám do ohradníku, tak jsem ji musela podřezat. Každý den začínám procházkou se psy a otvíráním slepic.
Říká se, že se nebojíte ani čerta, přesto se zeptám, nebojíte se někdy v letadle? Umíte vlastně skákat padákem, kdyby něco?
Ne, tam padák není. Předpokládá se, že když se náhodou něco stane, tak doplachtím. Strach nemám. Mám respekt. A to si myslím, že je dobře. Respekt je třeba mít. Nesmíš technice věřit bezmezně. Všechno si musím před každým letem osobně zkontrolovat. Navíc je to i součástí povinností pilota. Tím, že všechno zkontroluješ, včetně chodu motoru, minimalizuješ riziko, že se ve vzduchu něco stane. Samozřejmě, může se stát cokoliv, ale podle statistik, když už se něco stane, je to snad z devadesáti procent chyba pilota.
Zpět k seriálu. Kolik dílů už máte za sebou a kolik diváky ještě čeká?
Máme vyrobených a odvysílaných patnáct dílů. A pojala jsem to jako první sérii. Je dost náročné natočit to a zpracovat. Začala jsem natáčet loni na podzim a připravovali jsme k vysílání v zimě. No, teď jsem začala lítat na větším letadle, a musím absolvovat nějaká povinná cvičení a lety. Jakmile se dostanu ve výcviku kousíček dál, začneme zase točit. Určitě se diváci mohou těšit na Čechy a posléze zahraničí. Plánuji Slovensko, Rakousko, Polsko, Německo a tak dále.
Jaký typ letadla ovládáte?
Papíry mám na ultralight. A pokud chceš sednout do jiného typu ultralehkého letadla, probíhá takzvané přeškolení. Můžu lítat v hornoplošníku rideru a v bristellu. Což je krásné, úžasné letadlo kunovické provenience. Krásně se v tom lítá, je prostorné. Řekla bych, že je to nejprostornější ultralight na trhu.
Čím překvapíte dál?
Uvidíme, co se vyvrbí. V životě jednoduše přijímám výzvy, které přichází. Musím říct, že létání mě baví tak hrozně moc, že se v něm chci zlepšovat. Ale jestli přijde něco jiného, uvidíme. Třeba se konečně naučím jezdit na snowboardu.
Letos 1. dubna jste oslavili 10 let fungování regionální televize. Co vás inspirovalo k založení tohoto dnes poměrně úspěšného projektu?
V té době probíhala první vlna digitalizace pozemního televizního vysílání. Lidé na Valašsku si ve velkém kupovali satelity, protože tady mezi kopci byl problém s příjmem pozemního signálu. A my jsme řešili, jak tu naši lokální televizi dostat na satelit. Jediné řešení bylo vytvořit společný program, propojit ty malé regionální televize, protože to bylo a dodnes je šíleně drahé. Vlastně pro nás to byla výzva dát budoucnost těm malým televizím i po digitalizaci. Šli jsme do toho tehdy s Laďou Kocůrkem a jsme v tom spolu dodnes.
A byla tam už od začátku ambice ovládnout celou republiku?
Jinak to nešlo. Pokud bychom to nepropojili, nezaplatilo by se to. Jedna malá regionální televize si nemohla dovolit platit půl milionu měsíčně za distribuci na satelitu. Jsou to dodnes velké částky.
Kolik máte pod sebou stanic?
V každém kraji máme nějakého regionálního zástupce. De facto máme republiku pokrytou.
Myslíte si, že jste obstála s projektem regionální televize v porovnání s celostátními stanicemi? Máte své stálé diváky?
Své stabilní diváky máme a není jich málo. Samozřejmě, co se týče sledovanosti, nemůžeme se porovnávat s velkými celostátními televizemi. Už i kvůli našemu vysílacímu schématu. Bloky máme v podstatě postavené tak, že každý region má patnáct minut. Už toto vylučuje větší celoplošný hromadný zásah. Účelem je ale oslovit přiměřenou skupinu diváků a ekonomicky to zvládnout. Žádná podobná menší celoplošná televize, jako jsme my, které vznikly po nás i před námi, vlastně už nefunguje. Témata máme pohodová, jenom regionální věci. Nejede tam pořád kovid nebo válka na Ukrajině. Vysíláme všechno, co lidé v regionu právě řeší, čím se baví.
Co mě baví na létání
Co mě na létání ještě baví, je fakt, že skoro všichni instruktoři jsou mladí kluci. Díky tomu si připadám hrozně mladá. Když se totiž dostaneš do kolektivu mladých, najednou máš myšlení úplně jiné. A rozhodně nejsem výjimečná v tom, že jsem začala téměř v padesáti letech. Protože jakmile jsme spustili tenhle seriál, začali mě kontaktovat piloti v kategorii sedmdesát plus a spousta z nich začala lítat až v důchodě, po šedesátce. Není to asi nijak výjimečné, že lidé, kteří vedli aktivní život a najednou přijdou na důchod, mají potřebu si splnit sen žít naplno i nadále.
Eva Stejskalová
