​Dřevěný playstation Petra Vally ze Zlína milují děti i dospělí

Hru, ve které se snoubí dynamika souboje a kouzlo divadla, vyrábí už dva roky ve své domácí dílně ve Zlíně Petr Valla, známý mezi přáteli také jako Papa Kenka. V dnešní době, kdy děti i dospělí tráví čím dál více času u obrazů, přináší hru Kenka podle její tvůrce návrat k interaktivní hře, která podporuje zručnost a sociální interakci. Jeho hra již získala pozornost v řadě podnikatelských soutěží a otevírají se jí dveře také na světovou výstavu Expo 2025 v japonské Osace.

Jste hravý člověk? Máte to nějaké výhody pro život?

Evidentně ano. Výhodou je, že se nikdy nenudím, protože každá práce je pro mě zábava. Já v životě potřebuju neustále něco tvořit. Je to ale pak dotahování projektů do konce. To bývá vždy zdlouhavé. Pracuji na věcech jen ve chvíli, kdy mě baví, tudíž mám rozpracovaných dost věcí najednou. Takže někdy to může působit na lidi kolem jako docela slušný chaos.

Dřevěnou hru Kenka jste ale do zdárného konce dotáhl, ne?

Hra je ve fázi, která může budit dojem, že je hotová. Ale právě její otevřenost a neukončenost jí dává výjimečný rozměr. Neustále mě překvapují nové a nové nápady, které v souvislosti s hrou přicházejí. A to mě naplňuje. Teď například připravujeme pastelkové souboje. Loutky budou proti sobě bojovat pastelkami a budou po sobě čmárat. Hru už vyrábíme dva roky a myšlenku dát do rukou loukám pastelky nás napadla až teď.

S čím jste si v dětství hrál vy?

Rozhodně se stavebnicí Merkur. Ale hlavně jsem si hrál v dílně na zahradě. Vyráběl jsem si věci a hračky ze dřeva, třeba pušky. Takže tu zálibu v ruční výrobě už mám odmala. A snažím se stejným způsobem učit hrát i své dvě děti.

Ano, na webu jsem se dočetla, že právě pro své děti jste kdysi hru vymysleli a vyrobili, abyste měli co hrát během vánočních svátků. Co bylo ale tím impulzem, že jste si mysleli, že by se hra mohla ujmout i na trhu?

Moji přátelé. Nejdřív si přáli, abych jim hru vyrobil třeba k narozeninám. Hru jsem přinesl i na pár večírků s kolegy nebo kamarády a všechny to ohromně bavilo. A v okamžiku, kdy už Kenku chtěl desátý člověk, tak jsem k tomu musel přistoupit jinak a začít nad výrobou efektivněji. A v tu chvíli přišla i myšlenka, proč to nezkusit pojmout jako podnikatelský projekt. Všichni známí a kamarádi mě v tom okamžitě zajistí.

Dnes se dětská pozornost upírá především k monitorům a obrazovkám. Vývojáři se předhánějí s vývojem aplikací a her pro děti, v herním a online byznysu jsou velké peníze. V tomto kontextu se zdá, že vy jdete s vaší dřevěnou hrou doslova proti proudu. Uvědomujete si to?

Ano. Já jsem úplně mimo hrdý. Ale díky tomu mohu zaujmout. Na druhou stranu, je to běh na dlouhou trať. Prodeje rostou velmi pozvolna. Protože mě to ale neskutečně baví, tak mi to vlastně nevadí.

Teď se stále mluví o udržitelnosti, tak já bych to moje podnikání nazval jako udržitelný koníček (směje se). Stále se učím nové a nové věci a ty zážitky s vývojem celého projektu jsou mimořádné. Člověk najednou musí udělat webové stránky, zprovoznit e-shop, řešit marketing, certifikovat nebo vytvářet návody. A to vše skloubit s prací a rodinou.

Ještě se trochu vraťme na začátek. Máte hotový prototyp dřevěné hry. Co všechno jste musel absolvovat, aby se hra dostala do povědomí lidí?

Když jsme měli prototyp hry, potřebovali jsme ověřit její potenciál. Proto jsem se přihlásil do soutěže Můj první milion a postoupil jsem. Absolvoval jsem akcelerátor, kde mi předali základní podnikatelské know-how. Největší byla určitě certifikace hračky v institutu pro testování ITC Zlín. Jednak to pro mě hlavně představovalo velkou investici, a nebylo vůbec jasné, že projdu. Ale certifikaci se mi podařilo získat zhruba za měsíc. A v tu chvíli to byla další motivace jít dál. Následovaly další soutěže – Creative Zlín, Business Cup. Všude se nám podařilo s hrou zaujmout. Kluci mi pomohli vytvořit sítě webové stránky, rozjet sociální a e-shop.

Jaká je vaše nejbližší meta?

Rád bych hru dostal na Expo 2025 do japonské Osaky. Tak uvidíme.

To nezní jako malý cíl. Jak se dá dostat na světovou výstavu Expo?

Hra je inspirovaná Japonskem. Navíc krédem českého Expa 2025 je kreativita a řemeslo. Myslím, že to sedí na mou hru ve všech směrech. Zkusil jsem se proto přihlásit do programu partnerství a tak dlouho jsem klepal na dveře, až mě pozvali k jednání. Zatím je to nejisté, ale věřím, že hru do Japonska v rámci partnerství vezmou.

Jaký je vůbec váš vztah k Japonsku?

V Japonsku jsem nikdy nebyl, ale jejich kultura mi je hodně blízká. Byl jsem vždy okouzlený samurajskými souboji, kultura jejich sečných zbraní je naprosto výjimečná. A to se automaticky promítlo i do hry Kenka. Neznamená to ale, že se brání ztvárnění jiných kultur. Jen jsem to ještě nedotáhl. Rádi bychom do hry promítli například aztéckou kulturu nebo časem i české husity.

A kdo je váš cílový zákazník? Pro koho hru vyrábíte?

Jsou to především extroverti, kteří se rádi baví s ostatními lidmi. Ale každý jeden zákazník je pak úžasná chodící reklama. Hra může být zajímavá i pro zábavní centra, kempy, kavárny. Jednoduše pro všechna místa, kde se lidé potkávají a chtějí se bavit. Teď naposledy, když jsme byli v Praze na Market Fairu, si hru koupila eventová agentura z Litvy. Hned na to mi přišly fotky, jak hru nadšeně hrají děti v Litvě. A z toho mám radost.

Někteří dospělí by mohli namítat, že je to drsná hra – boj s meči, jeden na jednoho, souboj, zbraně…

Celá hra si prošla řadou přemetů a kotrmelců. Ano, na začátku bylo cílem hry sundat loutce celou hlavu. Ale když hlava spadla, postavička působila necelistvě. Takže jsme od tohoto konceptu upustili, bojovníkovi přidělali na hlavu masku na magnetu a pod ní je nakreslený usměvavý obličej. Celé to najednou začalo dávat větší smysl: sejmi soupeřovi masku a najdi úsměv. Vnesli jsme do hry myšlenku boje bez boje, kterou vlastně asijské kultury upřednostňují. Pokud totiž bojují lidé s dřevěnými loutkami, tak si mohou „vyřešit“ své emoce či spory tím nejlepším způsobem. Hrou. A heslem naší hry je, že zbraň patří do rukou loutek. Navíc Kenka není jen o boji. Aby hráč uspěl, musí cvičit a trénovat, učit se trpělivosti, pilovat zručnost. I to hráče učíme.

Věřím, že kluky a muže hra zaujme. Ale co ženy? Chystáte třeba nějakou verzi pro holky?

Já bych řekl, že verze pro holky už existuje. Když vám ukážu fotky, které mi přišly ze zmiňované Litvy, tak uvidíte, že hru se zápalem hrají mladé dívenky v šatičkách. I dívky a slečny cvičí tai chi a jiné bojové sporty.

Dnešní děti umí pracovat s moderními technologiemi doslova od útlého věku. Viděla jsem, že máte na webu videonávody na hru. Plánujete ještě nějaké další propojení s online světem, nebo ji chcete mít cíleně uzavřenou v dřevěné krabici offline?

Můj starší syn už sám vyvíjí digitální hry. Ale shodli jsme se na tom, že tahle offline loutková hra překonává všechny online souboje ve složitosti ovládání. Ani ty nejlepší kontrolery na trhu by hře nestačily. Hrací postavu ovládáte dvěma rukama zároveň. Musíte zvládat pohyby všemi směry a ještě do ní vkládáte sílu. To znamená, že abyste mohla ovládat v digitální světě tuhle jednu figurku, tak byste potřebovala dva joysticky, k tomu dva odporové joysticky a ještě jeden s nějakým odporovým tlakovým silovým, protože loutky reagují na gravitaci podle vaší síly. Podtrženo sečteno – zatím ještě neexistuje tak dokonalý kontroler, který by umožnil naši hru perfektně přenést do digitálního světa. Ale s myšlenkou si pravidelně pohrávám a o propojení s digitálním světem přemýšlím.

Kdo je mistrem ve hře u vás v rodině?

U nás v rodině jsem to stále ještě já. Ale mimo rodinu jsem už narazil na vícero mistrů, proti kterým jsem neměl šanci. Třeba mám jednu kamarádku, která je doslova nepřemožitelná.

Hledáte pro hru investora, který by třeba pomohl hru uvést i na zahraniční trhy?

Zkusil jsem investory oslovit. Ale nakonec jsem zjistil, že bych musel převzít plnou odpovědnost za produktivitu a návratnost projektu, věnovat mu veškerý svůj čas a na to nejsem stavěný. Pro mě jsou důležitější věci toho všedního charakteru. Rodina, práce, sport. Naštěstí tento můj přístup hře zatím neškodí. Vše plyne postupně. A tak mi to vyhovuje.

PETR VALLA

Je mu 47 let.

Žije ve Zlíně.

Pracuje jako stavař, řemeslník a výškový specialista.

Je ženatý a má dva syny.

K jeho koníčkům patří lezení po skalách, turistika, cestování.

KENKA LOUTKOVÁ HRA

Hra je z překližky a vyrobeného dřeva převážně ručních prací.

Ve hře jsou dva panáčci – dvě tělíčka vyrobená z jedenácti vrtaných válečků z dubového dřeva navlečených na provázek.

Cílem souboje je sundat protivníkovi masku připevněnou na magnetu.

Hra umožňuje vytvářet vlastní scénáře, experimentovat s různými materiály či přetvořit loutky do různých postav.

Hru je možné objednat na e-shopu nebo zakoupit či půjčit v kamenných obchodech Quitková ve Zlíně nebo v Ananasana v Brně.