Dramaturgyně Iva Šulajová: Slovácké divadlo umí probudit city

Jste rodilá Hanačka, jak jste se sžila se slováckým naturelem a živlem?

Slovácko je velice specifické, okouzlující a čarovné. Do Hradiště jsem přišla z rodné Hané přes Brno, kde jsem studovala; bylo to tu tehdy pro mě úplně úžasné a dodnes to platí. Lidé na Slovácku své tradice stále žijí, což jinde podle mne už není. Zároveň ale, myslím, platí, že člověk zvenku musí do fenoménu Slovácka postupně pronikat. Ne vždycky je do této komunity hned přijat.

A co slovácký divák?

Co se týká divadla, má Hradiště a okolní region velmi specifické publikum. A s tím člověk musí počítat. Ještě než přijdete s novým programem, musíte diváckou obec doslova nasát a vyvažovat s pochopením toho, jak to tu chodí a z jaké tradice tady divadlo vzniklo.

A z jaké tradice tedy vzniklo?

Vzniklo právě z živého kulturního podhoubí, bohaté ochotnické činnosti a ze spolkové tradice. Touha po vlastním profesionálním divadle se na Slovácku projevovala už v začátcích první republiky a naplno formovat se začala za nacistické okupace. Po válce se v Hradišti díky třem zakladatelům (MUDr. Miloslav Láznička, režisér Oldřich Lukeš a prof. Josef Huška) zrodila profesionální scéna – to naše Slovácké divadlo. Zahajovacím představením byla premiéra hry Gabriely Preissové Její pastorkyňa, uvedená v režii Oldřicha Lukeše 10. 10. 1945. Zpočátku to bylo divadlo především zájezdové, protože nemělo žádnou stálou budovu, hrávalo sporadicky v Redutě či Sokolovně. Slovácké divadlo, to byla vždy aktivita lidí, která šla odspodu a musela být v těsném sepětí s diváky. A tím, že divadlo jezdilo do těch nejmenších vesniček, propojovalo se s lidmi v regionu.

Ale tak už to teď není…

To je pravda. Diváci už jezdí k nám. Na zájezdy jezdíme minimálně, ale vyrostlo to právě z této tradice.

Pojďme přímo ke Slováckému divadlu. Má pověst regionálního divadla s vlastním rukopisem. V čem je dramaturgická práce specifická v porovnání s velkými městskými scénami?

Nejsme určitě scénou alternativní, která je zaměřená na určitý konkrétní styl nebo dramatiku. Snažíme se pokrýt celou skladbu repertoáru tak, abychom uspokojili většinového diváka, přestože víme, že do divadla obecně chodí jen velmi malé procento společnosti. V rámci tohoto procenta nechceme zapomínat ani na diváka náročného. Velkou naší výhodou je také to, že dlouhodobě dbáme o to, aby soubor byl výrazně múzický a tedy disponovaný i pro hudební divadlo. V průběhu času tak pro nás vyplynulo heslo, kterého se držíme: Neděláme divadlo pro všechny, děláme divadlo pro každého.

Jak to funguje?

Nechceme, aby všechny tituly byly stejně přístupné a mainstreamové, ale aby si každý našel to své. Takže např. ve skladbě večerního předplatného – protože právě předplatitelská komunita je podstatná součást oblastního divadla – je naše pětka titulů vyvážena tak, aby si tam každý našel to své.

Daří se vám to?

Doufám, že ano. Máme diváky, kteří jsou nám věrní po desetiletí. Naše nabídka samozřejmě souvisí s otázkou, co publikum obecně od divadla očekává. Někteří diváci říkají, že si potřebují odpočinout, tedy se chtějí nechat pobavit. Zažít nějakou interakci. Divadlo má ale také funkci jakéhosi společensko-politického hybatele, zároveň je to umění. Vždycky jsme se proto snažili žánry vyvážit tak, aby v sezoně bylo obsaženo vše. Máme třeba jednu nebo dvě bláznivé či muzikálové komedie, pak nabízíme něco, co je zaměřeno filozofičtěji nebo je to nějaká činoherní klasika, a pak máme inscenace, které přinášejí plný zážitek moderního divadla až experimentálního charakteru v celé audiovizuální šíři. Když se nám podaří tento koktejl správně namíchat a sezona klapne, tak je to super.

Jaký máte postup k přípravě sezony?

Roli v tom hraje divák a jeho „chutě“, rovnoměrnost využití jednotlivých žánrů a hereckého obsazení i správný výběr režisérů. Je to ale čím dál složitější, protože nálada ve společnosti je v současnosti mnohdy natolik roztříštěná, že je velmi těžké se při výběru her do vkusu jednotlivců trefit. Pokud chceme přinášet i novodobé impulsy, které ve společnosti rezonují, může se stát, že některé tituly osloví jen určitou část publika. Na možnost takříkajíc „držet prst na tepu doby“ ale nechceme rezignovat. V divadle navíc stoprocentně platí, že kalkul ve výběru nefunguje. Člověk si může tisíckrát myslet, že něco je zaručená top hra, ale nakonec nezafunguje. Jindy se zase trefíme s inscenací, u které jsme většinové přijetí spíš neočekávali. Je to prostě věc mezi nebem a zemí. Co se rovněž (zejména v postcovidové éře) mění, jsou návyky diváků. Jestliže dříve chodili s oblibou především na předplatné, dnes se spousta lidí rozhoduje o tom, co budou dělat, na poslední chvíli. Svůj volný čas si tvoří jinak než před lety.

V čem konkrétně spočívá práce dramaturga?

Je to velice rozmanitá práce, při níž nikdy nemáte hotovo. Něco je na velmi dlouhou trať a něco je momentální aktuální činnost. U té první části je důraz kladen na naciťování témat a seznamování se s mnoha texty, ať už oprašování klasiky nebo bádání v textech, které právě vznikají, komunikace s autory, překladateli, divadelními agenty, režiséry nebo třeba i výtvarníky budoucích inscenací. Patří sem také sledování tendencí divadla, které se dělá na západ od nás nebo i v zemích kolem nás. Dramaturg navazuje rovněž první komunikaci kolem autorských práv. Nebo když chcete adaptovat nějakou prozaickou látku, tak je to docela dlouhý proces schvalování a vývoje.

Když je dramaturgický plán sestaven, tak se dramaturga v té aktuální činnosti týká redakce a příprava textu pro herce a inscenační tým, seznámení souboru s kontextem hry a s inscenačním záměrem. Dramaturg se také účastní zkoušek a připomínkuje proces vzniku inscenace. Dává zpětnou vazbu režisérovi a hercům a samozřejmě připravuje program ke vznikající inscenaci. Každý den je prostě jiný.

Jak relaxujete?

Je to těžké. Tím, že se propojují věci, které zažíváte, zaslechnete nebo někde uvidíte, s tím, na čem právě děláte, tak vlastně i když se snažíte odpočívat, zjistíte, že stále pracujete. Co ale klasicky nejlépe jako relax zabírá, je příroda. Baví mě turistika. A samozřejmě odstřihnout se od všeho. Nevzít si s sebou počítač a prostě jen být. Máme doma dva psy, cvičívala jsem jógu… Číst to, co mě baví, a není to použitelné pro divadlo (i když, co není?), to je takovým prázdninovým přepychem. V poslední době mě také jako diváka začalo více než dříve bavit filmové médium, jehož styl nazírání reality a narace příběhu je úplně jiný než ten divadelní. Už několikátý rok si tak velmi užívám hradišťskou letní Filmovku.

Co diváky čeká v nastávající sezoně?

Završujeme jubilejní osmdesátou sezonu, která končí nastudováním původního muzikálu Doda Gombára a Róberta Mankoveckého s názvem Masaryk. Premiéru bude mít na začátku listopadu. Ještě před tím nás čeká týden oslav osmdesátin Slováckého divadla. V tentýž den, kdy bylo divadlo před osmdesáti lety poprvé otevřeno, tedy desátého října, uvedeme speciální slavnostní reprízu Gazdiny roby Gabriely Preissové. Hra této autorky před osmdesáti lety divadlo otevírala (tehdy to byla Její pastorkyňa). A i u většiny historických milníků Slováckého divadla hry Gabriely Preissové stály.

Po stávající sezoně, která nese podtitul „Slovácké divadlo umí odolat času“, zahajujeme sezonu novou. I tentokrát kopíruje slogan „Slovácké divadlo umí“ a připojuje obměnu – „probudit city“. Motto v sobě obsahuje jinotaj. Slovo „city“ se významově pojí s city jakožto emocemi, s jeho anglickou výslovností ale získáme i výraz pro město. Pod tímto heslem vstupujeme do 81. sezony, ve které jsme svým předplatitelům připravili pět nových titulů.

Které to jsou?

Prvním titulem bude česká premiéra současné hry australského autora Andrewa Bovella Věci, o kterých vím, že jsou pravda. Je to velmi silné a moderní rodinné drama o lásce, která bolí i zachraňuje. Otevírá vztahové téma rodičů a dětí, dlouhodobého partnerství i hledání identity dospívajících potomků. Režijně se tohoto příběhu ujme umělecký šéf Divadla Petra Bezruče v Ostravě Jan Holec, který bude ve Slováckém divadle hostovat poprvé.

Dále nás čeká inovativní hra brněnského právníka a spisovatele Pavla Molka Slovácké jaro. Naši diváci autora už znají z jeho předchozí hry Monument pro Hradiště, která u nás byla uvedena před necelými dvěma lety. Text plný mystifikací a groteskního humoru nabídl tehdy tři alternativní scénáře vývoje dějin po mnichovském diktátu. Novinka Slovácké jaro, podobně jako Monument pro Hradiště napsaná přímo pro Slovácké divadlo, vypráví příběh slováckých patriotů, milovníků folkloru, kteří po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava prosazovali myšlenku připojení Slovácka ke spojenci nacistického Německa – Slovenskému státu. Zamýšlí se tak nad tím, jak se z původně etnograficky orientovaných myšlenek regionálního hnutí může stát něco opravdu extrémního. Bude to opět nekompromisně groteskní, ale i laskavě humorná historizující talkshow a divadlo na divadle v jednom, tentokrát obohacená o reálné historické materiály a spjatá se skutečně existujícími regionálními osobami jako byl např. Jan Uprka, syn slavného malíře a grafika Joži Uprky. Světová premiéra v režii uměleckého šéfa Slováckého divadla Lukáše Kopeckého se uskuteční začátkem února.

Poté sezonu odlehčíme rodinnou komedií v muzikálovém pojetí S tebou mě baví svět. Bude to světová premiéra divadelní verze kultovní komedie Marie Poledňákové. Ve hře o síle otcovství a dětské radosti a spontaneitě se diváci mohou těšit na známé hlášky a melodie, zároveň však i na nový hudební háv skladatele Jakuba Novotného a další hudební překvapení. Při přípravě této inscenace také do svého kolektivu přivítáme dětské herce, na které se už moc těšíme. Muzikál, jenž bude návratem režiséra Radka Balaše, odstartuje v květnu.

Následně nás čeká další lahůdka – klasické drama milostných intrik Nebezpečné vztahy od Christophera Hamptona v režii Lukáše Kopeckého, s premiérou v září. Naši nabídku uzavře Dogville, jehož předlohou je slavný psychologický snímek dánského režiséra Larse von Triera z roku 2003 s Nicole Kidman v hlavní roli. Divadelní adaptaci bude režírovat Tereza Říhová. Tématem je společenský experiment zkoumající hranice milosrdenství a tolerance v lidské společnosti tváří v tvář setkání se s jakoukoliv jinakostí. Jak křehká je hranice mezi morálním právem a absolutní mocí a kolik dobra v nás zůstane, když už není výhodné být dobrým? Výsledek nemusí pro lidstvo vyznívat úplně příznivě, ale můžeme (a musíme) se alespoň (neustále) zamýšlet, zdali to přece jen nedokážeme jinak. Premiéra adaptace filmového scénáře bude na konci října příštího roku.

Kromě novinek máte v nabídce také další inscenace…

Reprízujeme osmnáct dalších her. Na repertoáru máme mnoho komedií (Boty kabelky chlapi, Sen noci svatojánské, Klíčovou dírkou, Zamilovaný velvyslanec, Třináctkrát za svědka, Dva úplně nazí muži) i oblíbené muzikály jako oblíbené Jesus Christ Superstar nebo Limonádový Joe, takže každý si může vybrat.

Je něco v nabídce i pro děti a mládež?

Každé dva roky přicházíme s novou pohádkou. Aktuálně máme pro děti od šesti let původní adaptaci příběhu se slavnou detektivní postavou Sherlocka Holmese s názvem Sherlock Holmes a záhada za oponou, což je vtipná detektivka pro celou rodinu v režii Michala Moravce. Velmi oblíbený je také náš rodinný muzikál Anička a bylinkové kouzlo v režii Jakuba Macečka, který nabízíme už pro děti od tří let. Každoročně pro děti připravujeme také speciální Pohádkové předplatné, ve kterém kromě našich inscenací představujeme ty nejlepší hostující tituly z předních dětských a loutkových divadel v Česku. Letos např. Děti z Bullerbynu z brněnského Divadla Polárka a Sedmero krkavců z královéhradeckého Divadla Drak.

Specifické předplatné máme rovněž pro žáky a studenty – žákovské a studentské. Kopíruje školní rok a jeho představení probíhají v odpoledních či podvečerních hodinách. Vybíráme do něj tituly z naší produkce odpovídající věku a přihlížející třeba i školním osnovám. Nově navíc nabízíme ke školním osnovám lektorské programy a workshopy, kde se studenti a žáci mohou seznámit s tím, co je to vlastně divadlo, jak se hraje nebo režíruje; ke každé inscenaci dále mohou využít metodický list, ať už s pedagogy nebo samostatně, kde se o zhlédnuté inscenaci dozví mnoho zajímavého a ověří si vlastní pochopení viděného. Tyto aktivity se sdružují pod platformou Plusko, v nabídce jsou i workshopy ve školách nebo třeba letní příměstský tábor. Součástí je také divadelní studio eSko, do nějž chodí dětští zájemci o herectví a divadlo celoročně.

Existuje nějaký titul, který byste si přála v divadle uvést, ale zatím nenazrál čas?

Existují hry, které má člověk v oblibě a uschované pro vhodný čas nebo třeba pro jednotlivé herce. Ve Slováckém divadle máme poměrně mladý soubor, takže někdy je zapotřebí počkat, až herci k některým rolím věkově (nikoli kvalitou) dozrají. Dbát na rozvoj hereckého souboru je totiž také nezbytná a dlouhodobá součást stavby dramaturgického plánu, neboť herci s rolemi rostou, a to především s těmi dramatickými. Mohu říct, že s kolegy v divadle i s jednotlivými hostujícími režiséry v průběhu času zamýšlené tituly a témata obkružujeme a čekáme na ten správný okamžik, kdy k nim můžeme sáhnout. Já osobně mám ráda žánrovou pestrost, radost mám z objevu dobře napsané současné komedie, baví mě absurdní divadlo, ale i psychologický ponor. Na pomyslné „čekací listině“ je ještě spousta her klasických, které jsme prozatím neuvedli, našly by se i vytoužené muzikály, na které ale třeba zatím nejsou dostupná autorská práva.

Co byste si přála, aby si diváci odnesli z příští sezony?

To nejdůležitější je zaznamenané v našem leitmotivu: probuď v sobě city. Tedy aby atmosféra během jednotlivých představení v divácích probudila pocit sounáležitosti nejenom s příběhy postav na jevišti, ale i s tím, že divadlo je jediné zobrazovací médium, kde účinkují živí herci, a zároveň médium, které mohou sdílet „teď a tady“ s komunitou dalších lidí. Společný prožitek jeviště s hledištěm totiž inscenaci významně finálně dotváří, herci sami reagují na diváckou energii a bytostně tak diváky ke své tvorbě potřebují. Díky hereckým výkonům se diváků zase může něco v inscenaci dotknout, něco k nim promluví, něco prožijí, takový ten aha moment, kdy v rámci toho, co uvidí na jevišti, v sobě oživí svůj vlastní příběh. Tedy živé setkávání a společné sdílení příběhů, myšlenek a emocí – myslím si, že to je to nejdůležitější, co by mělo divadlo přinášet.

IVA ŠULAJOVÁ

• Narodila se v roce 1972 v Přerově.
• Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obory Český jazyk a literatura a Divadelní věda.
• Je držitelkou Ceny Václava Königsmarka za diplomovu práci o Dramatizaci české národní klasiky v 90. letech 20. století.
• Během studií působila jako externí divadelní recenzentka v Rovnosti, Brněnském večerníku a Divadelních novinách. Části její teoretické práce vyšly v časopisech Svět a divadlo a Divadelní revue.
• Do angažmá Slováckého divadla přišla v roce 2001.
• K dnešnímu dni se v divadle dramaturgicky podílela na více než osmdesáti inscenacích – jak klasických textů, tak novinek, adaptací a světových či českých premiér.
• Mezi současné inscenace, na kterých má dramaturgický podíl, patří např. Tramvaj do stanice Touha (Tennessee Williams), Farma zvířat (George Orwell, Dodo Gombár), Ošklivec (Marius von Mayenburg), Hostina dravců (Vahé Katcha, Julien Sibre), Zamilovaný velvyslanec (Michael Parker), Gazdina roba (Gabriela Preissová) či Sen noci svatojánské (William Shakespeare).