​Dominik Matúšů vyrábí valašské housle, co mají duši

Dům Dominika Matúšů minete jen těžko. Je to poslední chalupa na okraji obce Jestřabí na Valašsku. Navíc už její vzhled napovídá, že tady dřevo hraje prim. Jeho dřevěná roubenka se vyjímá mezi vesnickými zděnými domy. A hned vedle roubenky ve dvoře stojí malá houslařská dílna, kde už více jak dvacet let vznikají do nejmenšího detailu vyvedené a ručně dělané čtyřstrunné hudební nástroje. Housle, violoncella, kontrabasy, ale také kopie historických instrumentů.

V jeho houslařské dílně jako by čas plynul jiným tempem. Pomalejším. Hřejí tu kamna, praská oheň, voní čaj. Žádné moderní obráběcí stroje tu nečekejte. Inventář dílny houslaře z Jestřabí tvoří hlavně ponk, pilky, dláta, nože, svorníky či lahvičky s klihem a laky. A mezi nimi se momentálně majestátně tyčí violoncello, čerstvě dodělané, které čeká na svůj lak. Dominik na něm pracuje už více jak tři měsíce a během listopadu poputuje k zákazníkovi do Olomouce. Hned vedle pak stojí rozestavěná viola da gamba, barokní smyčcový nástroj, který mladý houslař staví podle podrobných historických plánů a fotodokumentací.

Jedno ale tyto dominanty dílny mají společné –⁠ je to od začátku do konce ruční práce.

Podobných houslařů je v Česku už jen kolem stovky. Dominik Matúšů, ačkoliv pochází ze stolařské rodiny, se mezi houslaře dostal souhrou životních okolností. „Na housle jsem hrál jako malý, ale tehdy to pro mě byl neoblíbený hudební nástroj,“ směje se dnes Matúšů. Cestu k houslím si našel až v sedmnácti letech, kdy chtěli s kamarády založit kapelu. A tak se začal znovu učit hrát na housle, ale tentokrát už s chutí. V té době navíc shodou okolností našel doma knížku o tom, jak se staví housle. „A tak jsem si řekl, že si je zkusím vyrobit sám,“ vzpomíná na životní rozhodnutí, které pak určilo jeho další životní cestu.

Jako vyučeného truhláře ho dřevo obklopovalo. A housle opravdu vyrobil. Dovezl je tehdy ukázat do Kyjova houslařskému mistru Pavlovi Celému. „Chtěl jsem, aby mi je zhodnotil a řekl, co jsem udělal špatně. Samozřejmě bylo špatně skoro všechno. Chtěl jsem jít k němu do učení, ale bohužel jsem na rekvalifikaci na houslaře tehdy neměl peníze. Tak jsem to vzdal a pustil z hlavy,“ popisuje houslař, kterému přesto ale houslařina očividně byla souzená.

„Za rok mi našli nádor na krku. Po operaci mi doktoři zakázali dál pracovat ve stolárně a dělat těžkou práci. A tehdy jsem si vzpomněl na houslaře v Kyjově, znovu mu zavolal, domluvili jsme se a nakonec jsem rekvalifikaci udělal a získal výuční list na houslaře.“

V té době kouzlu houslí propadl absolutně. Začal je nejen vyrábět, ale i na ně hrát. „Moje tehdy první vyrobené housle jsem prodal za 1 500 Kč jako raritu kamarádovi a koupil jsem si metronom, abych mohl cvičit. Hrával jsem i pět hodin denně,“ vzpomíná Dominik.

Od té doby už uplynulo dvacet tři let a rukama Dominika prošly stovky hudebních nástrojů.

Věnuje se jak běžným opravám třeba školních housliček, jejich ladění, tak právě výrobě podle konkrétních přání muzikantů či sběratelů. Takových zakázek má několik ročně. Hudebníci často přicházejí s přesným zadáním. „Třeba právě viola da gamba, na které teď pracuji, je kopií nástroje od Martina Hoffmana z roku 1688,“ vysvětluje Dominik a vzpomíná, že nejvzácnějším kouskem, který v dílně měl, byl kontrabas z olomouckého muzea z roku 1732. Zhotovené hudební nástroje z dílny Dominika Matúšů putují pravidelně i za hranice. „Na jednu violu da gamba, na jejíž výrobě jsem se podílel spolu s mistrem, hraje maďarský virtuos Szászváros Sandor,“ skromně dodává houslař.

Proměna obyčejného dřeva v hudební nástroj je podle mladého řemeslníka tak trochu alchymie, kterou musí mít člověk nacítěnou. Vše podle Dominika Matúšů začíná výběrem dřeva. Dřevo musí být kvalitní a minimálně patnáct let staré, spodní deska, luby a krk jsou z javoru, vrchní deska pak ze smrku. Dřevo Dominik postupně během každého jednotlivého kroku výroby, jak sám říká, načítá, objevuje ho a vnímá. A každý krok dřevu přizpůsobuje. „Některé dřevo je měkké, některé je pružnější, jiné má hustší léta a to všechno ovlivňuje zvuk budoucího nástroje. Pro houslaře je zásadní to, jak vypracuje tloušťku desek, aby byla deska správně pružná a zároveň pevná a vydržela tlak strun,“ vysvětluje Matúšů. Kdyby se deska houslí rozřízla, tak uprostřed by měla mít tři až čtyři milimetry a u kraje třeba jen dva.

Během každé stavby nástroje si houslař vede průběžně poznámky a snaží se zaznamenávat jednotlivé postupy. Podle Dominika je klíčovou vlastností všech houslařů trpělivost. Nic se během výroby nástrojů nesmí uspěchat ani ošidit. Na preciznosti si zakládá. Jeho hudební nástroje jsou opracované do nejmenších detailů, které jsou podle něj pak právě jakýmsi rukopisem houslaře. Laik rozdíly mezi různými houslemi na první pohled většinou nepozná, houslaři však podle tvarů ef otvorů, vypracování hlavice, klenby nebo zpracování okrajů a výložky poznají, z jaké dílny nástroj pochází.

Sám si také jako jeden z mála v Česku připravuje vlastní lihový lak podle staré receptury, kterou zdělil od mistra svého mistra a který si vaří sám na sporáku v dílně, což už je dnes spíše výjimečný postup. „Já ale chci, aby nástroj byl opravdu kompletně autentický, včetně poctivého lakování,“ vysvětluje Dominik a dodává, že například takové housle vyžadují i deset vrstev laku.

S tím, jak se blíží dokončení zakázky, roste vždy i houslařova nervozita. Do poslední chvíle totiž neví, jak jeho několikaměsíční práce dopadne. Úleva nastane až v okamžiku, kdy se housle poprvé rozehrají a znějí tak, jak on i zákazník očekávají. „Houslař ovlivní zvuk zhruba jen ze sedmdesáti procent. Zbytek je tak trochu sázka do loterie,“ dodává s úsměvem Dominik Matúšů s tím, že jinou charakteristiku zvuku mají nástroje na klasickou hudbu, jinou na barokní anebo třeba nástroje do cimbálky.

Podle Matúšů je výhodou, ale ne podmínkou, když je houslař nejen zručným řemeslníkem, ale také hudebníkem. „Když je schopen na nástroj zahrát, tak si jej může sám také vyzkoušet a doseřídit. Se zákazníkem se popřípadě doladí už jen nuance.“

Kromě své dílny v Jestřabí dojíždí Dominik Matúšů dvakrát týdně do houslařské dílny ve Zlíně, kterou provozuje s kolegou Jiřím Macků ze Svatého Štěpána. Společně ve zlínské houslařské dílně a prodejně v jednom poskytují servis, kam si navíc lidé mohou přijít i pro odbornou radu.

Občas se tak k nim do dílny dostanou i kuriózní opravy. „Občas jsou to i rozsedlé housle, ale opravovali jsme i basu, se kterou očividně někdo dostal po hlavě,“ směje se houslař. Běžné opravy a servisy v jejich každodenní práci převažují, ručně zhotovené nástroje opouštějí houslařskou dílnu průměrně dva až tři do roka. Takto vyráběné housle vyjdou zhruba na několik desítek tisíc, za větší nástroje nebo historické repliky pak zákazníci zaplatí ještě o něco víc.

A uživí se dnes houslaři? „Kdyby ne, tak bych to nedělal,“ směje se Dominik Matúšů, který se stará o velkou osmičlennou rodinu. A jedním dechem dodává, že by vlastně už nic jiného v životě nechtěl dělat, protože práce je jeho vášní. A zakázek mají, jak říká, stále dostatek, takže v dílně s nářadím v ruce tráví většinu svého běžného dne. Mezi jeho klienty patří převážně okolní základní umělecké školy, folklórní soubory, studenti konzervatoře a hráči filharmonie.

Během dne si ale občas z dílny odejde ke svému hospodářství, protože doma chová králíky, husy, slepice a kozy. Ve stodole má zaparkovaný traktor a u domu skleník, zahradu a pole.

Tím, že domácí dílna je jen pár kroků od rodinného domku, má v dílně každou chvilku i některé z jeho šesti dětí, jež vede k lásce k hudbě stejně jako jej vedli kdysi jeho rodiče. „Dvě z dětí hrají na housle, jedno na kytaru a nejmladší dcera začala teď chodit na flétnu,“ vypočítává šestinásobný otec a dodává, že děti tedy zatím hrají na nástroje ze sériové výroby, ale pokud u hudby zůstanou, určitě jim jednou vyrobí jejich vlastní nástroje na míru.

Trochu netradičně jeho dílnu zdobí kromě rozestavěných nástrojů, šablon a nářadí i obrázky Alberta Einsteina, C. S. Lewise nebo filmového Gandalfa. Pojítkem mezi nimi jsou dýmky, které jsou také vystavené na poličce nad kamny. „Dýmky jsou mojí vášní. Rád je kouřím. Když si potřebuju na chvilku oddechnout, tak si sednu do křesla ke sporáku, zapálím si dýmku a přemýšlím a špekuluju,“ odhaluje svou zálibu. A přidává další, trochu netradiční. „Když mám čas, věnuju se windsurfingu, kterému jsem propadl zhruba před šesti lety. Takže když mám možnost, sedneme s kamarády do auta a vyrážíme k vodě. Tam si pokaždé odpočinu a vyřádím se,“ uzavírá Dominik Matúšů.

Dominik Matúšů

• Pochází z Nedašova z umělecky nadané rodiny. Jeho strýc je sochař, bratr řezbář a umělecký truhlář.
• Má 43 let.
• Houslařem se vyučil v houslařské dílně Pavla Celého z Kyjova.
• Dnes vyrábí a opravuje housle, violy, violoncella, ale také historické kousky z časů renesance a baroka.
• Je ženatý a má šest dětí, žije s rodinou v Jestřabí.
• Ve volném čase se věnuje svému hospodářství a windsurfingu.