Doktorka se spisovatelskou vášní: Kateřina Karolová z pediatrie k thrillerům

Dětství prožila na sídlišti ve Zlíně a jejím snem bylo stát se spisovatelkou, zatímco její sestra, identické dvojče, chtěla být lékařkou nebo psycholožkou. „Já jsem jí to záviděla, ale nechtěla jsem po ní opakovat. Nakonec se nám to oběma splnilo. Sestra je dětský psycholog, já doktorka a nakonec i spisovatelka,“ vypráví Kateřina Karolová.

Vystudovala medicínu v Praze, kde v době studií potkala svého budoucího muže Radovana, tehdejšího studenta ČVUT. Původně se seznámili jen kvůli společnému znaku – také on vyrůstal se svým jednovaječným dvojčetem a chtěli sdílet podobné životní zkušenosti. Nakonec se z toho vyvinul trvalý vztah. „Na svatbě nám šli za svědky naši sourozenci dvojčata, takže na fotkách to vypadá jako dvě stejné nevěsty a dva stejní ženichové,“ usmívá se Kateřina Karolová.

Jelikož Kateřinin manžel pochází ze Zádveřic, plánovaně se vrátili do rodného kraje. „Nastoupila jsem do Baťovy nemocnice na dětské oddělení, kde jsem pracovala tři roky. Když v roce 2010 vypukla mezi lékaři akce Děkujeme, odcházíme, stála jsem v první linii a dělala osvětu, všude psala a diskutovala. Bohužel jsem se setkávala s nepochopením a zlobou od matek dětí. Byla jsem zklamaná, naštvaná na systém v českém zdravotnictví a rostla ve mně frustrace,“ vzpomíná lékařka.

Na zkušenou do Německa

I to byl jeden z impulsů, proč se rozhodla odejít za prací do zahraničí. Náhodně navštívila job veletrh v Praze, kde se zapsala jako zájemkyně o zaměstnání v německé nemocnici. „Všichni mě zrazovali, byla jsem navíc čerstvě vdaná. Navzdory tomu, že jsem si jazykovou vybaveností vůbec nevěřila, řekla jsem si, že to na just zkusím.“ Po absolvování pohovoru přijala nabídku odjet do Německa nejprve na týdenní praxi. „Já jsem si německy uměla objednat třeba řízek nebo povyprávět o krásách Prahy a oni mě hodili rovnou do vody a poslali na vizitu. Ten týden hospitace pro mě byla katastrofa, odjela jsem jako spráskaný pes,“ přiznává.

Přesto ji nemocnice v německém městečku Sangerhausen přijala a mladé lékařce začala nová profesní etapa. Zatímco její manžel začal budovat v Zádveřicích rodinný dům, Kateřina získávala cenné medicínské zkušenosti v sousední zemi 650 km daleko od domova. „Zpětně vidím, že to byla první odbočka v životě, ale ta nejlepší, co jsem mohla udělat. Šla jsem absolutně mimo svou komfortní zónu a přineslo mi to neskutečně moc,“ hodnotí s odstupem času.

Sprechen Sie Deutsch?

Ohromná škola to byla i po jazykové stránce, v cizím prostředí byl boj s němčinou na denním pořádku. „Znalosti německého jazyka jsem měla deset let uložené v šuplíku s tím, že v životě už německy mluvit nebudu,“ říká s úsměvem Kateřina, která brzy pochopila, že je důležité co nejvíc konverzovat a nehledět na gramatické chyby. „Kolegyně mi prozradily, že je baví moje roztomilá němčina se zkomoleninami, prý to zní, jako když mluví malé dítě. Ale já jsem se v tom necítila dobře a styděla se, protože to mohlo vypadat pro rodiče malých pacientů, že nejsem dobrý doktor. Někteří rodiče mi dávali najevo, že nechtějí mluvit s někým z východu, ale s Němcem. Díky této zkušenosti jsem pochopila, jak je těžké být cizincem v jiné zemi.“

Pro Kateřinu Karolovou bylo vždy důležité získat si dětského pacienta správnou komunikací a s vtipem. Malí němečtí pacienti však mnohdy její řeč nechápali a často se tak setkávala s humornými situacemi. „Při sonografickém vyšetření mě jeden chlapeček zaraženě poslouchal a pak řekl: Já mám brášku a on je taky postižený,“ směje se pediatrička, která se postupem času naučila mít německý jazyk ráda.

Když spadnou růžové brýle

Více než z cizí řeči byla Kateřina v Německu rozčarovaná, když časem získala srovnání s českým zdravotnictvím. „Odjela jsem s iluzí, že u sousedů bude tráva zelenější, že tam bude líp a že v Česku se máme špatně. Ale byla jsem fascinovaná, že je to právě naopak. Čeští občané ani zdravotníci vůbec netuší, jak se u nás máme dobře,“ usuzuje lékařka a popisuje své nepříjemné zkušenosti: „Fascinovalo mě, že k sobě doktor nemá dětskou sestru, všechno jsem si musela chystat sama, což mě zdržovalo od mé práce. Navíc sestry dávaly často najevo, že mi pomáhat nebudou, kdežto u nás jsou zvyklé být doktorovi po ruce a automaticky ví, co mají dělat, jsme jeden tým. Německý zdravotnický systém byl v mnohém chaotický a nepochopitelný. Běžně jsem musela obstarávat činnosti za několik doktorů a být na čtyřech místech současně. Zažívala jsem obrovský nápor a stres. Věděla jsem, že když se něco pokazí, tak jsem v tom riziku sama.“

Oblast v Německu, kde pediatrička působila, byla sociálně chudší. Setkala se s řadou lidí, kteří zneužívali sociální systém, nebyli zvyklí pracovat a všechno si nárokovali. „Měla jsem dojem, že jsem jejich slouha. Když jsem se například zeptala, proč přišli uprostřed noci kvůli kašli a neřešili to ráno, zlobili se, co si to dovoluju. Bylo zjevné, že smrdí kouřem, mají tetování, piercingy nebo zlaté řetězy, ale přesto řekli, že nemají na zaplacení zdravotního pojištění,“ vzpomíná na běžnou realitu.

Svoji profesní působnost v Německu zakončila po třech letech úspěšnou atestací a natrvalo se vrátila za manželem do novostavby na zádveřické paseky. To už se na svět chystal její první syn Matěj a Kateřina se těšila na očekávanou roli maminky.

Čtyři v tom

Průběh svého prvního těhotenství a porodu sdílela dokonce s televizními diváky, když se stala součástí dokumentární série Čtyři v tom. Pořad zachycoval zblízka a intenzivně události kolem narození dítěte v sociálně kontrastních rodinách.Setkala se tam s hodně vyhrocenými názory na porod v nemocnici versus porod přirozený.

Kateřina preferovala medicínsky vedený porod ve zlínské nemocnici vzhledem k tomu, že jako lékařka znala všechna úskalí, která mohou během příchodu miminka na svět nastat. „Byla jsem spokojená, zažila jsem pěkný porod, všichni se ke mně chovali hezky a byla jsem jim vděčná. Proto jsem nechápala, jaká vlna kritiky se strhla v diskuzích, když zastánci nemedikovaných porodů odsuzovali porod v nemocnici. Bylo mi líto, jak dokážou být lidé zlí. Záměr režisérky, abych došla k prozření a přiklonila se k „přírodním“ porodům, se spíš nezdařil. Nakonec se ale dokument povedl, obohatilo to obě strany a já jsem dodnes v přátelském kontaktu s ostatními protagonistkami pořadu,“ zmiňuje Kateřina Karolová.

Trojnásobné mateřství

Vždycky si přála hodně dětí a dokonalé rodinné prostředí v útulném domě. „Po prvním porodu jsem byla nadšená z toho, jak je mateřství krásné, opravdu jsem to prožívala. Jelikož já i manžel jsme byli zvyklí na své dvojče, moc jsme si přáli, aby ani naše dítě nevyrůstalo samo. Proto jsme plánovali brzy po sobě další miminko a podařilo se mi otěhotnět podruhé. Jenže druhý syn Jonášek se narodil předčasně a mně opět spadly růžové brýle,“ prozrazuje Kateřina.

Po porodu se totiž u miminka zjistilo krvácení do mozku. Jonášek se nevyvíjel správně, byl o půl roku pozadu a byla nutná intenzivní rehabilitace. Dvojnásobná maminka prožívala náročné období, kdy musela obstarat čtrnáctiměsíčního syna, jenž byl stále závislý na kojení, zároveň ale začít poctivě cvičit Vojtovu metodu s mladším synem, kterému dokonce neuroložka předvídala, že nebude nikdy chodit. „Strašně jsem se bála, brečela zoufalstvím, ale naštěstí se všechno zvrátilo. Pomohly nám lázně v Boskovicích, kde se specializují na pohybové poruchy. Jonášek teď trošku nehýbá prstíkem a maličko šmajdá, ale jinak je úplně v pořádku, takže se stal zázrak.“

Třetí těhotenství přišlo sice neplánovaně, avšak Kateřina měla radost a toužila po holčičce. Pouhých čtrnáct měsíců po druhém porodu přišel na svět Filip. Pro trojnásobnou mámu nastal kolotoč intenzivní péče o tři malé syny, z nichž každý měl své specifické potřeby. „Když měli kluci rok, dva a tři, bylo to pro mě nejtěžší. Ani nechápu, jak jsem to přežila. Naštěstí vždy pomohl manžel i prarodiče,“ říká Kateřina a doplňuje: „Teď už jsou kluci starší a jsou z nich super parťáci. Žijí jako vlčí smečka, zvlášť u nás na pasekách, kde jezdí na valníku, hrabou seno a lítají po louce.“

Kateřina díky svým dětem vyrostla i po medicínské stránce. Sama si prošla situacemi, které předtím řešila jako lékařka s rodiči malých pacientů. Nejen že na vlastní kůži zažila zdravotní komplikace s Jonáškem, ale k tomu se u nejmladšího Filipa projevila alergie na kravské mléko. „Držela jsem bezmléčnou dietu, kterou jsem dřív bezstarostně doporučovala všem maminkám, jež ji potřebovaly, jenže jsem záhy pochopila, jak velký to může být očistec. Vlastní zkušenost je nezaplatitelná a nepřenosná,“ tvrdí Kateřina.

Blogerka roku

O svých zkušenostech s mateřstvím se pravidelně dělila s veřejností, když objevila psaní blogů, které začala publikovat na internetu. Tomu ale předcházely dopisy, jenž psala v Německu. „Brala jsem to jako psychoterapii, protože jsem tam byla oddělená od rodiny. Vypovídala jsem se z toho, co jsem tam zažila,“ vysvětluje. Dopisy byly určeny rodině a také kolegyním na dětském oddělení v Baťově nemocnici, kde se rychle šířily a získaly na oblibě. Tehdy si Kateřina poprvé uvědomila, že to lidi baví číst a líbí se jim to. „Když jsem po návratu z Německa byla na mateřské, objevila jsem v sobě něco, v čem se můžu realizovat a co mě naplňuje,“ přibližuje své pisatelské počátky.

V momentě zveřejnění prvních blogů prudce vzrostla čtenost a Kateřina si brzy získala širokou základnu čtenářů. Odměnou jí bylo získání titulu Blogerka roku v sekci Nováček. „To mě strašně nakoplo, uspokojovalo mě, že dělám to, co baví mě i čtenáře. Našla jsem se v tom a začala psát blogy o mateřství. Moc mě to bavilo a naplňovala mě zpětná vazba v diskuzích.“

Postupně rozšířila témata a psala o dětech či rady pro mediky. Zanedlouho ji oslovila společnost, pro kterou psala brožurky o kojení nebo příkrmech, také se podílela na knize o výživě dětí. „Výhodou bylo, že jsem pediatr a zároveň se věnuju psaní. Nechtěla jsem psát odborným stylem, ale selskou řečí, aby tomu maminky rozuměly.“ Na Slovensku pak ještě natočila úspěšné série podcastů Baby talk týkající se těhotenství, porodu a mateřství.

Spisovatelská vášeň

Lásku ke psaní objevila Kateřina už v pubertě, kdy začala psát deníky určené pro svou sestru, které se týkaly školy, spolužáků nebo první lásky. „Ve škole jsem psala každou přestávku a byla jsem pro ostatní divná. Ani jsem tehdy netušila, že je to vášeň, kterou jsem si vycvičila. A teď se psaním živím a mám z toho radost.“

První kniha Kateřiny Karolové s názvem Já, Doktor(in) vyšla na základě úspěšných blogů o zážitcích z německé nemocnice. V té době už jí v hlavě klíčil nápad na knihu z jiného ranku, kterou pojmenovala Zítřek ti nikdo neslíbil, a pražskému nakladatelství se nápad líbil.

Vždy ji přitahovaly thrillery obestřené tajemnem a záhadami. „Odmalička nám se sestrou říkali holky hororky, měly jsme rády strašidelné filmy, třeba kultovní Šestý smysl nebo Záhadu Blair Witch, na těch jsme vyrůstaly. Baví mě mysteriózní, hororové příběhy, ale oproštěné od krve a brutality,“ upřesňuje svůj vlastní styl.

V průběhu pěti let následovalo vydání dalších románů s thrillerovým nádechem: Odbočka v lesích, Jiné místo, Dokonalé městečko a Postranní ulička. Čtenářům neunikne, že se jejich příběhy odehrávají v okolí Luhačovic nebo Zlína. „Sama čtu ráda knížky zasazené do české lokality; když ta místa znám a dokážu si je spojit, dodává to na autentičnosti.“

Výjimkou je Postranní ulička, kde se děj odehrává v Karlových Varech. Toto město Kateřinu inspirovalo při každoročním pobytu s rodinou. „Ráda si ohmatám cizí město a pak přemýšlím, jak bych do něj zakomponovala děj. Musím ho znát tak, abych cítila jistotu o něm napsat, aby mi to čtenáři věřili,“ vysvětluje spisovatelka, která se v současné době věnuje dokončení nejnovější knihy Mýtina u řeky. Kvůli ní se chystá sjet řeku, aby si připomněla reálné pocity příznivců vodáctví.

Na své si přijdou především čtenáři, kteří mají rádi otevřené konce. Sama spisovatelka bývá překvapená, co z příběhu vzejde. „Postava si žije svým životem a já vůbec nevím, co udělá. Vlastně žádná moje kniha nemívá zpočátku jasný závěr, ten vykrystalizuje až sám. Gró mých knížek je právě v tom, že po přečtení čtenáři nad koncem příběhu přemýšlí. Nedám jim pointu na zlatém podnose, musí si ji vydedukovat z indicií sami. Často mi lidé píšou, že přesně tento styl milují a už se těší na další knížku. To mám chuť okamžitě psát dál.“

Pozitivní ohlasy od čtenářů jsou vždy pro Kateřinu hnacím motorem. Ráda by si udržela trend napsat jednu knihu ročně. „Mým snem je, aby některá z mých knížek byla zfilmovaná. Také by mě potěšil překlad do cizího jazyka,“ přeje si spisovatelka. Její nakladatelství zajišťuje kolem vydání knihy potřebný servis, ať už křty, autogramiády, besedy v knihovnách či vydání audioknih. „Beru to tak, že jsem zasadila semínko, dalo mi strašnou práci z něj vypěstovat životaschopný stromek, a ten nyní díky práci mého nakladatelství roste a já se o něj už nemusím tak moc starat. Každou další knihou si ten strom přihnojuju a každý rok z něj pak trhám jablíčka.“

Bylinkářka z pasek

V reálu trhá ovoce také na své zahradě, které propadla asi před deseti lety po přestěhování na valašské paseky. „Byla jsem typický panelákový tvor, nikdy jsem zahradničení nerozuměla, nerozeznala jsem ani mrkev od petržele. Až s příchodem prvního syna jsem se venku kolem domu začala realizovat a postupně zakládala záhony a sadila nové rostlinky, které se pro mě staly balzámem na duši. Začalo mě to hrozně bavit a naplňovat,“ svěřuje se Kateřina.

Kolem rodinného domu, obklopeném úchvatnými výhledy na okolní paseky, udržuje užitkovou, bylinkovou a okrasnou zahrádku. Z napěstovaných usušených bylinek vyrábí čajové směsi, které ručně balí a rozdává jako dárečky svým přátelům, což jí dělá velkou radost. Z vlastního ovoce vyrábí také sirupy, pečené čaje, zkouší dělávat nakládaná rajčata nebo sušené ovocné rolky. Když se urodí švestky, ráda využívá místní sušírnu ovoce.

„Pro mě jako ženskou z paneláku je tohle bydlení úplně jiný svět. Žijeme tady spokojeně v souznění s přírodou, máme domácí maso, vajíčka, ovoce, bylinky, jsme soběstační a nezávislí. Také chováme včely a manžel chce pořídit krávu. Chodí k nám slepice, srnky, dokonce i divočáci. Krmíme tři divoká koťata na seně, která se sice nenechají pohladit, ale mají fantastický život. Vidím v nich paralelu – jsou jako ty moje tři pasecké děti.“

Práce v dětské léčebně

Kateřina v současnosti dvakrát týdně dojíždí do Luhačovic, kde se stará o dětské lázeňské pacienty s dlouhodobými dýchacími potížemi nebo s kožními problémy. Děti mají různé diagnózy, podle kterých se sestavují léčebné plány procedur.

Lékařka dokonce využije svou spisovatelskou dovednost. „Část mé práce spočívá v tom, že si pročítám návrhy od obvodních lékařů z různých ambulancí, sestavuju z nich přijímací protokol a na konci napíšu závěrečnou zprávu. Jiného doktora by to možná ubíjelo, ale mě to naopak baví, protože práce s textem mi nedělá problém. V léčebně jde o klidnější a pohodlnější medicínu než v nemocnici, což mi vyhovuje, protože mi ubyl stres a mám pak doma čas i energii na psaní knih a rodinu,“ uzavírá Kateřina Karolová.

KATEŘINA KAROLOVÁ

• Narodila se ve Zlíně v roce 1981, žije v Zádveřicích.
• S manželem Radovanem, který je starostou Zádveřic, vychovávají tři syny: Matěje (10), Jonáše (9) a Filipa (8).
• Vystudovala 2. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, atestovala z oboru pediatrie.
• Začínala na dětském oddělení Baťovy nemocnici ve Zlíně, poté sbírala profesní zkušenosti v Německu. Nyní pracuje v dětské léčebně v Luhačovicích.
• Od čtenářů iDnes získala titul Blogerka roku v kategorii Nováček, redakce ONA Dnes ji v roce 2018 zvolila Ženou roku.
• Během let 2020 až 2025 vydalo nakladatelství XYZ její knihy: Já, doktor(in), Zítřek ti nikdo neslíbil, Odbočka v lesích, Jiné místo, Dokonalé městečko a Postranní ulička. V současnosti dokončuje knihu Mýtina u řeky.
• Více na blog.idnes.cz/karolova.